Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 24
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Modrá je dobrá.....

Autor:
Zařazeno:
Lefkada
Napsáno:
20.08.08 10:12
Fotografií:
40
Přečteno:
9033
Soutěž:
2008
dovolená v termínu: 24.07.08 - 04.08.08
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
35 °C
Skorojasno
SV, 3.1 m/s
..... aneb Jak jsme poznávali pláže Lefkády!

Ostrov Lefkáda jsme nikdy neměli v plánu navštívit. Jsme typičtí plážový povaleči, tudíž jezdit někam na pláž nepřicházelo v úvahu. V roce 2006 jsem ovšem objevila tyto stránky a Lefkádu jsme navštívili v rámci dovolené v Parze.
Od té doby bylo jasné, že sem prostě musíme!


24.7.2008


Kuku kuku kuku, řve na nás mobilní telefon v 00:10. Nejdříve si myslím, že je to jen špatný sen, sakra, vždyť jsme šli před chvilkou spát, ale poté si uvědomím, že nám začíná dovolená. Vykopeme se z postele, spácháme nezbytnou hygienu, provedeme zabezpečení našeho bytu, popadneme kufry a batohy a mažeme do města kde nás má vyzvednout autobus. Blížíme se k místu činu a najednou vidíme jak se řítí ze zatáčky, popadneme kufry a dáváme se do běhu. Celý ufunění pozdravíme ostatní účastníky zájezdu (je jich zatím 6) a řidiče, bez odpovědi, nacpeme kufry do zavazadlového prostoru, nahlásíme jména, zasedneme a…. čekáme. Několik minut po plánovaném odjezdu se dostaví postarší pár a můžeme jet. Postupně nabíráme další lidi, kteří se tváří jako kdyby snědli ježka (není se co divit v 1:30 ráno) a řítíme se tmou. Teprve když jsou vidět cedule s letadlem, začne se pár jedinců pohybovat a usmívat. Ve 3:25 fasujeme od slečny z cestovní kanceláře letenky a kartičky s pojištěním v Terminálu 2 na letišti Ruzyně a spolu s ostatními vytváříme kolonu u odbavovacích přepážek.
Odbavovat se začíná celkem brzo, trochu fotíme a žaludek na vodě krotíme Kynedrilem. Všemi kontrolami projdeme bez problémů, jdeme pozorovat letadla. Jen to naše ne a ne přiletět. Je 5:25 a z ampliónu nad námi se ozve: „Plánovaný let OK6428 v 5:55 do Prevezy bude z technických důvodů zpožděn“. A je to tady, všichni, které už postihla cestovní horečka, začali se usmívat a těšit, se opět tváří jakoby snědli ježka. Čekáme necelou hodinu, poté nás přelifrují do jiného gatu, naloží do autobusů a dovezou přímo k letadlu. Z oněch technických důvodů začínám mít trochu strach a poznámek jednoho spolucestujícího o tom, jestli je tam dost padáků se snažím nevšímat. Hrozně fouká, kolem „jezdí letadla“ a my jdeme na to. V 7:15 už se vznášíme nad mraky . Při stoupání mě trochu lechtá v žaludku, ale jinak paráda. Asi v půli letu ( během „výdeje snídaně“) nám pilot oznámí, že budeme prolétávat oblastí s výskytem turbulencí, všichni se vzorně připoutají a vyčkávají.
Hází to s námi tedy parádně, ti co ještě nedopili, mají rázem politý stolek i klín, některým lidem není zrovna dobře a ty ostatní (i my) se snaží maskovat strach, když to po půl hodině skončí a je nám oznámeno že jdeme na přistání, nemůže nás už nic překvapit….A přeci….Přistání je hladké, ovšem co to počasí? Z okýnka pozorujeme černé mraky všude kolem. Vyčkáváme až se první nedočkavci dostanou ven a pak si vychutnávám ten první nádech, tu vůni Řecka, která mi dva roky tolik chyběla! Zamáčknu slzu aby se mi protějšek nesmál a jdeme si pro kufry. Naštěstí vyjedou oba v plné parádě a my se nakládáme do červeného autobusu, kam nás poslala delegátka Jana. Přivítá nás a oznámí, že nejprve jedeme do Agios Nikitas, které je i našim cílem, pouští nám kazetu s poutačem na Lefkádu a uklidňuje nás, že počasí se zlepší, my již během cesty pozorujeme okolní přírodu, i přes černé mraky je krásně modrozelená! Zhruba za 40 minut vystupujeme u studií Iris kde je nám přidělen pokoj v patře, tak, jak jsme si přáli. Rychle dělám nějaké fotky, dokud je uklizeno. Zjišťuji, že s pořádkem to zrovna nejlepší není, ale dovolenou si kazit nenechám. Vybalujeme věci, rozdělujeme si místa na spaní a jdeme se projít městečkem. Je opravdu maličké, nakoukneme na pláž, kde je i přes nepřízeň počasí celkem dost lidí, v nejbližším supermarketu kupujeme ovoce, víno,v cukrárně zmrzlinu a „fetakoláč“. Celou procházku se jenom rozhlížím a vsakuju tu atmosféru, vůni….,sakra, konečně jsem zase v Řecku. Po posilnění balíme tašku a jdeme vyzkoušet městskou pláž, je modrozelená, čistá, strašně studená, vlní se. Do vody lezeme, až když zahlídneme modré okýnko na obloze, konečně sluníčko. Nejdřív ochutnávám vodu, mám to ve zvyku od té doby co jsem moře uviděla poprvé, protějšek se „směje pod vousy“, plaveme, houpeme se ve vlnách a je nám krásně. Po 17 hodině na nás padne únava z brzkého vstávání, balíme věci a těšíme se na siestu. Cestou kupujeme boty do vody, kdyby nás během dovolené potkaly vlny, abychom z nich uměli vystoupit. Poprvé musím použít moji hodně špatnou angličtinu, sehnat 46-tky je opravdu umění. Po drobných peripetiích se zadaří a my si neseme domů dvoje nové „papuče“! Odpočívat dlouho nevydržíme, sedáme si do baru u studií na naše první frappé, je vynikající, hodně napěněné, přesně takové jak jsem si ho vysnila. Vyhlížíme delegátku, která si s námi sjednala schůzku na 20 hodinu. Scházejí se všichni spolucestující, delegátka mluví a doporučuje, pár jedinců si půjčuje přibližovadla, mezi nimi i my. Je to pro nás premiéra, angličtina je naší slabinou a tak chceme mít „jistotu“ že by nám v případě nouze někdo pomohl. Objednáváme skútr 125ccm (nejsme žádní drobečci) na 7dnů, ta sranda nás stojí 118,-E z čehož 20,-E se dává přímo delegátce a zbytek půjčovně při převzetí. Delegátka nás straší, že nás půjčovna vyzkouší jak na skútru umíme a pokud nám to nepůjde, nic nám nepůjčí, máme z toho trochu strach, no uvidíme v sobotu ráno.
Loučíme se a spěcháme na naši první večeři do doporučované taverny Poseidon . Objevujeme ji ihned, je obložena květinami, zhruba v půli hlavní třídy. Obsluha se nás ptá, odkud jsme a přinese nám jídelníček v češtině, popravdě mě to trochu štve, naučila jsem se různá jídla v angličtině a teď najednou nevím co vlastně chci.
Naštěstí už doma jsme měli jasno, naším prvním jídlem bude Stifado. Aby toho nebylo málo, dáváme si ještě Tzatziki, Řecký salát a pivo Mythos. Během chvilky se už nezřízeně cpeme, je to výborný, tajně si pod stolem otevírám jeden knoflík od kalhot, protějšek si pomlaskává a snad i on si na Řecku začíná hledat to své! Po dvou hodinách obžérství se jdeme trochu projít, podívat se na setmělou pláž a zkontrolovat, jestli tady opravdu „chcípnul pes“. Městečko mi přijde celkem živé, ač vidíme zatím jenom několik taveren, supermarketů a nějaký ten bar, uvidíme další dny. Pomalu se loudáme na pokoj a uleháme, dneska toho bylo vážně dost.



25.7.2008


Probouzí mě divné vrčení (vycházející z lednice), chvíli netuším, kde jsem, po chvíli mám jasno. První kroky směřují k balkónu, abych zjistila jestli je hezky. Okamžitě mě naštve zamračená obloha a s našpulenou pusou budím protějšek, postěžujeme si na malou postel, noční bitvu o prostěradlo a posnídáme na balkóně. Postupně se budí i ostatní, každý vyhlíží sluníčko, marně. Měli jsme v plánu jít na pláž Milos, která je za kopcem, ale vypadá to že zůstaneme v posteli. Tak dlouho dělám smutné oči až to protějšek nevydrží, společně balíme věci včetně deštníku a vydáváme se na cestu. Jdeme horem, k taverně Poseidon, u ní zatáčíme vlevo a dáváme se po schodech nahoru. Je zataženo a my se cítíme jako hrdinové. Hrdinství nás přejde, když už v půli kopce funíme (jaké to asi musí být když pálí slunce) a začíná pršet. Fotíme, abychom se rozptýlili ale do smíchu nám zrovna není, i přes velké ochlazení cítím teplé kapky potu na zádech a ledové dešťové na rukou a v obličeji, stojí nám tohle za to???? Ano stojí, jen se vyškrábeme na konec je před námi, v dešti modrošedý Milos . Vidíme dva stany a veliké vlny, dolů z kopce nám to jde samo. Procházíme kolem stanů, vykukuje rozčepýřený mladík, koukne na oblohu, na nás, zaklepe si na čelo a zase zaleze a zapne stan až k zemi. Hledáme si místo v zadní části pláže, shazujeme oblečení a spolu s batohy ho cpeme pod deštník. Jsou veliké vlny, hrozně se bojím a ječím, nejdu tam ani náhodou. Bereme se za ruku a jdeme to zkusit, párkrát se vrátíme, ale pak do toho jdeme po hlavě, když se utopíme budeme alespoň spolu. Voda je dost studená, celkem málo slaná (ano zase ochutnávám), užíváme si tu divočinu a samotu. Po zhruba půlhodině vidíme v dáli na obloze modré okno, dohodneme se, že ve vodě zůstaneme dokud sluníčko nepřijde. Trvá to ještě celkem dlouho, nejprve to neřešíme, ale pak už nám je docela zima, máme modré pusy a varhánky na rukou i nohou, a pořád prší. Zhruba po dvou hodinách našeho ráchání a po několika klepáních si na čelo mladíka ze stanu, je slunce tady, ihned vylézáme a nastavujeme kůži těm žhavým paprskům. Stany se otvírají a mládežníci frčí se řevem do vody, po chvíli už vidím na kopci první postavičky. Na pláž chodí další odvážlivci, kteří jako my doufají, že už prostě bude hezky. Odpoledne dorazí i parta mladých lidí co bydlí v našich studiích, navazujeme první kontakty. Koupeme se, blbneme ve vlnách , fotíme a hlavně vyhříváme, ráno jsme opravdu promrzli, jen ať to do nás chvilku pere! Po 17h opět balíme sakypaky, s úsměvem na tváři se chystáme na cestu zpátky, bohužel, nemáme tušení co nás čeká. Sluníčko pěkně pálí, nikde ani mráček, vyrážíme, zdoláváme první úsek , pár kamenů a schůdků, funím ale zatím potichu, nad dřevěnými schody už pěkně nahlas, fotíme a statečně se sápeme nahoru. V půli kopce to chci vzdát, sednout si a čekat až mě někdo odtáhne, bolí mě hrudník a funím jako parní lokomotiva, protějšek rudne, ale nic neříká, vlastně jo, dodává mi odvahu. Z posledních sil se drápu nahoru, nejdřív si na hlavu nalívám spoustu vody a teprve potom se ohlížím. Milos ozářený zlatými slunečními paprsky je dokonalý, stálo to zato! Několikrát se poté kráse ohlížím, očima to fotím a posílám na vyvolání do srdce aby to tam dlouho zůstalo uchované. Doplazíme se na pokoj, nejraději bychom to zalomili, ale večer teprve začíná. Děláme ze sebe lidi a jdeme procházkou na večeři. Zkoušíme to druhou stranou (dolem), kde objevujeme lavičku, odkud je krásný výhled na moře. Sedíme, koukáme před sebe do té modré nádhery a směje se naší dnešní výpravě. Nakonec ukotvíme opět v Poseidonu, objednáváme Saganaki-smažený feta sýr s citrónem (na doporučení delegátky), Řecký salát, Souvlaki a Mousaku. Po večeři brouzdáme „hlavní třídou“ prohlížíme, kde co, jak a proč, z jedné taverny vyhlíží kočka, nemám je moc v lásce, ale tahle je jiná, vypadá jakoby moudrá, jako by koukala z okna a zvala lidi dál , přijde nám to legrační a nejen nám, každý ji fotí. Kupujeme pohledy a první dorty. Když nám dostatečně slehne, doloudáme se na pokoj, zapálíme svíčku, pijeme víno, píšeme pohledy a jíme ty nechutně sladký dorty. Zavírám oči a natahuji vůni té teplé řecké noci, celou tu atmosféru dokreslují cikády, které řvou jako o život CIK CIK CIK!
Páni tohle není sen……



26.7.2008


Grrrrrrr vrrrrrrrr hrrrrrrr (7h), vstanu a do lednice dvakrát bouchnu, nikde se nic nehýbe, můžu spát dál. Dneska po 9 hodině nám přivezou motorku. Mám strach, že nás budou zkoušet a nám to nepůjde, takže už neusnu. Potichu chystám na balkón snídani a nechávám protějšek dospat. Když jsme čilí oba dva, balíme a koukáme do našeho sestaveného průvodce. Na skútru budeme jezdit skutečně poprvé, pro začátek vybíráme krátký výlet. V 9.30 přijíždí auto a na korbě má motorku, schovávám se na balkón a zatahuji závěs abych nemusela s nikým mluvit, přítel dostává instrukce jak mluvit pouze německy (a to on umí bravurně), protože týpek to určitě umět nebude. A je to tak, něco mu vysvětlí rukama nohama, předá klíčky, dvě helmy, zbytek peněz a je fuč. Z letáku se dovíme že se jedná o jakousi půjčovnu z Nidri, jinak ani ťuk. Jdu se na ten přístroj podívat a jsem si teda jistá, že na tohle nenastoupím, zdá se mi to trochu vysoko! Nakonec samozřejmě nastupuji trochu nemotorně, ale alespoň se už od rána usmíváme. Vyjíždíme z Agios Nikitas na jih, lechtá mě v žaludku a strašně se chechtám, to je teda jízda, asi po 2km stavíme u benzínky, poprosíme zamračeného kudrnatého pána o plnou nádrž, vyplajzneme 7,- E a jedeme dál. Po chviličce jízdy vidím odbočku vpravo na pláž Kathisma, která je pro dnešek našim cílem. Sjíždíme serpentinami a překvapuje nás ten klid. Je nádherná! Nikde nikdo, jenom několik řad opuštěných slunečníků . Vybereme si místo a jdeme si užívat vlny než přijdou lidi. Jsou parádní, voda slaná tak akorát! Blbneme a pozorujeme tu nádheru, je zatraceně modrá . Kolem 12h se začínají sypat lidé, přibývá jich, pláž je po chvíli obsazená, dětmi, stařečky, přijíždějí hodně početné rodiny a všichni si tu krásu užívají. Kathisma je komerční pláž, kde lze najít taverny, sprchy, toalety, kafeterie, prostě vše pro pohodlí, i proto je tak plná. Nám lidi nevadí zejména proto, že nikde není slyšet čeština, zůstáváme a střídavě plaveme, chytáme bronz a fotíme. Při jednom takovém fotografickém pokusu slyším divné praskání, jako by se páraly nitě, nevěnuji tomu pozornost, určitě to není moje! Najednou mě něco píchne do zad a kolem proletí cosi plastového,…..ano praskly mi plavky, teda naštěstí jen horní díl. Ihned se rozhlížím po okolí, snad to nikdo neviděl. Vše vracím na své místo a raději se už nikam nevzdaluji. Pozoruji smějící se děti a připadám si jako ony, šťastná. Po 17h balíme a jdeme do té záplavy vozidel hledat to naše. Ve velkém provozu vyjedeme kopec, vítr krásně fouká a chladí naše rozpálená těla, po chvilce jízdy jsme zpátky na pokoji kde relaxujeme, prohlížíme fotky (ano ty nepovedené s vyšpulenými pupky mažeme) a chystáme se na večeři. Dneska jsme se rozhodli pro změnu a sedáme si do taverny „U Delfína“. Nikdo nám zde neodpoví na pozdrav, všichni se na nás mračí jako kakabusové, jsme my vůbec v Řecku??!! Objednáváme pivo a 2x Gyros na talíř, je před nás doslova hozen a ani jeho chuť nás zrovna nepřesvědčí, takže víme že sem už tedy ne. Projdeme městečkem (rozhodně nám nepřipadá jako díra) koukneme, jako každý večer, na moře, do schránky házíme pohledy pro naše blízké a jdeme si spravit chuť do baru u studií. Za chvilku za námi dorazí „sousedé“, popíjíme koktejly, frapíčko a vyměňujeme si zážitky. Na pokoj se dostáváme kolem půlnoci, protějšek si narychlo vyrábí salát, a ještě ho do sebe tlačí, a já zašívám plavky. Za neustálého CIK CIK CIK se vydáváme do říše snů, doufám že se z tohoto krásného snu, jen tak neprobudím!



27.7.2008


Vstáváme na budík, abychom si zase užili opuštěnou pláž, tentokrát Megali Petru. Po snídani se vydáváme na cestu, vyjedeme kolem benzínky z Nikitas zamáváme Kalimerovi (tak říkáme kudrnáčovi z benzínky) a jedeme směr vesnice Kalamitsi. Najdeme jí bez problémů, cesta je dobře značená, zhruba v jejím středu na pomyslné křižovatce se dáváme doprava. Po několika metrech se dostaneme na užší cestu, vedoucí jako by olivovým hájem. Je dlouhá zhruba 3km, samá serpentina, občas mě zalechtá v žaludku, občas šlehne olivovník po tváři ale protějšek si to viditelně užívá. Když vyjedeme „z houštiny“ čeká nás ještě kousek cesty, ale už na dálku tu krásu vidíme. Je to neskutečný, měla jsem nějakou představu, ale tohle, to je prostě ráj . Vidíme tři pláže, jedná se zřejmě o Avali, Kavalikeftu a Megali Petru, na tu jdeme ta se nám líbí už z dálky nejvíc a taky na ní zatím nikoho nevidíme. Podle rad nesjíždíme až dolů a motorku necháváme v jedné zatáčce (vlevo), vede tady cestička, asi zkratka. Fotíme a rozhlížíme se, pomalu se dereme křovím, rákosím, ne zrovna voňavým územím. Před námi jsou větší balvany a když je seskočíme jsme tu. V koutě u kamenů je jeden stan, ale my směřujeme k velikým balvanům na konci pláže. U nich leží nějací naháči, nejdeme moc blízko abychom jim jejich soukromí nenarušili. Rozbalíme ležení a užíváme si tu nádheru, přicházejí velké vlny, blbneme v nich jak šílení, už se jich nebojím, je to sranda. Procházíme se po pláži, všechno si fotíme, jediné co nás překvapuje je velká spousta vos a sršní se kterými neustále bojujeme. Poprvé jsme vzali šnorchl a brýle, bohužel není vidět ani ťuk. Pozoruji vodu, každou hodinu mění svoji barvu, tohle si musím zapamatovat. Poprvé v životě odhazuji vrchní díl plavek, jsme tady jenom my a dva páry naháčů, kteří s tím tedy rozhodně nemají problém. Je to paráda, mám nějakej zvláštní pocit svobody nebo co. Jen tak ležíme u vody a necháme vlny ať si s náma dělaj co chtěj. Slunce hrozně pálí, ač se mažeme velkým faktorem, jsme trochu víc červení a pálí nás makovice. Z plážového šátku a velkého kapesníku si vyrábíme provizorní klobouky a poprvé mluvíme o slunečníku.
Kolem 13 hodiny to ovšem končí, začínají přicházet první lepiči (lidé kteří si na velké dlouhé pláži lehnou těsně vedle vás), samozřejmě naši krajané a jako jediní, co jsme zatím potkali, mají potřebu někoho pozorovat a hodnotit. Raději se oblékám a jdeme se projít, prozkoumat co je za velkými balvany. Je tam spousta malých plážiček (zřejmě pláž X) a spousta krásných kamenů, na pláži i ve vodě. Voda tady má barvu, jako by jste do mléka přilili trochu inkoustu. Nešetříme slovy chvály, fotíme a fotíme. Protějšek se snaží najít mušle, kupodivu úspěšně nachází pár větších kousků, má šťastný výraz ve tváři a rozzářená očíčka. Vracíme se na náš flek, lidí je už trochu víc a celkem nás štve, že všude slyšíme češtinu, veškerý čas trávíme ve vodě , abychom měli klid. Když se další skupinka navalí přímo na nás, balíme věci a houštím se prodíráme zpátky k motorce.
Sedadlo nás pálí do zadků, jako by celou dobu motorka stála v pekle. Cestou zpátky hodně zastavujeme a fotíme, je zde krásně vidět na část západního pobřeží. Cesta nám přijde hrozně dlouhá, jsme unavení a rozpálení ze sluníčka, ale ještě se jedeme podívat na pláž Pefkoulia, jestli je opravdu tak ošklivá, jak říkali ostatní. Nezdá se nám, určitě jí dáme šanci, ale až někdy jindy. Vracíme se na pokoj a tam odpočíváme, klimatizaci pouštíme na 19 stupňů abychom se trochu zchladili, koukáme na fotky. Nemáme sílu cokoliv vymýšlet, takže se na večeři vydáváme do Poseidonu, kde si dáváme Saganaki (já to prostě miluju) , Tzatziki a nějakou specialitu. Jsou to jakési karbenátky s jogurtovou polevou, chilli a pitou, není to špatné, ale pusy máme v jednom ohni. Když uhasíme žízeň vychlazeným Mythosem, vydáváme se doplnit zásoby. Potřebujeme toho celkem dost, protože během dne jíme jenom ovoce a zeleninu, abychom si večer mohli dopřávat. Kupujeme ještě opalovací krém a okukujeme klobouky. Žádné se nám nelíbí, tak si asi necháme naše Vilíky (provizorní „klobouky“ co jsme si vyrobili odpoledne na pláži). Nemáme už na nic sílu, ani na moře se nejdeme podívat, všude korzuje hodně lidí, my usedáme na balkón kde plánujeme další cestu, popíjíme víno, mažeme svoje spálená těla jogurtem (věcná škoda) a poprvé jdeme spát před 22hodinou.


28.7.2008


Opět vstáváme na budíka, to je ale dovolená, dneska před sebou máme dlouhý výlet. Snídáme, ve fofru vybíjíme vosy, které se rozhodly na nás útočit a vydáváme se směr Mys Doukato. Po včerejšku jsme pěkně spálení, jogurt nám nepomohl, ale vítr z nás tu horkost pěkně vytahuje. Přijde mi, že dost fouká, někdy to s námi dost zamává, ale nevím jestli je to výmoly v silnici nebo větrem, tak si holt někdy zakřičím, no a co. V Kalamitsi se tentokrát dáváme doleva, jedeme s větrem o závod a prohlížíme okolní krajinu, při průjezdu vesnicemi Komilio a Dragano míjíme babičky s medem a oslíky. Vidíme pasáčka se stádem ovcí, brzdíme, abychom je nevyplašili, pasáček sundá klobouk, poděkuje ukloněním a vycení na nás své dva poslední zuby. Máváme mu a on nám, svým kloboukem, moje nálada dosahuje neuvěřitelných výšin. Cesta je dlouhá, ale nás jen tak něco nezastaví, míjíme odbočku na Porto Katsiki, jedeme dál! Po pravé straně vidíme sjezd na pláž a parkoviště, vypadá to jako nějaký plastický obrázek. Vůbec netušíme jestli jedeme dobře, nikde žádné značení. Míjíme spousty včelích úlů, pořád koukám do dálky a najednou ho vidím, maják. Ukazuju ho protějšku a málem se z té radosti vyklopíme, najedeme na zánovní asfaltku a míříme k cíli. Kolem je červená půda, je vidět jaká cesta tady vedla předtím než přijeli silničáři. Po levé straně na moři jede pár lodí, jinak nikde nikdo. Každou chvíli zastavujeme a fotíme , dokud nejsme na konečné. Objevujeme zde stánek se zásobou pití, ale nikdo zde není, ani avizovaná řvoucí hudba není odnikud slyšet, zaparkujeme a jde se. Nahoře u majáku nestačíme zírat, ten soulad skal a moře vytváří neuvěřitelnou atmosféru . Tak tady vážně ukončila svůj život Sapfó?! Nakláním se, hrozně se bojím, ale chci vidět vstup do Hádovy říše! Protějšek mě drží za ruku, jako by to k něčemu bylo, už vidím, jak by mě udržel, kdybych opravdu padala, dělám hrdinu, ale celé to na mě působí tajemně a nebezpečně. Najednou se vyloupne hlučná skupina anglicky mluvících turistů a my se dáváme na úprk. Je pořádné vedro, pravé poledne, zachrání nás jen vítr co nás cestou sem tam ošlehne. Pomalu se vracíme zpět, u úlů už stojí včelaři v podivných oblecích a pouštějí na včelky černý kouř. Jedeme dál, odpoledne chceme strávit na Porto Katsiki. Když z výšky vidíme plné parkoviště ani se nám tam nechce, ale přesto odbočíme a sjíždíme k pláži, cesta je děravá, provoz celkem velký. Parkujeme vedle toalet kde je místo akorát pro náš stroj. Popocházím kousek vpravo a nevěřím vlastním očím, je tohle vůbec možný…..Porto Katsiki je nádherná, plná lidí, modromodrá, zvlněná, jdou mi do očí slzy, odsud mě nikdo nedostane! Protějšek mě následuje, kouká na tu hru barev a na můj šok, směje se mým slzám ale myslím, že je chápe. Jdeme na vyhlídku, ty schody se mi vůbec nelíbí, pořád se ohlížím a rozhlížím, poprvé jsem ráda, že potkáváme Čechy, ochotný pán nás fotí u stromu s pozadím pláže a dává rady na další cesty. Stojíme tam asi 20 minut, pláž je rozdělena kameny na dvě části, ta za kameny je ještě ve stínu. Připlouvá loď, do vody skáče spousta lidí, nevadí, tohle mi nikdo nezkazí. Opouštíme vyhlídku a jdeme zdolat schody na pláž , je to pohoda, táhne mě to dolů jako magnet. Míjíme nejvíce zaplněnou část a mini bar. V zadní části pláže si přečteme cedulku že za kameny je to pouze na vlastní nebezpečí, ale to nás nemůže odradit, už na vyhlídce jsme měli jasno kde to rozbalíme. Obcházíme kameny (dost nevábně to tady smrdí) a jsme na menší pláži která je ještě ve stínu. Jenom sedím, koukám a fotím, protějšek je natěšený na vlny, které jsou opravdu veliké, bereme se za ruku a jdeme na to. Vlny nás trochu proplesknou a pak už se jenom houpeme. Kolem nás začíná šrumec, pomalu přichází sluníčko, tudíž přibývají lidé, tady mi nějak nevadí, nerozladí mě ani rodina, co si sebou přinesla snad celou jídelnu včetně hrnců, kečupů a tatarek, udělají kolo a pořádají piknik, místo toho, aby si vychutnávali tu krásu. Za normálních okolností bych se stěhovala pryč, ale tady to zkousnu, hlavně, že tady můžu být . Blbneme ve vlnách (voda je jen jemně slaná), které jsou stále dost veliké, nastavujeme kůži slunci, nasazujeme Vilíky a je nám fajn. Lodě se střídají jedna za druhou. Po pár hodinách musíme z pláže utéct, ne proto, že by nás sousedé postříkali tatarkou (ano stále hodují), ale pálí nás kůže, vydržím hodně, ale tohle je peklo. Ve velmi smutné náladě balíme věci a jdeme do schodů, ploužím se a pořád koukám dolů. U jednoho ze stánků si kupujeme bagety, sedíme tak, abychom viděli na pláž a mohli udělat nějaké fotky. Pláž je celá ozářená sluncem a vypadá ještě hezčí . Od motorky se ještě několikrát ohlížíme, myslím, že i Vilíkovi (přejmenovala jsem tak protějšek když neustále na pláži nosil na hlavě klóbrc z kapesníku) se hodně líbí. Tohle nikdy nesmím zapomenout, napadne mě a fotím si to do srdíčka ze všech stran. Jedeme, slunce nám drásá kůži a před námi je daleká cesta, kolem jsou mraky aut, nemůžu ani uvěřit že se na Porto tolik lidí vejde. Jedeme rychle, je to nebezpečné, velký provoz a všude ty díry, ale potřebujeme zchladit kůži. Ve vesnici Komilio nám do cesty z protisměru vjede auto pubertální mládeže, hrozně jsme se lekli, a oni málem potrhali smíchy, fakt sranda, ještě že Vilík zachoval klid a motorku nepoložil. Nadává, ale bez újmy jedeme dál, teď už raději pomalu. Projíždíme Kalamitsi, míjíme odbočku na Kathismu, bereme u Kalimera benzín. Jsme vyřízení, po sprše ležíme na posteli a cpeme se ledovým melounem.
Na večer máme naplánován výlet do hlavního města, vyšňoříme se, bereme jenom kabelku, hřeben a vodu, vyrážíme. Je to krásná cesta, lepší vzduch a vidíme zase krajinu z druhé strany, fotíme pláž Gira a hlavní město z dálky. Parkujeme u přístavu, češeme se protože pod helmou máme vlasy jako placku, prohlížíme si lodě a park s lavičkami, pak se vydáváme hlavní třídou. Je zde spousta krámků, obyčejných i značkových, všechno si prohlížíme, přeci jen je to změna. Vidíme spoustu starých budov a taky železné hodiny které děsně řvou, v každé boční uličce visí klece s andulkama. Máme chuť na PitaGyros, ale všude vidíme jen luxusní restaurace, jdeme dál, na konci ulice si všimnu dědečka vycházet z hodně ošklivého domku s pitou v ruce, jdu do těch míst a za prosklenou výlohou vidím maso! Odvážím se vstoupit, objednávám a během chvilky jíme to nejlepší PitaGyros na světě. Pomalu se vracíme k přístavu, znovu všechno prohlížíme. Vilík ještě šilhá po zmrzlině, ale sám usoudí že dneska se do něj nevejde, slibuji mu, že se sem vrátíme. Zastavujeme ve sladkém krámku a kupujeme dárky našim blízkým, přecházíme dřevěný most a pozorujeme různé vodní potvory, čekáme na západ slunce . Celé město je oranžovozlaté, couráme se přístavem až k naší motorce a jedeme zpět než se setmí. V Nikitas ještě doplňujeme zásoby, kupujeme víno, ovoce, jogurty s medem a slunečník, ano já, která, se vždycky grilovala, musím zalézt do stínu. Vilík se směje mému trpitelskému výrazu když ho platím. Na pokoji se jenom svalíme do postele a plánujeme další dlouhou cestu.


29.7.2008


Dnes naposledy vstáváme na budík, v 7h, nejradši bych ho vyhodila. Rychle snídáme, balíme několik nezbytností (i ten blbej slunečník) a jedeme. V Kalamitsi se dáváme doleva, naším cílem je pláž Agiofili. Vyjeli jsme hodně brzo tudíž cestou potkáváme několik pasáčků a oslíků, všem máváme a zdravíme. Cesta pěkně odsejpá, jedeme rychle, je nám celkem chladno. Projíždíme Agios Petros a za chviličku vidíme spící Vasilliki, nikde ani surfař. Zajedeme do přístavu a ptáme se na cestu. Nějak se nám nezdá odbočovat do lesa, ale asi to tak bude. Cesta nevypadá dobře, je tady dost rozcestí, snad vybíráme ta správná. Přibývá kamenů a já bych nejraději slezla. Najednou vidíme bránu, nevíme zda můžeme dál, ale riskujeme to. Cesta je ještě horší, kameny jsou čím dál tím větší a je jich stále víc, chci jít po svých, Vilík mě uklidňuje, všude kolem veliké kobylky, brrrrrrr! Najednou mi přijde voda tak nějak blíž, slezu z motorky a jdu se podívat….Je tam….Zelená Agiofili, celá zahalená do stínu . Na jejím konci spí několik lidí ve spacáku, jinak ani noha. Vybíráme místo u kamenů, dál od vody, snad budeme mít trochu soukromí, až přijede vodní taxi.
Zkoušíme vodu, je děsně ledová, do toho teda nevlezu. Sbíráme odvahu, ale nakonec tam vlezeme, už nikdy se nám nepoštěstí plavat v průzračné Agiofili úplně osamoceni. Vilík to vzdává, zmodral a na břehu se balí do osušky, já beru brýle a šnorchl, musím to překonat. Vidím krásně barevné rybky, i každý kamínek, takhle čistou vodu jsem dlouho neviděla. Zhruba po půl hodině musím vylézt i já, zuby mi drkotají jako o závod, všimnu si, že na pláž dorazil další pár, vodu zkusí, ale nemají odvahu. Před 11 hodinou se objevuje slunce a hned po něm první lodní taxi, není až tak plné. Bohužel ho následuje výletní loď, najednou je z oázy klidu Václavák. Postupně přijíždí další a další lodní taxi i výletní lodě. Agiofili je ovšem stále průzračná, čistá a nádherná. Neustále se vracíme pod hladinu a objevujeme nové rybky. Když na pláž přijedou vodní skútry a ulítne nám slunečník, balíme. Vyšlapeme pár schodů, fotíme . Na skútru nám sedí nezvaný host, ohromná kobylka, bojí se jí i Vilík, hrdina, nechce se potvora pustit, cvrkne do ní a ona mu přistane na noze, lekl se teda pořádně, naštěstí se lekla i ona a dala se na útěk. Rozhodla jsem se k bráně dojít po svých. Není to daleko, ale v tom vedru…….zase funím, ale jdu sama, nikdo mě nepopohání, rozhlížím se, chci si zapamatovat i tento okamžik. U brány radíme jiným návštěvníkům, rukama nohama, že můžou jet až k pláži. Kodrcáme se do Vasilliki pro benzín a olej, začal totiž svítit. Je teprve 16.30 a proto se rozhodneme dojet do Sivoty. Rybářské vesničky, která by měla být nedaleko. Jedeme po hlavní , nikde žádný ukazatel, najednou je před námi odbočka vpravo s nápisem Sivota 2. Bezva, sjedeme až do vesničky, parkujeme, procházíme se kolem, voda ani nevypadá jako moře, je tady ukotveno dost lodí, a my kotvíme v taverně Spiridoula „No Problem“ kam nás dotlačí nahaněč a ukazuje nám čerstvé ryby! Usedáme do patra kde je pěkný výhled na moře, pozorujeme vrabečka co se cpe hranolkou a objednáváme si pro změnu Saganaki a Tzatziki, Gavros (malé rybičky s ocásky) a já Octopuse (dostala jsem ho i s hlavou nebo co to je) . Jako každý večer si pěkně nacpeme dětřichy, projdeme se Sivotou a přes Vasilliki míříme zpět. Konečně tam vidíme surfaře, je pěkné pozorovat s jakou volností si to hasí na volné moře. Je jich tam spousta, vydržela bych na ně koukat hodiny. Míjíme malé kapličky podél cesty, prohlížíme si tentokrát i hory, konečně máme možnost vyfotit si oslíka. Zhruba za 80 minut jsme zpátky v Nikitas, vystupuji na křižovatce a letím pro zmrzlinu, přišla na nás mlsná. Když se vrátím na pokoj najdu polospícího Vilíka, máme toho dneska opravdu plné brejle, nemluvíme, prohlížíme fotky a usínáme…..


30.7.2008



Probouzíme se kolem osmé hodiny, neřve na nás budík ani lednice, v klidu si dáváme snídani. V plánu máme pláž Gira.
Jedeme směr hlavní město, ale trochu bloudíme, trefíme k ní nakonec podle pobřeží z města, nevíme, zda je to tak správně, ale jsme u ní. Je děsně ošklivá a špinavá, všude kupy chaluh máme po náladě a nefotíme se ani u mlýnů. Rozhodneme se tedy pro návštěvu kláštera Faneromenis. Dostaneme se k němu bez problémů, všude jsou ukazatele. Popravdě se mi tam moc nechce, nejsem na tyhle věci stavěná. No nic, parkujeme a procházíme bránou, divíme se, že nikdo nechce žádný vstup, a ocitáme se v krásné zahradě, plné kytek, stromů, keřů, voliér s exotickými ptáky a zvířaty. Všechno si postupně prohlížíme a fotíme. Objevujeme jezírko plné rybek a želviček. V zadní části zahrady je výhled na hlavní město, objevujeme zvířecí „výběhy“, mají tady jakési jeleny (Vilíkovi září oči, je totiž myslivec), pštrosy, pávy, je to nádhera. Rozhodneme se jít i do kláštera, oblékám připravenou zástěru, ve které vypadám jak uklízečka ze závodní jídelny a jdeme to obhlédnout. Ihned vidíme skupinku mnichů, pečující o překrásnou zahradu, všude kolem to zvláštně voní a místní zapalují dlouhé svíčky. Samotný klášter vypadá jako dobře opečovávaný penzion. Procházíme co se dá , je odsud krásný výhled, vylezeme na zvonici, ale Vilík má strach, aby nás neutloukly zvony, blíží se celá, mizíme! Ještě jednou si prohlížím tu divnou nádobu do které všichni zabodávají svíčky a modlí se, mám z toho husí kůži! Vracím zástěru a jedeme zchladit hlavu na pláž Pefkoulia.
Jdeme dál za bar, do její pravé části, za zády ve stromech máme stanový kemp, nevíme jestli legální nebo ne, ale je jich tam celkem plno. Na pláži moc lidí není, ani nevybalujeme a skáčeme do vody (je opravdu hodně slaná). Jsou tady sice větší kameny, ale skoro žádné vlny, překvapivě čistá a průzračná voda. Po chvíli blbnutí beru šnorchl, Vilík chystá ležení. Vidím jenom pár rybek a najednou se leknu, mušle, a pěkně velká. Snažím se k ní potopit, ale vždy mi kousek zbývá, bez ploutví to není zrovna sranda! Povolávám Vilíka do vody, chci si jí vylovit sama, takže ho prosím aby spustil nohy a já po nich sestoupím dolů. Sice si klepe na čelo, a sděluje mi že není provaz (tak to bych vážně nevěděla), ale co by pro mě neudělal. Párkrát se ponořím ale vždycky vybuchnu smíchy, nikdy jsem si nevšimla jak voda zvětšuje, zvlášť hodně velké nohy, chechtám se a polykám vodu, jsem pořádně prosolená. Předávám náčiní a jdu na sluníčko. Zhruba po dvou minutách mi něco pleskne na břicho, Vilík ji vylovil, na první pokus, je to frajer. Zbytek dne se už jenom šploucháme . Musím pochválit slunečník (ač velmi nerada), díky němu jsme pěkně zhnědli a dál se nepálíme! Zůstáváme na pláži déle než jsme plánovali, a dokonce se mi cestou zpět, podaří vyfotit cikádu, no konečně! Po návratu si vaříme na pokoji naši první (a usoudili jsme, že zároveň i poslední) večeři. Tortelliny se sýrem nás moc nepotěšily, pro spravení chuti dojídáme jogurt s medem a jdeme na procházku. Volíme cestu kolem hřbitova , fotíme si tu kouzelnou uličku s lucernama, hřbitov a další květiny. Míjíme, dle mého názoru, pravé řecké okýnko kterému neodolám. Vilík je dneska nějakej vzpurnej, není spokojenej s večeří, vynucuje si dorty, no dobře no, když mi vylovil tu mušli! Večer si sedáme do baru, kam za námi postupně přicházejí všichni mladší účastníci zájezdu a vyprávíme si svoje zážitky. Diví se, že neobjíždíme vyhlídky a krajkové vesničky. Tak holt na to nejsme, no! Nejvíc je vyděsí, že jsme ještě nenavštívili pláž Egremni, budu já jim vykládat, že na ní teprve sbíráme odvahu! Panuje pohoda, pijeme koktejly a frapíčko a ani se nám nechce spát. Na pokoj se vracíme po půlnoci a rozesmátý Vilík nese přímo do postele dorty, no mám dost!


31.7.2008



Vstáváme na náš vkus opravdu pozdě (8.30). Po rychlé snídani se konečně vydáváme na pláž Egremni. Jsme už dostatečně natrénovaní, tak snad ty schody hrůzy zdoláme. Jedeme už dobře známou cestou, nejprve do Kalamitsi, tam na rozcestí doleva, směr Porto Katsiki. Projíždíme známé vesničky a po chvilce jízdy vidíme odbočku vpravo s nápisem Egremni.
Cesta celkem ujde, až v konečné fázi nás překvapí divně navátý písek, ale s drobným kodrcáním a pár smyky to zvládáme. Nesjíždíme až dolů a motorku necháváme ve stínu pod stromy. Kousek cesty jdeme po svých, přecházíme po parkovišti k plotu a najednou ji vidíme, Egremni. Je ještě ve stínu a její levá část, jediná, kterou odsud vidíme, je úplně prázdná! Je to zvláštní, ale nic to se mnou nedělá, přijde mi tak nějak ponurá.
Procházíme kolem „občerstvení“ a dáváme se po schodech dolů. Jdeme pomalu, rozhlížíme se, u lehátek pár jedinců mlátí do míče, vlny nic moc a všude ten ponurý stín . První, co mě opravdu zaujme, je spodní část schodiště, je dřevěná, vypadá vrtkavě , ale vůbec tomu tak není. Zouváme boty a jdeme si hledat svoje místo, míjíme bar s legračním panákem a spoustu lehátek, jdeme na levou stranu, ale ne až nakonec, napadá mě, že tam by totiž mohly stavět lodě. Víme, že na pravé straně je za skálou ještě jedna menší pláž, nemáme na ní ale odvahu, kdyby přišly vlny, nevím jestli se z ní dá dostat. Pomalu rozbalujeme ležení a jdeme zkusit vodu. Vlny i sůl jsou v normě, ale připadá nám zatím nejšpinavější! Celkem rychle přichází sluníčko i lidé, fotíme zatím asi nejhezčí společné fotky. Ve vodě nás vyděsí hrozný rámus, moje první reakce,….. je zemětřesení….., není, je to stíhačka, která si to nad skálou pěkně řízla! Ležíme a povídáme si, na konec pláže přijíždí několik velkých lodí, plných výletníků, kteří skáčou do vody! Dost nás znervózňuje neustále se drolící skála nad námi. V 16h to balíme, nějak nám to tady nesedlo. Blížíme se ke schodům, je tady strašně moc lidí a hudba z baru vyřvává do dáli. Jdeme na to! Plni odhodlání se vydáváme nahoru, ale kupodivu to není tak strašné, skoro vůbec nefuníme a děláme jenom dvě pauzy na focení. V duchu si říkám, že z toho všichni pěkně nadělaj. Cesta z Milosu mi přišla mnohem horší! Ještě jednou si Egremni fotím z parkoviště, tentokrát už je plně ozářená sluncem ! Sedáme si do baru, k zábradlí, abychom měli výhled a objednáváme si frappé. Naposledy se rozhlížíme, je krásná, ale…….., dojdeme k motorce a frčíme zpět. Egremni nás tedy neočarovala.
Cestou si podrobně prohlížíme vesničky , už přes ně nikdy nepojedeme, zítra musíme vrátit motorku. V Nikitas jsme celkem brzo, dáváme se do gala a jedeme si spravit chuť do hlavního města, chceme tam dneska zůstat až do tmy. Ještě před odjezdem se domlouváme na společných toulkách uličkami Lefkasu s našimi „sousedy“.
Do města jedeme už známou cestou (na sever), parkujeme motorku a ihned si letíme pro ten výbornej PitaGoras (jak říká Vilík). Projdeme městem, přecházíme most, a cpeme se na lavičkách u vody, kde pozorujeme šrumec na druhé straně.
Ve 20.30 nám dorazí společníci a jdeme se projít uličkami. Nakukujeme snad do všech krámků, kupujeme poslední drobnosti pro naše blízké a vybíráme i něco pro sebe. Líbí se mi jedny praštěné hodiny, strašně je chci do obýváku. Vilík si myslí, že jsem se zbláznila, tahat z Řecka hodiny, kdo to kdy viděl. Ve 22h jsme dost ucabrkaní a sedáme si do baru na náměstí. Chceme zkusit místní Mojito. Není to sice jako u nás, ale má taky něco do sebe. Kolem je neuvěřitelný ruch, lidí jako mravenců! Cestou zpět si dáváme v obří cukrárně výbornou ovocnou zmrzlinu! Naši společníci to balí, ale nám se ještě nikam nechce. Vracíme se zpátky, kupuji si přívěsek na krk a obří prsten, mám velkou radost. Vilík nechce nic, a ty hodiny mi „nedovolí"! Po půlnoci nasedáme na motorku a jedeme spát. Cestou ještě zastavujeme a prohlížíme si hlavní město osvětlené stovkami světel. Je nám zima, máme husí kůži, ale i tuto jízdu si pořádně užíváme. Blížíme se do Nikitas, kde to ještě na zdejší poměry celkem žije. Na pokoji ani neotevíráme balkón, zapínáme klimatizaci a vydáváme se dál, tentokrát do říše snů.


1.8.2008


Vstáváme kolem 8hodiny. Jako každý den pohledem z balkónu zjišťuji stav počasí, je úplně jasno a vypadá to na pořádný pařák. Dnes máme naposledy motorku a je jasné, že se budeme vracet tam, kde se nám líbilo nejvíc. Rozhodujeme se mezi Porto Katsiki a Megali Petrou, ta nakonec zvítězí. Já bych raději na Porto, ale nejsem řidič, tak musím poslouchat. Vydáváme se notoricky známou cestou přes Kalamitsi, ale tak nějak jinak si to užíváme. Víme že je to naposledy, všechno si důkladně prohlížíme. Nejdříve se jedeme podívat na pláž Kavalikefta , z výšky vypadá nádherně a zatím bez lidí. Fotíme co se dá, ale řada lehátek, slunečníků a jakýsi řvoucí kompresor nás děsí, vracíme se o trochu výš a parkujeme u odbočky do křoví, tentokrát už ve stínu pod stromem, aby nás při zpáteční cestě nepálily zadky!
Projdeme nevábně vonícím uzemím se spoustou kamenů a za pár minut jsme na pláži, zatím úplně sami.
Kašleme na plavky, letěj dolů a my do vody. Dneska je děsně studená a pěkné vlny. Blbneme jako malé děti. U břehu objevuji mušličky. Jsou maličké, ale jsou jich mraky, chodím sem a tam a ty nejhezčí sbírám. Zabavím se tam skoro na dvě hodiny a mám jich dvě plné hrstě. Vilík zatím dospává, postel se nám totiž ne a ne zvětšit! V poledne přicházejí první lidé, všichni jdou dál za kameny, kde si každý dle libosti užívá soukromí. Vlny jsou opravdu veliké, Megali Petra se s námi loučí ve vší parádě. Bohužel se objevuje pár našich krajanů a má potřebu si lehnout těsně vedle nás. Mračím se na ně jako kakabus, pláž je zatím úplně prázdná a oni se na nás musí nalepit. Bereme si plavky a demonstrativně se od nich odsouváme. Slečně to bohužel ani teď nedochází a neustále si nás musí prohlížet, fakt radost!!!! Odpoledne přichází ještě pár lidí, ale pláž je téměř prázdná. Sluníme se tentokrát bez slunečníku. Ač sluníčko pálí jako ďas, nám už kůže pěkně zhnědla a necháváme paprsky, prohřívat nás v plné síle! Atmosféru dokreslují řvoucí cikády, že je to, holky, celé dny baví! Pláž opouštíme kolem 17h, děláme poslední fotky a loučíme se. Cestu zpátky známe nazpaměť, ale jedeme pomaličku, padla na nás nostalgie, prohlížíme si každou větvičku i kamínek, natahujeme všechny vůně, které potkáváme. Naposledy máváme Kalimerovi u benzínky. Na pokoji nejprve chvilku odpočíváme, potom beru hadr a jdu trochu očistit motorku. Helmy a klíčky necháváme na recepci, z půjčovny si přijedou kolem 21h a jdeme na večeři. Tentokrát volíme modrou tavernu pod Delfínem, kde opět vyhlíží kočka. U usměvavé slečny objednáváme Mythose, Greek salad, Garlic bread, Chicken Souvlaki a Vilík se cítí na Mix Grill ! Jídlo je za chviličku, je ho hora a je výborné, tak sem teda musíme ještě zajít! Škoda, že jsme tuto tavernu nezkusili dřív. Procházíme městečkem, začínají se rojit lidi. Pozorujeme večerní pláž a kupujeme si dobroty, které si chceme přivést domů, jogurt, olivový olej, koření, tyčinky Caprice a pistácie. Vilík objevil v jednom obchodě maskáčový klobouk. Několikrát se tam vracíme, a když si je jistý, že ho musí na myslivce mít, dělá si radost a kupuje si ho! Potkáváme neskutečně starou babičku v černém hábitu, vyzařuje z ní neuvěřitelné kouzlo. Ještě večer na balkóně, kde pijeme víno a dopisujeme poslední pohledy si o ní povídáme.



2.8.2008


Spíme opravdu dlouho, únava z předešlých nocí nás prostě dostala. Teprve v 10h se vydáváme na pláž. Jdeme, tentokrát po svých, dát šanci městské pláži. Na rohu u pláže si kupujeme sladký croissant s čokoládou a bereme si ho sebou na pláž. Pár lidí tady je, ale taková hrůza to ještě není. Uvelebujeme se za kameny a jdeme se projít po chodníčku podél vody. Přelézáme kameny a když se otočíme máme Nikitas i jeho pláž jako na dlani . Do vody lezeme velmi opatrně, je zatraceně studená, nejdřív se musíme trochu prohřát. Pozorujeme cvrkot kolem, lidí přibývá, a plní se první lodní taxi směřující na Milos. Voda je průzračná a na to, kolik zde je lidí, krásně čistá. Beru šnorchl a jdu to prozkoumat i hlouběji. Je tady spousta barevných rybek, možná nejvíc, co jsme kde viděli. Vůbec se mě nebojí natahuji k nim ruku a oni jí oťukávájí, je to sranda.
Objevuji i něco lesklého, přivolávám na pomoc Vilíka. Ten za chvilku loví 2eurovku, má z ní radost větší než z mušle z Pefkoulie! Kolem je spousta lidí, na Milos jezdí jedno taxi za druhým, pozorujeme ten šrumec , sem tam je slyšet čeština. Hodně fotíme, pláž, kameny, sebe, je to tady zase trochu jiné. Po 16hodině přichází na náš úsek pláže stín, ještě chvilku ležíme ale pak se pakujeme. Dneska máme sladký den, cestou z pláže kupujeme dorty . Pán už si nás pamatuje a říká, „tyhle dva zabalit“, je srandovní, jak to vyslovuje.
Na pokoji balíme první kufr, aby toho zítra nebylo moc, nedělá se nám to zrovna lehce, návrat do reality bude přeci jen drsný. Když už je kufr nacpaný i v igelitu, smíváme sůl, dáváme se dokupy a jdeme na dlouhou procházku. Jdeme skoro až na Pefkoulii a pak po chodníčku zpátky směr Nikitas. Voda tady má temně modrou barvu a šplouchá na kameny. Je zde parta mladíků co se potápí a rybaří. Na konci chodníčku je rybí taverna Sapfó, máme jí už dlouho v merku. Sedáme si „do okna“, kde máme krásný výhled na pláž a moře. Jsou obrovské vlny, čím větší jsou, tím menší děti v nich blbnou. V taverně pracují snad jenom chlapi, všichni usměvaví a přátelští. Objednáváme si Tzatziki, Saganaki (nějaký jiný druh na zelenině), Vilík rybu Red Snapper a já Špagety s mořskými plody . Je to výborný a hrozná hora, poprvé my dva jedlíci, nedojídáme. Tohle prostě nemáme šanci do sebe nacpat. Na pokoj se vyloženě dokulíme a odpadneme. Na baru je nějak veselo, nikdo nás nezve, ale nám to nevadí, nemáme náladu a stejně potřebujeme ležet abychom si nemačkali břicha! Brutálně nacpaní usínáme!


3.8.2008


Vstáváme hodně brzo, je před námi poslední den, takže ho nesmíme promarnit. Chystáme se opět na Milos. Sluníčko pálí už od samého rána, vypadá to opět na pořádně horký den. Jdeme tou nejdelší možnou cestou, po silnici, kolem půjčoven, městečkem, které ještě spí. U taverny Poseidon se dáváme doleva a nahoru stoupáme po prvních schodech! Hodně fotíme protože poprvé nám to znemožnil déšť. Jsme teprve nad jeskyní u shořelého stromu a už funíme, jako bychom běželi maratón. Je strašné vedro, trika se na nás lepí a slunce se do nás opírá vší silou. Z posledních sil se doplazíme nahoru a máme ho před sebou. Milos, tentokrát modrozelený, klidný a dokonale průzračný . Je to neuvěřitelné, jak to, že jedna a ta samá pláž může vypadat pokaždé jinak. Před námi schází kopec ještě jedna dvojce, v pravé části u skály jsou dva stany, jinak nikdo. Naposledy rozbalujeme ležení a odhazujeme plavky. Proboha, to je paráda, nikdy jsem si nemyslela že to je takový pocit volnosti.
Nejsou žádné vlny, plaveme dlouho a daleko, celou dobu vidíme téměř na dno. Koukám se po minimušličkách, ale tady není ani jedna. Nechce se nám ležet, máme stavitelskou náladu. Slunečníkem uhlazujeme písek a sbíráme bílé kameny. Stavíme si vzpomínkový nápis a fotíme si ho ze všech stran. Před polednem přijíždí první lodní taxi, k našemu zděšení jede do levé části pláže. Naštěstí jsou lidi z něj líní a zůstávají v místech, kde je vyklopil. Na kopci se postupně objevují postavy a lidí přibývá.
Hodně plaveme a šnorchlujeme, je krásně vidět, ale je tady jenom pár rybek a jedna chobotnice, které jsem se pěkně lekla. Slunečník dneska zůstává sbalený, chceme si to teplo pořádně užít. Kolem 14h je tady celkem hodně lidí, většinu z nich navozily taxíky . Jsou to převážně Řekové, Češtinu vůbec neslyšíme. V dálce vidíme sousedy z našich studií, ale nejdeme k nim, dneska si to chceme užít sami. Však se určitě večer setkáme u baru. Pozorujeme vodu, přicházejí i nějaké vlny , plaveme, blbneme a vůbec si to celé užíváme jinak. Před 17h sbíráme sakypaky a chystáme se zdolat kopec zpátky. Snažím se Vilíka přemluvit k lodnímu taxi, alespoň jednou jsme to mohli zkusit, je ale neoblomný, to se zase bude chtít večer cpát dortama, tak aby neměl černý svědomí. Kopec je strašnej, dneska je opravdu velké vedro a je to znát. Naše kondice je sice po zdolávání všech těch schodů a srázů lepší, ale stejně funíme, hrudník mě pálí, nohy bolí a nikam se mi, sakra, nechce. Cestou fotíme co jsme ještě nestihli , na kopci se ohlížím a cítím že mě pálí oči……Jdeme dál, Vilíka musím vyfotit u staré velké olivy. Naposledy prosolení procházíme Nikitas a na pokoj se doslova ploužíme. Chystáme druhý kufr, zůstane ale do rána otevřený. Když je práce hotová, vydáváme se na poslední večeři do „naší modré taverny“ . Dáváme si na rozlučku frappé, sýrové krokety, rybičky Gavros a Gyros portion, neboli Gyros na talíř . Slečna se ještě jednou ujišťuje, že tohle všechno sníme a naznačuje nám, že praskneme. Vilík se jen usmívá, ta slečna vůbec netuší, čeho jsme po celém dni, na slunci, bez jídla, schopní! Jíme pomalu, jako bychom chtěli projíst noc i ranní odjezd, bohužel to zastavit nejde. Loučíme se a naposledy procházíme večerní Nikitas. Znovu vidíme tu úžasnou stařenku, prodavače korálků a kukuřice. Máváme na paní z Poseidonu a u pána v cukrárně si ještě dáváme točenou zmrzlinu, máme-li prasknout, tak tady! Naposledy se ohlížíme za „hlavní třídou“ a po silnici se vydáváme „domů“, kde usedáme s vínem na balkón. V baru se slézají naši „sousedé“, jdeme za nimi. Probíráme co jsme zažili a co nestihli. Všichni jsou veselí, jen ze mě si dělají srandu, že, bych tam nejraději zůstala. Ano, nechce se mi zpátky do té zimy, do Čech, mezi spěchající zamračené lidi, do práce…..Popíjíme a povídáme si dlouho do noci, děláme společné fotky a loučíme se s majiteli. Bylo to prý s námi fajn. Jo, možná to říkají každému, ale mě přijde že to zní, tak nějak upřímně. Nikomu se nechce jít spát, ale čas je neúprosný.


4.8.2008


Kuku kuku kuku, budík nemusí řvát moc dlouho, celou noc jsem nespala, jen se tak blbě převalovala. Dobaluji kufr a budím Vilíka. Nikam nejedu, zařve na mě, a přes hlavu si hodí prostěradlo. Chápu ho, sama sedím na balkóně a čučím do blba. Ostatní snídají a poletují kolem. Před sedmou hodinou napakujeme druhý kufr do igelitu a jdeme se postavit před studia, kde nás má vyzvednout autobus. Přijíždí přesně v 7.10 jak bylo domluveno, a všichni se opět tváří, jako by snědli ježka. Dneska se tomu nedivím a tvářím se tak spolu s nimi. Po 40minutách jízdy jsme na letišti, loučíme se s delegátkou a bez problémů procházíme kontrolou. V DuttyFreeShopu si kupujeme poslední drobnosti.
Do letadla jsme vpuštěni před 10 hodinou, máme řadu 1, to je ale místa. Před námi jsou dvě hodiny strachu a lechtání v žaludku, všechno jde hladce, žádné turbulence, až na ty v mém srdci. Je nádherný výhled a než bys řekl švec jsme, jak říká pilot, nad Jindřichovým Hradcem. Jde se na přistání. Je pořádný vítr, pěkně to s námi mává, a je vidět tmavé mraky. Dosedáme a já mám v očích slzy, Vilík to vidí, ale tentokrát nekomentuje. Zaplať pánbůh!
Dveře letadla se otevírají a my teprve teď vidíme, že leje!!!! Vítejte zpátky doma!

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (2)
15.12.09 18:21 jaruna111
Tak jsem si přečetla i tento nevyhrávající,ale i ten je úžasný,skvělý a dokonalý.
16.08.09 21:38 jerrymungo
Vtipný cestopis, jen mi chybí u ostatních celkem obvyklé pravopisné chyby...:-)))) A k tomu skvělé fotografie! Lucko, povedlo se to
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
uAMa5
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Pucík˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Galerie8
Hotely10
Taverny14
Diskuze4
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací