Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 3 | 19
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Deník modrých dnů 2008

Autor:
Zařazeno:
Lefkada
Napsáno:
23.07.08 21:51
Fotografií:
40
Přečteno:
8348
Soutěž:
2008
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
13 °C
Oblačno
ZJZ, 7.2 m/s
Den první - Od letiště po Milos
S obrovskou námahou otevírám ztěžklá víčka a pokouším se mezi nimi vytvořit štěrbinu, která by dokázala zaostřit čas digitálních hodin na videu. Je 3.02. Vzhledem k tomu, že jsme šli spát ve 23.30 se tedy nedá říct, že bych byla vyspaná do růžova, no a cestovní horečka a moje nedočkavost a zbrklost také dělá své. Má mužnější polovina ještě pochrupuje a než stačím alespoň povrchně opět usnout, mobil poslušně hlásí 3.45 - budíček. Po nezbytné a rychlé hygieně kontroluji, jestli mám peníze a pasy a vyrážíme směr Brno - Tuřany, aby i s námi v 6.15 po vyzvednutí letenek vzlétl Boeing 737-400 do Prevezy. Po snad až příliš krátkém letu a hladkém přistání fofrem vybaluji foťák abych zvěčnila první okamžiky a se stejnou rychlostí aparát o vteřinu později také schovávám, neboť jsem zdejším pracovníkem ostře slovně napadena – No photo! Nechápajíc se rozhlížím, dokud mi jedna ze spolucestujících neoznámí, že tohle je vojenské letiště a nesmí se zde fotit. Stydím se, jdu navštívit toaletu (tady už se o foto nepokouším…) a jdeme si pro kufry. Poté nastupujeme do zcela posledního z čekajících autobusů, a ten má za úkol nás převézt do cíle naší dovolené - na Lefkádu.
Cestou z Prevezy na původně poloostrov, jak nás náš delegát Jorgos informuje, pozorujeme zelenou krajinu a po vyšplhání do serpentin se nám nabízí krásný pohled na město Preveza, kterému se vzdalujeme. Přejíždíme kolem kanonů most, projíždíme hlavním městem Lefkas, míjíme pevnost a za chvíli už poznávám na pravé straně pláž Pefkoulia. Po chvíli už mezi kopci vykukuje naše dočasné bydliště - Agios Nikitas.
Vystupujeme "na návsi" z autobusu a drobné autíčko nás po dvou vozí na kopec do našeho hotelu. Po velmi vstřícném přijetí, tak jak se na Řecko sluší, jsme zavedeni na pokoj 324. Vybalujeme rychle zavazadla, natahujeme plavky a už si to míříme kopcem dolů. Není se jak zmýlit, míjíme půjčovny vozítek se dvěma i čtyřmi koly, tavernu Poseidon i odbočku na Milos a po projití hlavní třídy se před námi rozprostírá městská pláž. Je krásná a písčitá, ale docela malá a docela přelidněná. Proto točíme kurz o 180 stupňů zpět do uličky a už mažeme na odbočku na Milos a šlapeme po schodech nahoru. Po levé straně vidím viset na keři sušenou létající rybu, docela se leknu. Když za zatáčkou vidím schody, pak další a další, tak mě jímá hrůza (ta už mě ale jímala i pří pohledu z hotelu - tak za tímto kopcem je Milos?). Když už myslím, že po probdělé noci a obrovskému vedru snad omdlím, v zatáčce konečně vidím cosi, co nevím, jak nazvat - krása? nebe? modré z nebe? a omdlévám doopravdy. Fantastická barva lámající se na břehu ve vlnách mne ohromila. Je tu pár lidí, ale zase ne tolik, abych nepřidala do kroku (obzvlášť, když už se jde jen z kopce, že!). Za chvíli mě už hřeje písek i kamínky do bosých nohou a horký vánek mi olizuje lýtka. Nejsou tady ani řady slunečníků podle pravítka, ani celý národ řvoucích Italů, ani bar, ani absolutně nic jiného, co by mohlo tento ráj znehodnocovat. Podložky si dáváme co nejblíže moři, abychom přístup do něj neměli ani o centimetr delší, než je nutné k tomu, aby nám vlny nesmočily vše, co s sebou máme. Voda má nejen famózní barvu, ale také teplotu. Není ani studená, ani teplá. Je prostě akorát - prázdninová, vlažná, osvěžující. Noříme se do vln. Tu mám nohu za uchem, tu ruku kdesi zaseklou, tu zase nosem ryji brázdu do kamínků. Hýkáme smíchy. Vlny si s našimi kily pohrávají tak, že za chvíli mám únavou ruce vytahané až na zem a připadám si jako po maratonském běhu. Má schopnost vylézt z vln a přelstít jejich zpětný tlak a chod do moře se rovná nule. Po chvíli boje se konečně ocitám na břehu a s úlevou sebou plesknu na podložky. Když odpočíváme, stačí vteřina a opodál se jedna z plážových spolunávštěvnic ocitá nohama nahoru ve vlnách a během druhé vteřiny ji dva muži, zřejmě její kamarádi, v mžiku za paže vytahují z moře. Okamžitě si sedá co nejdále od vln a těžce dýchá. Je v pořádku, ale jak vidíme, vlny mohou být velmi silné a velmi zrádné. Po hodině slunění a kochání se mořem se oblékáme a vyrážíme zpět do Nikitas a do hotelu. Cestou do kopce potíme i krev, je opravdu velké horko. Srdce mi divoce buší a nestačím si stírat pot z čela a tváří. V tomto stavu bych jistě konkurzem do reklamy na 24hodinový deodorant nebo dlouhotrvající makeup neuspěla. Když už myslím, že víc nevydržím, jsme na kopci. Naposled se ohlédneme po té kráse a napadá mě, že tahle pláž je opravdu zaslouženou odměnou pro všechny, kdo si dají tu námahu a jdou na ni přes kopec, nikoli lodním taxi. Na hotelu vypijeme hektolitry vody a po osvěžující sprše odpočíváme. Po výborné večeři už po probdělé noci nemáme na nic sílu a téměř hned po ulehnutí usínáme. Budím se v noci jen jednou s pocitem horka. S myšlenkou na moře během minuty opět usínám.
Den druhý - Pod slunečníkem a Milos podruhé
Cítím se trochu rozlámaná a otlačená od tvrdší matrace, ale příjemně vyspaná. Po výborné snídani, která je také součástí naší polopenze, si oblékáme plavky a jdeme k městské pláži. Zkoušíme jít na pravou stranu po cestě, která vede při pobřeží moře. Je obrovské vedro, kupujeme slunečník za 7 Eur. Najednou slyším nádherné a líbivé tóny řecké hudby. Mladý muž, zřejmě zdejší obyvatel, si ve skalnatém výklenku našel svůj sál s výbornou akustikou. Jeho hudba svádí k tanci. Po chviličce poslouchání jdeme dál a kotvíme slunečník na drobné a prázdné pláži . Po chvíli se za námi ozývá křik mládeže. Otáčím se a vidím asi 30 mladých lidí, jak si navzájem na dálku porovnávají délku svých prostředníčků. Znechuceně se s pocitem, že tohle fakt do Řecka nepatří, otáčím. Má mužná polovička tuto situaci komentuje poněkud jadrnějším, ryze českým výrazem, než který použiji já. Napadá mě, že je to snad nějaký tábor z ČR (nic proti naší mládeži…). Protože nám začíná být opravdu horko, slunce pálí i přes slunečník a nejrůznější hmyz nalétává na náš čerstvý a voňavý pot, posbíráme si věci a vyrážíme zpět. Cestou si domlouváme u slečny Šárky v půjčovně Budget motorku. Vybíráme si skútr 125 za 60 Eur na 4 dny. Polední horko trávíme v hotelu a v 15.30 vyrážíme koupit pivo Mythos, studenou vodu a obloženou bagetu za 3 Eura. Když prodavač vidí, že jsem se rozhodla na nic nečekat a cpu se hned na ulici, mává na nás ubrousky na otření zamazaných rukou a úst. Loučíme se s ním zamáváním a spěcháme přesně tam, kam jsem si včera slíbila, že se jen tak hned určitě zase nevrátím - na Milos. Dnes si i parádně zaplaveme díky menším vlnám a když už se z námahy téměř topím, jdeme na deku. V 6 hodin vyrážíme zpět a na večeři. Po ní se ještě kocháme pohledem z hotelu na moře a při odchodu z terasy se ještě ohlížím, jestli nepřišla nějaká řecká Micka. Ne, žádná tu není, přivezené granule zkusím přinést zase zítra ráno. Tak kalinýchta a modré sny!
Den třetí - Od západu sever po západ jih
Ráno přece jen zavítala řecká Micka a od hostů je jí nabízeno nejrůznějších laskomin. Pečivo s máslem, párky, šunka... Nejsem si tedy jistá, jestli se jí kočičími granulemi zavděčím. Sypu hrst na zem a rychlost, s jakou hromádku vyluxuje ani nestačím odhadnout. Potěší mě, že jsem kočičí stravu nebrala nadarmo a sypu jí i zbytek. Po snídani, kočičí i naší, si jdeme pro domluvenou motorku a jako první cestu volíme samozřejmě západ ostrova. Jedeme nahoru na kopec k asi 2 km vzdálené čerpací stanici a bereme plnou nádrž za 5 Eur. Po výjezdu nad Nikitas se nám nabízí pěkný pohled na tuto vesničku. Za chviličku už máme jako na dlani také pláže Kathisma a Gaidaros. V Kalamitsi sjíždíme ještě více na západ a držíme se směrovky Kavalikefta. Cesta je hodně krkolomná, místy jsou záludné serpentiny a za minutku místo asfaltu přírodní cesta. Jednou malinko zabloudíme nahoru a vracíme se zase dolů..., nakonec vidím parkoviště a pod ním směrem doleva i doprava pláže Avali, Kavalikefta a Megali Petra. Na pomyslné hranici posledních dvou jmenovaných pokládáme deku na kamínky a píseček a jdeme se osvěžit. Voda je celkem chladná, ale neuvěřitelně průzračná a čistá. Lidí tu není mnoho a barva moře je kouzelnou tečkou, nebo spíše stěžejním bodem této idyly. Jen nahoře nad parkovištěm jsme slyšeli hlasitý kompresor, či stroj, který asi patří ke karavanu s občerstvením, který se zde nachází. Naštěstí k nám na pláž tento hluk nedosáhne. Po vykoupání jdeme po schůdcích kolem karavanu zpět k naší dvoukolce a jedeme dále na jih. Projíždíme menšími vesničkami, se sem tam taverničkou nebo obchůdkem, jako jsou Chortata, Komilio a Dragano a v Athani už se rozhlížíme směrem na Gialos beach. Opět serpentiny i šotolina, řvoucí cikády všude kolem a v jednom místě s pěkným výhledem na moře zastavujeme, aby si naše zadky odpočinuly a fotíme. V tu chvíli vidím nad sebou asi metr obrovskou pavučinu se snad sedmicentimetrovým křižákem. Pavouci mi nevadí, ale tenhle vypadá obzvlášť jadrně . Vybírám si správný úhel, abych pavouka nastavila do co nejlepší modelingové pozice, fotím a frčíme dál. Protože už nemáme vodu k pití, první se zastavujeme u jednoho z drobných stánků u pláže Gialos. U výborné obsluhy si objednáváme obloženou bagetu, dvě frapíčka a vodu. Pláž je pěkná, líbí se nám část více na sever, kdy jsou ve vodě kameny. Tady se nekoupeme, jen dojíme, dopijeme a jedeme dál. Za pár okamžiků už vidíme směrovku na Egremni, tak sjíždíme z "hlavní" silnice na parkoviště a z restaurace dolů nahlížíme . Protože je opravdu velké vedro, tak jsme líní a tuto kouzelnou pláž si vychutnáváme jen shora. Schody dolů bych zvládla, ale nahoru - nevím, nevím. Tak tedy fotíme a frčíme dál. Na jižním konci Egremni je zřejmě také možno autem sjet, jak je psáno na nenápadném ukazateli, který míjíme. Projíždíme pěkným údolím s malebnými výhledy a míříme na Porto Katsiki. Na parkovišti je mnoho aut, ale pláž mi nepřipadá až tak přeplněná . Je tu několik stánků s občerstvením, ceny jsou zde stejné, jako na zbytku ostrova. Snažíme se vůbec se nedržet blízko masivního útesu, který tvoří vyjímečnost této pláže. Mám obavy ze zemětřesení nebo z pádu kamenů. Z čisťounké vody se rozhlížím po skále, schůdcích nalevo a po okolí. Přímo na pláži je drobný stánek, kde si kupujeme frappe + 0,5 litru vody, celkem za 2 Eura. To znamená, že prodavač kávu udělal z balené vody a tento její zbytek dostáváme s sebou. Když odcházíme, zaslechnu za sebou turistku, která se ptá, kde by našla pomoc, nebo asistenční službu, protože jim někdo ukradl motorku. Čučím na ni jako tele a myslím si, že si snad dělá srandu. V Řecku a zloději...? Rychle tedy šlapeme do schodů nahoru a jsme rádi, že tu naši motorečku máme. Protože na západě je benzinka pouze u Nikitas, rozhodujeme se nejet až na mys Doucato, ale raději se podle mapy na křižovatce nad Egremni vracíme směrem na Athani a Komilio a na jih už nejedeme. Díky neustálemu sjíždění serpentin k plážím a nahoru zpět máme obavy, aby nám nedošel benzín. Ručička se rychle chýlí směrem k červenému poli - prázdná nádrž a tak už nikde nezastavujeme, často vypínáme z kopců motor a vychutnáváme naprostý klid krajiny a bzučící cikády. Nad Agios Nikitas bereme opět plnou nádrž, ještě mne má mužná polovina žene do lednice pro frappe, které zahlédneme, ale jedná se pouze o prázdný plastový kelímek s víčkem, něco jako prázdný shaker. Platíme tedy 5 Eur za večeři pro motorku a jedeme se najíst také. Večer se díváme ještě chviličku na Pevnost Boyard a jdeme unavení spát.
Den čtvrtý - Karibik
Po lidské i kočičí snídani, kdy v hotelu opět krmím mňoukající obyvatelku, vyrážíme přes hlavní město do Nidri. Protože jsme pozdě vstali, nestíháme trajekt na Meganissi v 7 ani v 10.15 a jdeme si tedy sednout do jedné z hospůdek na promenádě a ochotný číšník nás informuje, že další loď vyjíždí 12.10. Čas u frappe ubíhá jako voda a za moment už se frčíme nalodit na trajekt i s naším skútříkem. Po vyplutí z přístavu loď obchází "kasírník" a platíme 2 Eura za osobu a 2,7 Eur za skútr. Plujeme kolem ostrova Scorpios a ve 12.35 vyjíždíme z lodi, jsme v přístavu Spatohori. Podle lodního řádu bychom měli být ve Vathi, ale jak nás ujišťuje tabule na nábřeží , ve Vathi opravdu nejsme. Vydáváme se směrem od Spatohori na jih. Je zde krásná příroda, téměř žádní turisté, několik restaurací, všudypřítomný klid a nádherné moře. Někde poblíž Agios Ioanis nacházíme krásnou pláž s výhledem na strmé pobřeží Lefkády. Parkujeme motorku pod strom do stínu a běžíme do vody. Má krásnou barvu a v místech, kde nejsou kamínky, ale bílý jemný písek, je vše ještě dokonalejší a připadáme si jako v Karibiku. Jsme nazí, nikde nikdo, vystrkujeme zadní části těl na rybky a je nám parádně. Po vykoupání jedeme dále na jih, kde jsou také, jako na celém ostrově, nádherné výhledy na zajímavě zbarvené moře a pobřeží. Po chvíli šotolinová cesta končí, je zde pouze hromada nepořádku. Všichni lidé, kteří takto znečišťují nejen tento ostrov, by měli dostat tyto odpadky ihned do postele.
Vracíme se tedy zpět, po pravé straně je taverna, vedle ní několik zvířat - koně, kozy, slepice, ti všichni se stávají ihned oběťmi mého fotoaparátu. Jedeme dál do Spatohori, tady se ptáme, v kolik hodin vyjíždí trajekt zpět do Nidri. Pro jistotu zkoušíme dva zdroje. V restauraci v přístavu je nám řečeno, že trajekt vyplouvá v 18.55, tak máme ještě 2 hodiny čas. Opodál nám řecký děda v karavanu oznamuje, že loď vyplouvá kolem 7, ale neví přesně. Jedeme se tedy podívat podél pobřeží dále na sever a přijíždíme do Vathi, které se nám otevírá v pěkném zálivu. V moři u pobřeží jsou stroje, vypadá to, že budují delší přístav pro lodě. Možná právě kvůli této přestavbě jsme nepluli lodí sem, jak je uvedeno v řádu, ale až do Spatohori. Pár domků na severní straně zálivu mi připomíná architekturu ostrova Symi. Fotíme si ve Vathi uličky a dostávám chuť také si vyzkoušet řízení skútru. Samozřejmě, co si budeme namlouvat, chvilku mi trvá, než chytnu ten správný balanc. Po cestě málem srazím řeckého dědu, který se mi nesměje, ale pěkně od plic se řechtá jako kůň. O zatáčku dál se jen tak tak mineme s prchající kočkou. Úspěšně přijedeme až téměř do Spatohori a fotíme si výhledy. Když se po focení opět cpu na místo řidiče a usedám za řidítka, má mužná polovina se ihned ptá, jestli to myslím vážně. Jasně, že myslím! V Řecku se jen tak na skútru neprojedu, tak toho musím využít. Po příjezdu si v restauraci dáváme 0,5 litru vody a mousaku. Platíme 8 Eur a jdeme k nábřeží. Usedáme na lavičku u jakoby zastávky. Pomalu už se sjíždějí auta, tak se jedeme s naší koloběžkou zařadit do fronty. S čtvrthodinovým zpožděním trajekt připlouvá a my vplouváme dovnitř. Trajekt některé lidi i auta s materiálem na stavbu vyplivne a zřejmě vzhledem ke zpoždění hned odplouváme. Vidíme ostrůvky Scorpios a Madouri. Madouri koupil jeden z řeckých milionářů za 1 milion Eur a postavil si na něm svou rezidenci. Taky by se mi líbil takový ostrůvek (i ten milionář….) Z lodi vyjíždíme mezi prvními a přes Nikianu a hlavní město frčíme na večeři a po procestovaném dni brzy spát.
Den pátý - daleké cesty
Po snídani vyrážíme na zřejmě nejdelší výlet mimo Lefkádu - na pevninu do Pargy. Projíždíme kolem pláže Pefkoulia a kolem pláže s mlýny - Gira. Vidíme, že u padacího mostu se hromadí čekající auta, právě se otáčí kovový most, aby mohly proplout lodě. Děje se tak jednou za hodinu od 7 do 22.00. Projíždíme kolem pevnosti Santa Maura, kolem letiště Aktio a o pár kilometrů později už zastavujeme u závor a bran, abychom zaplatili 0,7 Eur za vjezd skútru do 1600 m dlouhého podmořského tunelu. Jakmile vyjedeme z Prevezy, už vidíme cedule s Ioaninou - 108 km a s Pargou - 60 km. První kilometry ubíhají velmi příjemně. Cesta vede při pobřeží, s krásnými výhledy na moře po straně levé a po straně pravé s horami a sem tam vilkou nebo kostelíkem. Velmi často se zde objevují značky dej přednost dobytku, ale kromě několika psů po cestě žádná jiná zvířata ani skot nepotkáváme. Po pár kilometrech se nám ztrácí směrovka na Pargu, ale podle mapy máme jet stále po E55 a z té jsme neodbočili, nebo si to alespoň myslíme. Až u Vrachosu se opět objeví ukazatel Parga - 20 km. Na skútr je cesta do Pargy docela dlouhá (ale silnice jsou naprosto hladké a v pořádku) a už nás důkladně bolí zadky. Po chvíli se cesta stáčí do kopce doleva a po pravé straně vidíme bažiny s něčím zeleným ve vodě. Nevíme, co to je, vypadá to jako nějaké drobné zelené lístky. Ale není tu zatuchlo, ani necítíme žádný smrádek. A tak si tu přírodní krásu fotíme a jedeme dál. Po pár kilometrech na setinu vteřiny zahlédnu městečko v údolí a několik kamenných útesů v moři. Napadá mě, že tohle bude asi Parga a řvu to svému řidiči do levého i pravého ucha. Z hlavní silnice nás kousek za odbočkou na Nekromantion vede ukazatel doleva - do Pargy - 5 km. Klikatou silnicí a serpentinami přijíždíme do Pargy - nazvala bych ji Nová Parga. Je zde pláž , široká asi 300-400 m, s lehátky a slunečníky, kolem pláže je promenáda a ve svahu pár domů a ubytovacích zařízení. V moři jsou útesy, na dvou z nich jsou kostelíky a obzvlášť efektně se tohle všechno vyjímá na fotografiích katalogů cestovních kanceláří. Jedeme silnicí dál a otevírá se před námi pravá Parga, jak jsem ji viděla na fotkách a jak jsem si ji představovala - typické domky a uličky. Kouzlo této architektury na nás dýchá na každém rohu. Malebná zákoutí, květiny, schůdky, to vše mne láká k neustálému focení . Zastavujeme u restaurace Olive Tree , kde jsou na louce rozestavěny stoly, kolem spousta palem a květin. Dáváme si frappe, vodu, obloženou bagetu a krůtí hamburger s tzatziki. Krásně nazdobené jídlo dostáváme za chviličku. Tak jak je náš oběd parádně naservírován, tak stejně famózně i chutná. Po jídle si restauraci ještě fotím, platíme 15 Eur a po usednutí na skútr jedeme do jedné z četných obchodních ulic a jdeme se podívat do místních krámků. Kupujeme drobné suvenýry, procházíme se , fotografujeme a jedeme se podívat na promenádu "Nové Pargy". V malé budce s nápisem Baywatch spí nějaký řecký děda. Vypadá kouzelně, smějeme se mu a jedeme na konec promenády, která ústí v pěší zónu vedoucí do kopce a k pevnosti. Otáčíme skútr a protože jsou pláže nacpané lidmi, nemáme chuť se tady koupat a kolem čtvrté odpoledne vyrážíme zpět na Lefkádu. Rozhlížíme se, obdivujeme krajinu a výhledy a fotíme. Za Prevezou u tunelu opět platíme 0,7 Eur za skútr a za několik desítek minut jsme "doma". Po večeři se jedeme ještě vykoupat na pláž Kathisma. Je liduprázdná a slunce právě zapadá. Po vykoupání odpočíváme na dece, prázdná lehátka a spousta slunečníků spolu spolu s oranžovým kotoučem v oparu tvoří zvláštní tajemnou kulisu.
Den šestý - kolem dokola, konec světa a... hoří!
Dnes máme poslední den skútr a vyrážíme na okružní jízdu kolem ostrova. Západním pobřežím a kolem vesniček Kalamitsi a Chortata jen profrčíme a jedeme směr Vassiliki. Kousek za Kalamitsi si uvědomím, že jedeme špatně. Chtěla jsem jet na nejjižnější výběžek ostrova. Po otočce o 180 stupňů se vracíme zpět do vesničky Komilio a jedeme přes Dragano dále na jih. O pár kilometrů později máme krásný výhled shora na Porto Katsiki i na její přeplněné parkoviště. Fotíme a jedeme dál. Otevírají se nám krásné výhledy na maják, otevřené moře a cihlově červenou barvu země. V jednu chvíli přejíždíme hranici mezi šedým a černým asfaltem. Je přesně poznat, od jakého místa byla jen šotolina a kde tedy byla položena nová asfaltová pokrývka. Fotím malý útes nalevo v moři, voda tady hraje nádhernými barvami. Parkujeme pod majákem, kde asfaltová cesta končí. Svlékáme i to málo oblečení co máme a jen v prádle vyrážíme cestičkou pěšky k majáku. Od Porto Katsiki jsme nepotkali ani živáčka a odtud od majáku právě odjíždí motorka a jsme úplně sami. Je nadpozemské vedro. Máme krásný výhled na útesy na východním pobřeží. Působí divoce a silně. Tak odtud skočila Sapfó? Tak odtud házeli odsouzené viníky? Maják i okolí fotíme ze všech úhlů a nahlížíme dovnitř. Je zde prázdno a pár zbytečností, jinak nic zvláštního. Opatrně přistupujeme k okrajům, abychom nahlédli dolů na útesy. Pěkná výška, nemáme chuť být sebevrazi, ani viníci. Jedeme tedy zpět. Po pravé straně jsou v jednom místě zvláštní suché keře a stromy. Tato krajina by byla parádní předlohou pro malíře. Já si tento zajímavý kousek země, jakoby po apokalypse, fotím a frčíme dál. Líbí se nám pobřeží a barva moře na pravé straně a tak zkoušíme jet po červené cestě, kterou zahlédneme. Terén je velmi kamenitý a strmý, mám obavy, že snad nahoru zpět s naší motorečkou nevyjedeme a připadám si jako na samém konci světa. Nikde nikdo. Po nekonečném množství serpentin jedeme chviličku z kopečka dolů a vidíme krásnou, prázdnou pláž. Svlékáme se a jdeme zabodnout slunečník a rozložit deku. Strčím do vody ani ne jeden prstíček a už mi má mužná polovina oznamuje, že vidí medúzu a veškerá chuť na koupání nás přejde. Na levém pobřeží se vyjímá zcela nenápadně i olejová skvrna a voda je v jednom místě zvláštně kalná. Tak jen fotíme a nevykoupaní a zpocení jedeme zpět. Několikrát vozítko téměř položíme na bok, několikrát už vzteky slézám, že půjdu pěšky, ale nakonec zdárně a bez karambolu ústíme opět na hlavní silnici. Šťastně tedy frčíme s větrem v zádech podél Katsiki, Egremni, Dragana opět do Komilia a odtud odbočujeme, jak říká směrovka v řečtině a opodál v angličtině, do Vassiliki. V dáli pod serpentinami je tohle letovisko brzy vidět. Jedeme silnicí podél pobřeží a z východní strany fotíme. Není zde mnoho surfařů, moře je čisté a klidné. Líbí se nám tady. U vody je mnoho taverniček, stolků, židliček. Projíždíme si letovisko, vidíme známý hotel Vassiliky bay a jedeme přes Kondarenu dále na východ. Odbočujeme na dobře značeném úseku na vesničku Sivota. Je malinká, není tu pláž a působí na mě, jakoby se tady zastavil čas. Jen lodě, většinou starší a oprýskané, kotví u pobřeží, žádná auta ani lidé. Když jedeme dál, vidíme rybí taverny, mnoho je zavřených a jen asi dvě otevřeny a v provozu a hrstka lidí v nich. Záliv u této vesnice vypadá jako rybník. V dáli vůbec není poznat, kde toto "Sivotské" moře ústí do moře "klasického". Hladina je velmi klidná. Když ještě kousek popojedeme, vidíme vplouvat plachetnici a tak poznáme, kde je místo spojeno s otevřeným mořem. Vracíme se zpátky na sever, na hlavní silnici a jedeme dál. Vidíme odbočky na Poros a Mikros Gialos, ale protože je docela hodně hodin a také kilometry před námi, jedeme bez odbočení doprava dál. Projíždíme kolem pěkného zálivu Vlicho Bay a kolem vesnice Megalo Avlaki. Odtud už se pomalu hromadí podél silnice domky, taverny, obchůdky a tak ani nepostřehneme, kdy jsme vlastně vjeli do Nidri. Zastavujeme v centrální dopravní ulici, procházíme obchůdky. Při usedání zpět na skútr si všímáme kouře, který se vznáší za Nidri v úpatí kopců. Okamžitě mě napadá - hoří Lefkáda. Za chvíli zajíždíme uličkou doleva k pobřeží a vidíme policisty s vysílačkami, jak ukazují na kopce. Nad hlavami hned začínají létat červeno-žlutá letadla, která u ostrova Madouri nabírají vodu, otáčejí se a prolétávají nám nad hlavami do středu požáru. Vidíme a slyšíme i několik houkajících hasičských vozů. Požár nám nepřipadá zatím tak rozsáhlý, tak snad bude vše v pořádku. Jedeme směrem na waterfalls, cestou k nim vidíme kouř po levé straně a letadla máme takřka na dosah. Mám obavy, protože nevíme kde vodopády přesně leží, jestli k nim kvůli požáru budeme moci. Obavy jsou zbytečné. Vodopády jsou trochu bokem. Zastavujeme u místní restaurace a jak říká ukazatel - 400 m pěšky. Jdeme po úzké, kamenité stezce lemované dřevěným zábradlím a korytem řeky. Po celou cestu nezahlédneme ani kapku vody a tak se otáčíme a jdeme zpět ke skútru. Cesta, která vede od vodopádů k hlavní cestě v Nidri je v jednom místě lemována citroníky, které nejsou oploceny. Citrony jsou zralé, mnoho je jich na zemi a hnijí jako u nás jablka. Dva pěkné si vybíráme, dáváme je do sedačky do motorky a jedeme dál. Ohlížíme se po požáru a zastavujeme až v Lidlu v hlavním městě. Jsem trochu zklamaná. Není tu nic řeckého - jogurt, tzatziki, sýr feta, vše je made in Deutschland. Kupujeme tedy pečivo, pomazánkové máslo, plátkový sýr, dva banány, dvě vody a zvláštní kuličky, které připomínají sekanou. S tímto nákladem se vydáváme zpět do Nikitas. Po spořádání nakoupeného předkrmu, hotelové večeři a sprše uléháme a ihned usínáme. Kalinýchta!
Den sedmý - lenošení
Ploužíme se mezi Milosem, hotelem a bazénem. A pijeme litry vody, čteme si a cpeme se kešu oříšky.
Den osmý - zase lenošení
Cestou z Milosu si večer si domlouváme skútr 50 ccm za 12 Eur na jeden den. Po večeři se vracíme s řidičákem a protože ani jeden z 50 ccm nenastartuje, dostáváme 100 ccm za stejnou cenu. Hned se jedeme vykoupat na opět prázdnou večerní Kathismu. Ve zdejší taverně si u výborné obsluhy dáváme vodu a fruit salad for two - ze dvou druhů melounů. Kolem 23.00 jedeme za bzukotu cikád a příjemného chládku zpět a spát.
Den devátý - návrat na naše nej
Jedeme půjčeným skútříkem na pláž Gialos, kde se nám poprvé velmi líbilo, jsme tu téměř sami . Ve stánku kupuji frappe a vanilkový shake. Moře je krásně čisté, šnorchlujeme, pozorujeme rybičky a okukujeme mořské ježky přicuclé na kameny pod vodou. Představuji si, jaké to pro něj je, když na něj někdo šlápne. Jaké je to pro ježka a jaké pro člověka... Kolem druhé hodiny vyrážíme dál, na druhou pláž, kde se nám líbilo - na Megali Petru . Pod parkovištěm na pláži leží mnoho lidí, jdeme kousek dál a kotvíme slunečník. Položím deku, nasadím brýle, ještě šnorchl a utíkám do vody. Má vynikající teplotu, tak nepotřebuji osmělení a hned mám hlavu pod vodou. Tady je šnorchlování o něco horší. Voda vypadá čistěji než na Gialosu, ale pod vodou je nižší viditelnost a tak po chvíli už jen plavu nad hladinou a jdu brzy z vody. Cestou zpět do Agios Nikitas vidíme při silnici tři stánky s bylinkami a medem. Zastavujeme u posledního, který má řecky nejtypičtější prodejce - řeckou babičku v černém, je tu zřejmě s dcerou a vnučkou. Malý med je za 6 Eur, větší za 10, jak nám ukazuje na tabulce z kartonu. Vybíráme ten za šest a bez námitek a s nadšeným souhlasem všechny dámy souhlasí s focením. Ještě dlouho po našem odjezdu za námi mávají a volají efcharistó.
Po příjezdu do hotelu a osvěžující sprše se oblékáme a kolem půl sedmé vyrážíme do hlavního města. Bloudíme, ale příjemně, projíždíme uličkami a ocitáme se na jakoby náměstíčku , procházíme uličky, kupuji si jogurt s medem a v osm jedeme po pobřežní Aggelou Sikelianou zpět, ještě si fotíme místa a domy , které se nám líbí, most a jedeme do Nikitas skútr vrátit a na večeři.
Den desátý - plujeme a plaveme a plaveme a plujeme a plaveme....
Vstáváme v 6.45, abychom stihli brzkou snídani, kterou nám v hotelu na požádání ochotně připravili. V 8 odjíždíme z Nikitas z "návsi" autobusem do Nidri, kde už nás v uličce čeká Martin z Dantouru a jdeme spolu všichni k lodi Nikolaos. V 9 vyplouváme vstříc výletu, na který jsem se moc a moc těšila, kolem celého ostrova Lefkáda. Plujeme kolem soukromého ostrova Cheloni, Madouri - zde je kostel, který patřil zesnulému řeckému básníkovi. Před námi z oparu vystupuje Onassisův Scorpios a Scorpidi a v dálce vidíme Meganissi. Kapitán nám hlásí, že nejsou žádné vlny a zastavíme tedy podle plánu na Agiofili, Porto Katsiki, Egremni a Milosu. A Martin slibuje delfíny, tak uvidíme. Na pravé straně Lefkády směrem od lodi vidíme pěkné drobné a opuštěné pláže. Moře je na této straně ostrova klidné, dle informací delegáta, i za špatného počasí. Břehy Lefkády se svažují do moře velmi pozvolna. V dálce za zelenými kopci jsou vidět krásné hory, osvětlené velmi působivě ještě ranním sluncem. Pomalu se dostáváme z jihu na jihovýchod a budeme kotvit, koupat se, plavat a zírat na Agiofili. Loď pluje hodně blízko u pobřeží, tak 20-40 metrů - je nádherný výhled. Vidím další krásnou plážičku přístupnou z moře, ale je na ní nevábné elektrické vedení - a mít elektrické vedení v obraze je pro mě hrůza, proto raději fotku oželím. Krásné bílo-červené útesy pokryté shora zelení, svažující se do skalicového moře mne dostávají a plavbu si náramně užívám. Cítím zvláštní blaženost na duši. Je zajímavé prokřižovat ostrov po souši a vidět to vše z druhé strany - z moře. Vidíme ostrov Kitros, v dáli Kefalonii a Ithaku. Na Lefkádě pozoruji drobné jeskyně, které vznikají díky počasí a zemětřesení. Na obzoru je další otvor ve skále, do kterého se nedá vplout s lodí, jen plavat. Martin už nás vyzývá, abychom hodili do vody svačiny, ideálně s tuňákem, abychom přivolali delfíny. Při obeplouvání jihovýchodního pobřeží jsme díky zálivům a mělčímu dnu dále od břehů, tipuji tak 300 m. Pádlujeme kolem Mikros Gialos, právě odtud vyplouvá plachetnice. Míjíme také záliv u rybářské vesničky Sivota, který z pevniny vypadal jako rybník. V moři vidím tašku a za chvíli láhev od vína. Pokud tento nepořádek hodil někdo do vody záměrně, ihned bych jej dotyčnému hodila opět do postele, i s tou slanou vodou. Na pobřežních svazích jsou sem tam vilky - inkognito ukryté zvědavým zrakům na pevnině. Míjíme jachty a loďky a máváme a máváme. Plujeme kolem špičatého cípu ostrova a za zatáčkou už bude Vassiliki. Další igelitka v moři, ale jinak je voda krásná, temně modrá. V dáli poznávám nejdelší "prst" a mys Lefkatas s majákem. Zatáčíme a blížíme se pomalu k pláži Agiofili . Na té jsme se ještě nebyli podívat, jen jsme projeli Vassiliki, tak se na ni těším. Plujeme kolem krásného pobřeží - šedobílé kameny nad mořem a zelené borovice v horní části útesů. Daleko vidíme také v oparu nejvyšší horu ostrova s meteorologickou stanici. Vidíme také pláž s kempem Kastri a Amouso. Na Agiofili budeme jednu hodinu kotvit a nejúžasnější je, že Martin hlásí, že je tady výborné šnorchlování, tak vyrazíme na průzkum. Míjíme Kastri, je malá, pěkná, a až na dva lidi prázdná. A už plujeme na Agiofili, autem se k této pláži dojet nedá, pouze přijít po pěšině nebo vodním taxi z Vassiliki. Je tu ještě částečný stín, nepotřebujeme tedy slunečník.
Pod vodou vidím spoustu rybek, viditelnost je výborná, voda je překrásně modrá a křišťálově čistá, z vody vylézám na poslední chvíli, ještě fotím a odplouváme. Je 11.30 a máme krásný výhled na surfařské letovisko Vassiliki, kde na pravidelný vítr mezi 14.00 a 17.30 čeká plno milovníků tohoto "klouzavého" sportu. Z tohoto města také odplouvají pravidelně lodě na Kefalonii a Ithaku. Opět vidíme i nejvyšší vrchol, který měří 1150 m. Míříme k nejjižnějšímu výběžku. Míjíme krásné kopečky, které vidíme v oparu a kolem kterých jsme projížděli na skútru. Pozorujeme také pláž, na které jsme se zastavovali při cestě kolem ostrova a která se nám vryla do paměti díky medúze. Vidíme také elektrárnu, na kterou vede malebná cestička a kterou jsme cestou z mysu také tehdy viděli. Číháme na delfíny na obzoru, ale zatím nemáme štěstí. Kdo je prý uvidí první a zařve, má na baru v dolní části lodi Ouzo gratis. Jsme hodně blízko pobřeží, Lefkáda už se tolik neztrácí v oparu a máme krásný výhled na maják, který se pomalu vynořuje ze svahu. Jméno mys Doucato dali této přírodní kráse Benátčané. V Řecku je ale známější pod názvem mys Lefkas. Tady skočila básnířka Sapfó, jak jsem si myslela a psala, z 72 m útesu z nešťastné lásky a údajně je přesně v tomto místě vstup do podsvětí. Míjíme nejjižnější jih Lefkády. Posledních 100 let odtud nikdo z nešťastné lásky neskočil. Ze západní strany je pod majákem krásný výhled na strmé skály a obrovské přírodní masivy. Podle vzhledu pobřeží, které mi připomíná Porto Katsiki tuším, že se k této pláži blížíme. Vidíme dva trajekty - plují z Benátek do Irgoumenitsy a cesta jim trvá asi 24 hodin. V dáli už pozoruji výběžek u pláže Katsiki a i samotnou pláž. Na ni vede z pevniny 110 schodů, které jsme si už vyzkoušeli sešlapat i vyšlapat. Tady zastavujeme jen na chviličku. Moře je tady rozbouřenější a jsou mnohem větší vlny, než jak tomu bylo na téměř stojatých vodách východu. Je tady, jak jinak, plno lidí. Nejedeme až k pláži, ale kotvíme na moři blízko břehu a někteří z nás skáčí do vody a vylézají po schůdcích zpět. Za 20 minut odplouváme. Míjíme krásné pláže se strmými útesy, snad jsou i krásnější než Porto Katsiky, ale z pevniny naprosto nepřístupné. Blížíme se k Egremni, na kterou vede 350 schodů. Tehdy v horku jsme byli líní na ni jít, tak teď jsme rádi, že se na pláž s menší, nebo spíše žádnou námahou podíváme. Prohlížíme si skály zase zespodu nahoru, tehdy jsme tuto krásu obdivovali shora dolů. Jsou vidět také obě restaurace, ze kterých jsme fotili. Koupání je tady překrásné, jakmile se za hodinu nalodíme, pláž je opět takřka vylidněná. Odplouváme podél Egremni a na jejím severním konci už není vůbec nikdo, jen romantický klid. Je pravda, že v tomto vedru, kdo si dá tu práci a jde si několik metrů či spíše kilometrů, najít prázdné místečko, tak mu patří medaile. Už míjíme pláž Gialos, je nádherná a úplně prázdná. Lidé jsou pouze dále severněji u stánků s občerstvením a blízko parkoviště. Vidíme i stánek, pod kterým jsme včera leželi, plavali a šnorchlovali. Tato pláž je oblíbená i u majitelů karavanů a v určitém místě přechází do názvu Athani Gialos. Nad Gialosem směrem ke Kathismě se buduje cesta, je velmi dobře vidět její počátek ve stádiu šotoliny, ale za chviličku se cesta úplně ztrácí a je spíše ve stádiu myšlenky. To je dobře, nemusí být na tomto panenském ostrově další silnice. Před zastávkou na Egremni byly docela vlny, trochu mi bylo chvílemi i špatně, ale teď už mě tolik zaměstnávají krásné výhledy na vodu, hory, Megali Petru, že si na nějaké houpání žaludku ani nevzpomenu. Lefkáda je z pohledu od moře přenádherná, jen těžko hledám vhodná slova, jak tuto krásu popsat. V dáli před námi už vidím Milos. Poznávám jej podle výběžku, kolem kterého plují lodní taxi a také podle červeno-bílého stožáru a zbytku mlýnu. Místy jsou na útesech vidět jakoby cestičky, žíly písku směřující kolmo dolů. Hodně zde zapracovalo zemětřesení a zub času. Míjíme další okouzlující pláže, viditelné a přístupné pouze z moře. Jestliže jsem doteď neměla pocit, že se co nejdříve na tento ostrov vrátím, teď už jej mám. Vrátíme se sem, snad s loďkou. Jak jsou útesy později o trochu nižší a moře přístupnější, ihned k němu vedou cesty. Z moře je toto velice patrné. Krásné vysoké borovice, špičaté i nízké, kulaté stromy a keře dotvářejí kouzelnou idylu. Plujeme kolem Kalamitsi a připlouváme ke Kathismě, nebo spíše k Václaváku Lefkády. Je tu asi 500 slunečníků, 20.000 lidí a 1.000 aut - hrůza. Nejpěknější je Kathisma večer před západem slunce. Večerní stíny prázdných slunečníků a neobsazených lehátek mají tajemnou atmosféru. Tohle je jediná pláž, kde jsou i sprchy. Mezi Kathismou a Milosem je drobounká pláž, z pevniny nepřístupná. Kotvíme na nám velmi dobře známém Milosu, zaplaveme si a o hodinu později už na nás kapitán houká, tak všichni poslušně nastupujeme do lodi. Odplouváme ve 4, abychom stihli v 5 otevřený most v Lefkasu. Kormidlujeme kolem Nikitas a Pefkoulie - je to nejsevernější pláž, nepatří mezi ty nejkrásnější a je jednou z více písečných, kamínky jsou zde velmi drobné. Dostáváme se na sever. Plujeme podél silnice, která vede z hlavního města podél západního pobřeží do Nikitas a dále na jih. Moře je tady krásně tyrkysově modré, vidíme bílý písek na dně. I tady na sever od Pefkoulie jsou ještě krásné pláže, ale přístupné pouze z lodi. Místy jsou vidět drobné jeskyně a prolákliny do kterých ústí moře. Tak krásná voda musí být pro skálu pocta, že se může ovlažit takovou nádherou. Za útesy a skalami už se nám otevírá krásný výhled na dlouhou pláž Gira (z řeckého Gira - otáčet, zatáčka, podle téhož slova je pojmenován Giros) s pěti zbytky mlýnů a na barevné padáčky, které patří kiterům. Vyznavači tohoto sportu tady našli svůj ráj. Postupně, jak plujeme se nám odhaluje i hlavní město Lefkas, které jak jsme si již na Lefkádě zvykli, se také schovává za mlhavým oparem. Za větrnými mlýny, jak plujeme dále, se tato pláž jmenuje Mili. Pláž Gira má i českou školu kiteboardingu z Ostravy. Na úbočí vpravo je vesnička Tsoukalades, kterou krásný český jazyk přejmenoval na Čokoládes.
Cítíme, i vidíme, že zatáčíme směrem k mostu, pádlujeme kolem pláže, kde se mi podařilo si velmi vkusně pořezat nohy o ostré kameny, či sklo, když jsme se vraceli z okružní cesty. Vidím pevnost Santa Maura, která byla částečně v provozu za 2. Světové války. Roku 1922 tady vybuchl sklad střelného prachu a toto bumbác zničilo celý interiér. Přežily pouze silné obvodové zdi.
Slyšíme signál auta stop, lodě frrr a tak frčíme kolem umělé hráze - silnice. Dříve byla Lefkáda s pevninou spojena, ale z válečných důvodů byl prokopán příkop. Hlavní město, i když jak jinak než v oparu, máme jako na dlani. V přístavu je mnoho jachet a loděk, zahlédnu i čerpací stanici, právě pro lodě. V tomto městě je několik kostelů z 15. a 16. století, ale kromě neděle a zvláštních příležitostí jsou zavřené. Lefkas town nemá příliš mnoho kapacit pro ubytování turistů, je to spíše obchodní a správní centrum. Plujeme blízko laguny, která je oblíbeným ptačím místem. Mělká a klidná voda se líbí rackům, volavkám i pelikánům. Kvůli vodní policii kormidlujeme pomalu, později zrychlíme. Prohlížíme si pevnost Playa s vesničkou pod ní, stejného jména. Tato vesnice byla původně více vlevo na východ, ale kvůli seismické činnosti a zemětřesením byla přesunuta na své dnešní místo. Ve vodě zahlédneme stejně jako na silnicích značky, ale tedy ne pro jedoucí, ale pro přítomné plující. Míjíme tabuli přikazující plout maximálně rychlostí 4 námořní míle za hodinu, zrychlujeme na běžnou provozní rychlost a šploucháme si to kolem Nikiany do Nidri. Krásný výlet. Jestliže jsem měla z pevniny na Lefkádu nějaký názor, nyní se z hlediska pohledu na ostrov z moře naprosto změnil. Pozitivně! Kapitán nám nabízí možnost kormidlování lodi Nikolaos, tak toho před připlutím do přístavu hojně využíváme. Kupodivu se ani nepotopíme, ani neutopíme. A to ani když zkouším řídit já. No, ono sedět na pohodlné židli "ředitele" a držet kormidlo není nic obtížného, že. A dívat se z dalekohledu na klidné vody také ne. Po konstatování, že nevidím žádné tsunami, bouřku, uragán, ledovec a podobné katastrofy a po výstižném hodnocení kapitána - ty perfekt capitan - opouštím řídící kabinu. Ještě si z lodi prohlížíme hotel Ionion Blue, který nemá vlastní pláž a je jedním z těch mála extra luxusních na Lefkádě. Vidíme ještě plážičku Pasa, teď odpoledne již bez slunce. Je to pěkná pláž v dosahu Nidri a Perighiali. Jsme v přístavu. Děkujeme delegátům Dantouru - Lucii a Martinovi, kapitánu Cristosovi a posádce za fantastický výlet!
Loď Nikolaos
Majitel: Pan Cristos
Stavitel: Pan Cristos a jeho kamarádi
Délka: 19,5 m
Ponor: 1,7 m
Motory: 2 x 300 koní
Provozní rychlost: 10 námořních mil za hodinu = cca 18 km/h
Maximální výkon: 18 km/h
Odplouvali jsme v 9.00 z Nidri a připluli v 18.00 opět do Nidri, na lodi byly k dispozici nápoje, frappe, bagety, slunečníky

Protože je nás příliš mnoho na jedno auto, odváží Lucka první polovinu naší výpravy, ve které jsme i my. Za přibližně 40 minut jsme opět zpátky v Nikitas. Už jdeme jen na večeři a odpočívat.

Den jedenáctý - Milos naposled a utrácíme
Ráno jdeme uličkou dolů k městské pláži, na ní se dáváme do leva a na konci betonového chodníčku se uhnízdíme . Šnorchlujeme , lenošíme na lehátku do vody, se kterým plujeme až "za zatáčku" a zahlédneme Milos. Díváme se po skalách a do oka nám padnou schody vedoucí nahoru do kopce, místy velmi zarostlé, nebo zdevastované zemětřesením. Přesto nás lákají a tak pádlujeme zpět s plánem ihned se jít po schůdcích projít. Máme zřejmě píchnuté lehátko, protože najednou cítíme, že už pod sebou nemáme tak "nafouknuto" jak při vyplutí. Asi se mi podařilo jej píchnout od neustálého tahání nahoru a dolů kolem bodláků při cestě na Milos.
Jdeme po schůdcích nahoru, první fáze cesty je bezproblémová a máme pod sebou zase nové výhledy. Čím výše, tím je cesta hůře přístupná. Je zde stále více bodláků, křovin a také pavučin s pavouky. Jdu jen v plavkách a mám tedy nohy poškrábané jako od koček. Když za sebou zaslechnu - Já už dál nejdu, tady je picháků jak sviňa - nebráním se a jdeme zpět dolů. Fotíme si shora pěkné pobřeží , ještě se koupeme a kolem jedné hodiny jdeme zpátky do hotelu. Balíme si oblečení, suvenýry a ve čtyři odpoledne pelášíme naposled navštívit Milos. Cestou potkáme Micku a tak jí dávám poslední zbytek granulí, které mám. Na pláži si užíváme koupání, sluníčka a šnorchlování. Sbíráme kamínky a vybíráme pár nejpěknějších, které si bereme sebou. Čím více se blíží večer, tím je pláž pěknější a je tu méně lidí. Užíváme si tady do osmi hodin, na schodech se naposledy ohlédnu a jdeme na večeři.
Po jídle jdeme utratit poslední peníze - kupujeme domů sýry Feta, jogurty , hrníčky, tyčinky Papadopulos, vodní pistolky dětem z rodiny, kalendář a Metaxu. Naposled vychutnáváme atmosféru večerního Řecka, vychutnávám tóny hudby linoucí se z taveren, vlahý vzduch provoněný solí, gyrosem, prázdninami. V duchu se loučíme, přes zákaz koupání si ještě zaplaveme v hotelovém bazénu a kolem půlnoci jdeme spát.
Den dvanáctý - ....a zase domů
V 7 nás vyzvedává auto u hotelu a na náměstíčku nastupujeme do autobusu, který nás odváží na letiště. Tady utrácíme posledních 5 Eur, které máme a dáváme si frappe. Ačkoli stojí 3 Eura a chci tedy jen jedno, slečna mi s úsměvem a se slovy no problem podává dvě. Letadlo odlétá o půl hodiny dříve než bylo plánováno - v 9.30.
Poslední část naší dovolené ve mě vyvolává nostalgickou vzpomínku na krásné dny na Lefkádě, na její obyvatele, atmosféru, taverničky, kočky, na její kouzlo, na její všechno.
Vidím naši českou zemi čím dál tím blíže, cítím, jak mě začíná štípat nos.
Zavírám oči, v mých útrobách se cosi zachvěje a maličká slza se přehoupne přes řasy. Nestírám ji, stéká mi pomalounku přes pravou tvář.
Jsme na zemi.
Jsme doma.
Jsme zase doma....

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (1)
26.03.09 09:59 Yaaris
Velmi krásný cestopis,už se moc těšíme.Díky za něj
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
zpAY2
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Kri.girty˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy1
Galerie1
Hotely2
Diskuze3
 
Venus Trade and Tours CK MARTED Greek Market