Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 4 | 17
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Na větrné hůrce-Votsalakia

Autor:
Zařazeno:
Samos
Napsáno:
23.07.08 08:05
Fotografií:
21
Přečteno:
8755
Soutěž:
2008
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
11 °C
Jasno
V, 5.1 m/s
Tak jako v loňském roce po naší dovolené bych velmi rád poděkoval své drahé polovičce za sepsání tohoto denníku a hlavně za pravidelné a každodenní zápisky, které měly stěžejní význam při tvorbě těchto řádek. Rovněž, tak jako vloni a letos k okolnostem snad ještě významněji, bych ji chtěl poděkovat za to, že to se mnou vydržela, opět bez viditelné psychické újmy. V poslední řadě bych poděkoval i sám sobě, že jsem vše přestál a hlavně, že jsem neztratil chuť se do Řecka opět podívat.
Moje postřehy a komentáře najdete označeny odrážkami vždy pod jednotlivými dny, tak jak bude mou touhou a chutí se k jednotlivým částem povídání vyjádřit.

20. 6. 2008 - pátek

Konečně jsme se dočkali naší letošní dovolené a stejně jako vloni odlétáme z Mošnova v 13,10 hod., let probíhá bez problémů, avšak náš přílet na Samos byl dramatický, neboť jsme přistávali nadvakrát - díky značně silnému větru se pilotovi nepodařilo "včas" dosednout na dráhu, takže opět přidal na rychlosti, začali jsme opět nabírat výšku - tedy museli jsme dát "druhé" kolo. Tentokrát už to zvládli, ale dobrzdili tak tak na konci dráhy přímo u pláže. Uf - konečně na zemi! Na Samosu jsou teď silné větry, které letadlo mělo v "zádech", takže jsme při tom první přistání byli moc rychlí. Vystoupili jsme do 38stupňového vedra, jako by někdo otevřel dveře od sauny a pustil silný ventilátor. Nicméně vše jsme zvládli, po cca hodině cesty jsme vystupovali ve Votsalakii a ubytovali se.
Tentokrát máme apartmán - tedy větší prostor než jsme měli vloni. Zařízení je jednoduché, ale máme tady tentokrát 4 postele :o) a jsme na ně dva, takže se rozhodujeme, kde kdo bude spát. A jelikož tentokrát nejde vše tak hladce jako loni, zjišťujeme, že máme "spolunocležníky", které má Bajo obzvlášť rád :o), ano jsou tady komáři! Místo vybalování, začal Bajo lovit komáry. Já jsem tentokrát taky nějak nebyla ve své kůži, nevím, co se se mnou dělo. Zašli jsme raději koupit vody, páč jsme neměli nic k pití a povečeřeli jsme s tím, že se nám určitě udělá líp a vydáváme se na první procházku.
Ale jak už tady bylo řečeno, tentokrát se prostě nedaří, mě se udělalo špatně, opět to mé dýchání, začalo se mi špatně dýchat .... zřejmě ta změna u mě vyvolala tuto alergickou reakci, takže jsme pomalu došli zpět do apartmánu, já si hned vzala léky a dala se do klidu. Baja jsem tím značně vylekala, nebylo mu ze mě nejlépe, ale já věřila, že to zvládnu, prostě musím! Po cca půl hodině začalo být vše OK. Pozdě večer jsme přece jen zašli na tu procházku, začali jsme ji v asi 50 m vzdálené taverně Muses a pak jsme prošli Votsalakií, hlavní "štrase" kolem obchůdků a taveren. Před půlnocí jsme dorazili zpět do apartmánu po "hýbající se" cestě a la Indiana Jones - co to bylo? Prostě večer za tmy byla cesta plná cikád, můr, kobylek a jiné havěti, a ty cikády řvaly dlouho do noci ...
A jak to bylo s tím spaním? :o) Ještě chvíli se Bajo rozhodoval, ale pak se uhnízdil v ložnici na dvojlůžku, vyzbrojil se raidy a šel spát. Já jsem si vybrala jedenu z postelí v obýváku.
Dnešek byl opravdu náročný, nějak jsme asi tentokrát nezvládli tu aklimatizaci, ale snad ráno bude lépe.

- Jak jste se mohli dočíst, přistání bylo dramatické a snad bylo prvním pomyslným zrnkem padajícího písku v přesýpacích hodinách mé počáteční nervozity a pomalejší aklimatizace. Dalším zrnkem byl velmi ostrý vítr v poryvech, který jsem komentoval slovy "foukat tak u nás, hlásí na NOVĚ už osm mrtvých". Rovněž alergická reakce, při které Renata vypadala jako astmatické uvařené rajče těsně před rozdrcením do protlaku, mi nepřidala na náladě. Apartmán plný komárů, čekajících na moji krev, vše jen doladil. Tohle zabaleno do jednoho "povedeného" dne, nic moc - na úvod.
Byl jsem rád, že jsem rád ....

21. 6. 2008 - sobota

Ráno se budím brzy, je asi 6,30, otvírám okna, abych aspoň trochu vyvětrala. Venku sice bylo celkem příjemně, ale stále vítr. Ještě chvíli ležím, pak se probouzí i Bajo a vydáváme se brzy do obchodu, či spíše do pekárny pro pečivo, jdeme opačným směrem než včera večer a nos nás neklame, po pár metrech nás čeká voňavá pekárna. Nakoupili jsme, nasnídali se a vydáváme se na další průzkum - bylo třeba půjčit si přece ten skútr! Povedlo se hned v druhé půjčovně, máme skútr na 7 dnů. Tentokrát je lepší, větší. Sbalili jsme věci na koupání a vyrazili ještě nejdřív na info-schůzku s delegátkou FIROTOURu.
My jako jediní - už "staří" harcovníci :o) - přijíždíme na skútru, přicházíme s přilbama ... zatímco delegátka teprve všechny seznamuje s možnostmi, co, jak, kde a že nejlépe půjčit "přibližovadlo" přes ni, jako že to vše vyřídí .... (cha - prý výhodná cena pro FIRO ). My jsme to jen poslechli a pak konečně vyrážíme směrem za Votsalakii na některou z pláží, nejdřív tedy na PSILI AMOS. Už bez nějakých obav necháváme na skútru přilby a scházíme dolů na pláž. Pohled na ni je nádherný, krásně modrá voda, písek ... ale ... dnes opět fouká silný vítr, místy nepříjemně nárazový. Vzhledem k tomu, že Bajo asi ještě docela nezvládl aklimatizaci, odcházíme, neboť písek ve větru fakt není nic příjemného. Pokud jde o mě, já už jsem OK, po ránu ještě nic moc, ale pak už fajn. Jen ten Bajo, dělá mi to trochu starost, pořád prostě - to sice oba dva - srovnává s loňským Kokkari a musím i já říct, že je to tady opravdu "sakra" jiné. Ale k tomu se ještě snad dostanu později ...
Pokračujeme v cestě dál a dojíždíme do LIMNIONAS přímo k pláži a čeká nás daleko hezčí, menší pláž než Psili Amos. Protože ale bylo už poledne a já si říkala "třeba když se Bajo dobře nají, bude mu určit lépe!", tak míříme do první taverny a konečně si dáváme náš první řecký salát s fetou a tzatziky. Obojí bylo hodně dobré, výhled z taverny - nádhera. Po jídle jsme sebou "plácli" na pláž, konečně se vykoupali v té průzračné křišťálové vodě - pohoda, prostě super. Ale - stále fouká dost silný vítr a chvílemi jsou dost značné poryvy. Přesto však je tam krásně, takový malý záliv, tak ještě jdeme do druhé taverny, ta je hezčí než ta předchozí a je tam ještě hezčí výhled na moře. Po občerstvení a pár fotkách se vydáváme s obavami na cestu zpět, není to sice daleko, pokud jde o km, ale ty větrné poryvy jsou dost nebezpečné pro jízdu na skútru. Ale Bajo to za značného nadávání :o) zvládá dobře. Ještě nákup v marketu a jedeme domů. Dáváme odpočinek a já teprve dopisuju deník. Přiznám se, takový vítr jsem tady nečekala a budu doufat, že se zmírní, abychom se dostali i na nějaký ten výlet. Je to zatím fakt dost nepříjemné. Bajo odešel fotit, pak se chystáme na večeři.

Sláva - Bajo se dočkal večeře :o) . A že nevíte, co si dal? Samozřejmě že špagety, ale vzhledem k tomu, že já jsem dnes již měla salát, tak jsem s ním držela "basu" a dala si je také, ale měli jsme každý jiné. Byla to příjemná chvilka, protože jsme seděli dostatečně za větrem. Jako bonus jsme dnes dostali meloun - super. Bajo se po špagetách "uklidnil" :o) a už i něco konečně vyfotil. Jdeme pomalu zpět s tím, že zjistíme, jak je to tady s internetem, že bychom napsali nějaký ten e-mail. Pouze v jedné taverně, či spíše "nalévárně" :o), kterou jsme soukromně přejmenovali na Desperado, bylo možné připojení na net při zakoupení jakéhokoliv drinku. Takže Bajo Sprite, já Jagermeistera (takže zas tak zadarmo to nebylo :o) ). A navíc internet v řečtině :o) S trochou trpělivosti nad klávesnicí, mj. s řeckou abecedou Bajo napsal, co chtěl. Na odchodu jsme ještě dostali, tedy já pochopitelně, "welcome drink" – ouzo to nebylo, byla to slivovice z Kréty, velice jemná.
A protože včera krásně vyšel měsíc nad mořem, chtěl Bajo použít KONEČNĚ TEN STATIV a začít pořádně fotit, ale dnes jsme se měsíce nedočkali, jen stále sílícího větru, ze kterého šla chvílemi opravdu hrůza. Bajo prohlásil, že už je to tady jako v americkém katastrofickém filmu. Cedule se tu ne houpají ve větru, ale značně to s nimi lomcuje! Už jsme zpátky v apartmánu, raději jsme vzdali procházku. Uvidíme tedy zítra, co nám ráno přinese. Bajo je z toho víc nervózní než já, ale věřím, že to zvládneme a bude vše OK.
Už jsem toho nadrmolila dost, budu čekat na zítřek, určitě bude líp!

Jo - a právě se mi zlomily moje "drahé" kapsové brýle na čtení, ještě že jsem si vzala dvoje! :o)

- První ráno, když jsem "rozlepil oko", jsem se hnal hned k oknu, abych se ujistil, že vítr polevil. Kousek před mým oknem, kterým jsem koukal na tu "pohodu", byl sloup a na něm se jen tak lehce "v tom vánku" pohupoval asi osmikilový hasicí přístroj. Začínal jsem tušit, že něco není, jak má být :) nálada zůstala někde mezi bodem mrazu a teplotou, kdy se lámou eskymáčtí psi v zatáčkách.

- Půjčení skútru bylo prvním světlým bodem, byl to stroj SYM (nikdy jsem o té značce neslyšel), obsah 125 ccm a byl krásný a skoro nový, najeto asi 5000 km. Byl daleko větší než loňské Kymco, stabilnější a překvapil mě tím, že měl kotoučové brzdy na obou kolech, a vlastní "chladič s ventilátorem", který se v kopcích spouštěl podle teploty motoru jó... pokrok nezastavíš :) Rovněž měl, a to hlavně (podle toho jsem ho vybíral) velký průměr kol, na Samoských cestách připomínajících někdy tankodrom Rudé armády, je jízda na skútřících třeba Peugeot, které mají průměr koleček v rozměrech pětikoruny - za trest. Proto má rada zní: Pokud skútr, čím větší kolo - tím lépe :)

- S poznámkou, že jsem ještě nezvládl aklimatizaci, plně souhlasím, z první pláže potupně utíkám po dávce písku, vystřelené na mne z pistole větrného poryvu. Připadám si jako ocelová konstrukce po "opískování", ostrý písek létající vzduchem a moje rozpálená pokožka, nejdou k sobě. Na druhé pláži Limnionas se ale trochu uklidňuji, samozřejmě po jídle, toho že vítr serval ubrusy asi ze třech stolů a převrátil solničky a vázičky a slunečník na pláži si "už ani nevšímám".
Přesto dál doufám, že tohle inferno někdy taky skončí.

- Večerní procházka se taky nevyvedla, večeře byla sice uklidňující jak bylo psáno, ale opravdu - pohled na cedule a poutače, které se houpaly sem a tam v rozkmitu asi pul metru, mi nedělal dobře a asocioval mi začátky katastrofických filmů "Johne, už je to tady, já ti říkal, tohle tornádo nás dostane, utíkejme do sklepa - Marry, zatlučme okna"! Místní byli v klidu, já ne. Usínám se špunty v uších, poryvy větru lomcují okenicemi a snad vším, co není přibito nebo neváží určitě alespoň 5 tun. Neklid mnou prostoupil dokonale.


22. 6. 2008 - neděle

Opět jsme se probudili do značně větrného rána, což nám opět nepřidalo na náladě. Bajo se šel hned ráno uklidnit focením a jízdou na skútru po ranní Votsalakii, já pomalu přichystala snídani - snídáme venku, protože naštěstí posezení máme za větrem a opět se to neobešlo bez místních koček loudilek (chodí jich tady k nám asi 5 - zřejmě mají rozdělené teritorium).
Po snídani jsem rozhodla, že vítr nevítr (dle hovoru s delegátkou Sašenou je tento stav výjimečný - chachacha ... - ani ona sama prý to tam ještě nezažila, ale zjistila, že by ty silné větry měly trvat max. 3 dny - budeme doufat, že má pravdu - neměla ! ), balíme věci na koupání a nejdřív pojedeme k PYTHAGOROVĚ JESKYNI.

Hned za Votsalakií odbočujeme doprava nahoru do hor, cesta se klikatí, stoupá, po chvíli se mění už jen na uježděnou bez zpevnění a Bajo začíná mít obavy, abychom to na tomto povrchu a v těch stoupajících serpentýnách na skútříku zvládli. Ale po další šílené zatáčce, cca 2 km před cílem, raději skútr odstavujeme bokem, nicméně bez obav na něm necháváme přilby, osušku i s taškou s botama do vody a vyrážíme dál pěšky. Fotíme malou kapličku, ke které to bylo od skútru jen kousek, a pokračujeme stále dost do kopce, ovšem už zas po betonové! cestě k taverně pod Pythagorovou jeskyní. Vzhledem k tomu, že stále vál dost silný vítr, nebyla to cesta utrpení horkem, i když teploměr šplhal do rekordních výšek. Po občerstvení a informacích v malé taverně se vydáváme strmě nahoru k jeskyni po kamenných schodech - budete se divit :o) - Bajo ani trochu nezaprotestoval, i když pravda měl připomínky k naší obuvi :o) - já jako obvykle ve svých "stokorunových" sandálech, i on jen v sandálech ... Ale vystoupali jsme - první zastávka malá kaplička pod skálou a po další "tisícovce" různě vysokých schodů dolézáme do PYTHAGOROVY JESKYNĚ. Pohledy dolů strmě k taverně se zdály být neuvěřitelné, vypadalo to jako snad výškový rozdíl 1 000 m, ale bylo to samozřejmě méně, a nádherný výhled byl i směrem k moři - přes skály, vrcholky ....
Přiznám se, že ráno jsem nevěřila, že tam Baja dostanu :o) - podařilo se, i on byl rád!
Pak jsme opět sestoupili do nížin, dorazili k našemu skútříku, kde nás čekaly všechny naše odložené věci a také tam stálo jedno odstavené (zaparkované) auto, asi další turisti měli taky obavy z další cesty nahoru :o) ...

My jsme pak dojeli kolem moře opět do LIMNIONAS koupat se na tamní nádhernou pláž. Vybrali jsme si slunečník s lehátky, dali s v té pěkné taverně (jsem ostuda, ani nevím, jak se jmenovala) nejdřív frapé a pak konečně hurá do vody - po tom výstupu do hor to bylo velmi příjemné a zasloužené :o) Pak už se jen oddáváme lenošení, koupání a opalování u nádherně tyrkysového moře. V této zátoce totiž vítr fouká jen málo, je to tak trochu schované za větrem, z "hlavní" cesty se sem sjíždí do takové malé uzavřené zátoky.

V podvečer se vracíme do apartmánu, po krátkém odpočinku jede Bajo pro benzín do skútříku (ale měli jsme "vyjeto" jen málo - bral za 1,80 €). Pak dostal nápad, že se zajedeme vyfotit na pláž v tričkách www.recko.name. Tak jsme se převlíkli, vzali STATIV (ano :o), onen stále diskutovaný stativ) a jeli jsme. Ovšem vítr je sviňa - Bajo nachystal stativ, zabořil ho do písku, dal foťák na stativ a začal chystat - "postav se tam, ne ... víc doprava, ...ne tak ještě kousek .... blablabla ... " a pak první fotka na samospoušť - OK, tak pro jistotu ještě jednu, doběhl znova ke mě a - najednou KŘÁP !!! Poryv větru pochopitelně shodil stativ i s foťákem přesně objektivem do písku ! Další Bajovu reakci zde ani nemusím popisovat :o), myslím, že si ji každý z vás dovede představit ..... :o)))))
Odnesli jsme "fotonádobíčko" na pokoj a raději hned šli na večeři. Po předchozí události jsem Bajovi raději neodporovala a šli jsme pochopitelně do stejné restaurace jako včera, tedy do KLEOPATRY. Vaří tam výborně, ale já jsem přece jen pro změnu. Ale dobrá - jsme tam a dnes si vybíráme takto: Bajo své letošní první CHICKEN SOUVLAKI a já CHICKEN KEBAB, obojí dobré, hodně dobře ochucené, okořeněné. I dnes jsme dostali jako "melšpajz" meloun.
Konečně dnešní - už třetí večer - se vydáváme na prohlídku obchůdků na "hlavní" třídě Votsalakie. Nalézáme obchod naší paní domácí - má tam pěkné věci, je to takový lepší obchod - keramika, doplňky, šperky, kabelky ... Na zpáteční cestě si ještě dáváme večerní drink v našem známém Desperadu :o) a jdeme domů, protože už začínáme cítit nohy z dnešního velkého výšlapu.
Částečně jsme naplánovali zítřejší den, zatím nelze nic moc plánovat dopředu - to víte, že je to kvůli silnému větru. Uvidíme zítra, kolem oken opět duje, už je to fakt nepříjemné.


- Ráno opět vyhlížím, jestli se počasí neuklidnilo, vítr opět lomcuje vším, ale začínám si na něj nějak zvykat, jízda na skútru začíná být v pohodě a cestou k Pythagorově jeskyni zjišťuji, že opravdu nefouká všude stejně, proto jsem snad neprotestoval ani proti výšlapu, protože zde opravdu byl klid a hlavně bezvětří, jen pohled na skály mne trochu zarazil, protože "tam někde nahoře" nad námi jsem viděl kousek skály natřené na bílo. Zespoda to vypadalo jak z filmu Cliffhanger se Silvestrem "Stalónem" (proto ta poznámka k našim sandálům), myslel jsem, že budeme potřebovat cepíny, mačky a lana, až v taverně pod skalou jsem se dozvěděl, že tam vedou schody, u jejichž paty ale byla cedule - Pozor zmije. Přesto byl výstup celkem snadný.

- Na pláži Limnionas, kde jsem potom přijeli, to bylo úplně v klidu, vítr tady skoro nefoukal na rozdíl od včerejška a já jsem se snad poprvé po příletu skutečně uklidnil a začal si dovolenou na chvíli užívat, samozřejmě jen na chvíli, do zmiňovaného návratu a nápadu jít fotit se stativem.
Ve Votsalakii nás přivítal opět tajfun Gertruda (pojmenoval jsem tak podle všude projíždějících němců s vlaječkami na oknech - hrálo se mistrovství světa v kopálistice).
Jak bylo popsáno, při poryvu větru foťák i se stativem, který byl zajištěn a zahrabán cca 15 cm do písku, udělal bác a jeho "cvak" již bylo do tmy písečné duny na pláži. Slovo, které jsem vyloudil bylo slyšet jistě až v ČR, skočil jsem a vydoloval jej z písku, při vypnutí vydával skřípot a zvuk tanku Rommelovy brigády v Africe. Přežil to ale chlapec a po vyfoukání a pohlazení fungoval dále bez dalších protestů. Na náladě a oblibě Votsalakie mi to ale nepřidalo.

- Večer v taverně s internetem, kterou jsem díky jejímu vzhledu a free-stylu nazval Desperádo", mě místní barman (" a co barman, barmana zabili taky" ??**) ujišťuje, že vítr není tak silný, že někdy je a někdy ne, že to není až tak, ale vzhledem k tomu, že se vyptávám na vítr často a všech, zjišťuji, že každý říká něco jiného, a jako by se odpovědi vyhýbali ("a barman, barman - ten to schytal nejvíc"**), připadá mi to, jako že všichni ví, že tady prostě takhle fičí, ale nikdo o tom nechce mluvit, aby se "turista" nevylekal ("ti padouši létali vzduchem a chcípali zaslouženou smrtí"**)

** hlášky z mého milovaného filmu Desperado


23. 6. 2008 - pondělí

Opět se probouzíme od větrného rána a celkem brzy. Vítr naštěstí už není tak silný, takže jsem vymyslela výlet s tím, že pokud jde o koupání, tak ještě uvidíme, protože předchozí den jsme byli na slunci celý den a já se ráno necítila na to být zase na slunci. Po snídani tedy vyrážíme směr MARATHOKAMBOS, klasická vesnička směrem do hor. Prošli jsme se tam, něco vyfotili, ale tak nějak oba jsme se vyhýbali slunci, které už začalo dost pálit. Byly odtamtud krásné výhledy jak na okolní hory, tak dolů k moři. Dál jsme se rozhodli jet ještě dál, do další horské vesničky KASTANIA, jedeme kolem "větrníků", kde dle mapy měla být odbočka, ale narazili jsme jen na nějakou zakázanou cestu - kvůli nějaké stavbě. Jedeme proto dál směrem na Karlovassi s tím, že snad ta odbočka bude někde dál. Ale nebyla - prostě řecké značení :o) ...
Po pár kilometrech ale dojíždíme k benzínce - předtím jsem ještě mezi stromy zaregistrovala pohled na druhou stranu, směrem na sever, a zjistila jsem, že jsme nedaleko Karlovassi! Výhled byl až na moře vlastně na opačnou stranu od Votsalakie. U benzínky jsme se napojili na jedinou hlavní cestu ostrovem a nakonec - ač neplánovaně - jeli do KARLOVASSI, páč to odtamtud bylo už jen 7 km.
Dojíždíme skoro na stejné místo jako vloni, parkujeme skútr a opět tam necháváme skoro všechny věci. Bajo si hned v první pekárně dává něco sladkého, ale já to nemůžu ani vidět, nějak mi fakt zrovna není dobře, tak prohlašuju, že to spraví jedině štamprle! Vydáváme se tedy na obchůzku městem, které už známe z loňska, něco cestou fotíme. Nakonec jsme si konečně sedli do nějaké místní malé taverny - ven pod slunečníky, Bajo pak prohlásil, že je to zas nějaké místní Desperado, páč šel dovnitř - na WC a po přichodu zpět mi tam zakázal jít (tak nevím, asi to musel být fakt "nářez", a to já vydržím hodně !). Tak mě vylekal, že jsem na WC šla až později a jinde. Oni tam i venku seděli jen samí chlapi, co chlapi, dědulové, důchodci .... No nic, Bajo si dává nějaké nealko a já konečně tu štamprli, nic jiného než OUZO tady nevedli (tady vidíte, že to opravdu bylo jen nějaké místní Desperado). To mi ale nevadilo, když není zrovna dobře od žaludku, každá štamprle dobrá :o) Kdo zná Řecko, ví, že zpravidla ještě něco k tomu dostanete. A já jsem k tomu Ouzu dostala na talířku nasekané kousky CHOBOTNICE a KRABÍHO MASA s kouskem okurky! Bajo se od toho distancoval, málem si odsedl :o), prostě to nezkusí, ani milimetr, ať si s tím poradím sama. Pohled na tu nasekanou chobotnici pravda nebyl nejpříjemnější, ale moje zvědavost experimentátora zvítězila. Vzala jsem si nejdřív okurek a zjistila, že je to celé v klasickém kyselém kořeněném nálevu. Pak přišla na řadu ta chobotnice - a ejhle - ono to bylo dobré!, netušila jsem, že tyto potvory mají tak bílé maso ... Bajo na mě koukal skoro s odporem :o), ale mi to chutnalo, řekla bych, že by to nebylo špatné třeba po opici :o))) , někdo třeba uzenáče, někdo v Řecku třeba chobotnice :-D . Tak dopadlo moje zcela první ochutnání chobotnice - a spolu s ouzem mě vyléčilo :o)

Dál z Karlovassi se vydáváme stejnou cestou zpět s tím, že zkusíme nepřehlédnout tu odbočku do Kastanie, ale fakt žádná nikde nebyla. Jedeme tedy zpět přes Marathokambos, cestou se fotím se "zaparkovaným" oslíkem a pak už fičíme rovnou do ORMOSu. Dojíždíme přímo do přístavu, parkujeme u taverny a žasneme. To bylo přesně to, co nám ve Votsalakii chybělo .... malý přístav, řada taverniček, klid, pohoda ..... Hned v první kavárně dáváme samozřejmě frapé, zatím nejlepší, které jsme tu letos měli. Ve vedlejší restauraci (později zjišťujeme, že je to hotelová restaurace) nakonec i obědváme - pizza napůl, tak velký hlad jsme zas neměli :o) Jen krátká procházka, protože slunce dnes už fakt dost pálí, kromě hor dnes skoro nebyl vítr! Odtud jsme pak už jeli domů do Votsalakie, kde jsme ovšem opět dorazili s větrem. Došli jsme tak k poznání, že prostě Votsalakie je maximálně větrná, že jinde není tak otevřený prostor jako tady.

Po odpočinku jedeme na večeři právě do ORMOSu, kde konečně i více fotíme. Prošli jsme malinkou vesničkou a pak si dali dobrou večeři. Bajo si dal opět plněnou papriku a rajče, já jsem zkusila grilované jehněčí žebra.
Jedeme zpět a jdeme se ještě projít po "hlavní" třídě ve Votsala....... Toť asi vše za dnešní den.

Vlastně ještě přece jen něco, nakonec jsme si připlatili klimatizaci, protože ač máme apartmán v přízemí a nesvítí nám do něj slunce, je zde v těchto vedrech nevyvětratelně.


Poznámka: Dnes jsem dospěla k poznání, že Votsalakie je opravdu „díra“, která má jen krásnou dlouhou pláž, která dřív musela být jen nějakou malou osadou. Po dnešní prohlídce Ormosu jsme zjistili či spíše nám došlo, že ve Votsalakii vlastně vůbec není kostel ani kaplička, která byla v každé jiné ať větší či menší vesnici, není zde škola, žádná „letitá“ taverna a už vůbec žádný byť jen malý přístav pro rybářské lodičky, který patří ke každé vesnici či městečku u moře – vše je vystavěno nově jen a jen pro turistický ruch a místní zde vlastně jen pracují, nebydlí tu.



- Ráno opět fičí, dnes pro změnu tajfun Brunhilda :) (to je trošku mírnější Gertruda), ale už si opravdu zvykáme. Podstatná věc, při zmiňované jízdě do naší první zastávky a hlavně při průjezdu kolem obrovských větrníků, obřích větrných elektráren nastavěných přímo nad Votsalakií mi to dochází. Všichni, co byli v těchto končinách, je mají na fotkách a já si říkám, "hlupáku, přece by nestavěli řadu gigantických vrtulí (je jich tam opravdu spousta různých velikostí) tam, kde nefouká,nebo kde fouká jen tři dny" no....podstatné je, že mi to došlo a už tak nějak chápu výrazy místních, když jsem se jich na protivný vítr ptal, taky chápu, že věřit tomu, že tady fouká jen někdy a většinou to trvá jen tři dny, nemá smysl :) prostě si to chce zvyknout, nic jiného dělat nelze.

- Zastávka v Karlovassi. Ta taverna byla ze dvou částí, venkovního posezení, kde jsme si sedli a které bylo "normál" a lokálu, který byl vzdálen pěkný kousek vedle, přes cestu. Při návštěvě WC jsem se bavil, tohle jsem opravdu neviděl nikde, na zemi rozešláplí švábi, u stropu žárovka na drátech, které osvětlovaly stěny, posledně natřené někdy kolem roku 1820 a mísa (to byla opravdu chuťovka) tmavě hnědé - zaschlé barvy, prostě opět Desperádo. V lokále tři místní dědulové bez zubů popíjející kafe mě prostřelili pohledy, pohled na výčepní pult mi trochu "zvedl kufr" ("pívo jako chcanky, obsluha na hovno... a furt sem někdo leze"**) proto se nedivte, že když z tohohle "zázemí", které jsem já viděl, ale Renata ne, přinesli "něco" co vypadalo jako nakrájené chapadlo, nebo spíše hadice z pračky v kalné jakoby "mydlinkové" vodě, měl jsem obavy o Renatin žaludek. Ten ale podpořený Ouzem vše semlel a dokonce prý "chutnalo" :) Já jsem v duchu pomalu hledal cestu k nejbližší lékárně.

- ORMOS, tak ten mě "dostal" při první naší návštěvě. Malinkatý přístav, od Votsalakie přes kopec s lodičkama, molem, posezením a výhledem na moře a na pohupující se bárky, opravdová zmenšenina Kokkari asi tak 1:150, ale opravdu pěkná a pitoreskní. Jedna příjezdová ulice (ale se semaforem) a hlavně bez větru, bez fičáku všude kolem, klid a pohoda. Všechno, na co se tady člověk kouknul, mělo tak nějak svoji dušičku, fotím - kochám se. Rozhodl jsem se zde vrátit, jak už jste si přečetli i na večeři, protože příjezd do Votsalakie mě opět nadchl tím, že zaset foukalo. Tohle bylo opravdu zajímavé, Ormos byl zřejmě schován před větry lépe a byl tady klid, být tady i smysluplná pláž, asi bych odsud vůbec neodjel.

- Klimatizace byla nutností, večerní teploty se pohybovali někde kolem 32 stupňů a spát moc nešlo a při Renatině mánii neustále větrat a dělat průvan, který mám, jak již víte, "moc rád", to bylo nejlepší řešení. Byla to také eliminace vstupní, příletové dráhy pro komáry a po té co jsem Renatě namluvil, že klima i filtruje vzduch, jsem mohl sem tam i použít RAID k likvidaci škůdců, kteří se dovnitř dostali koupelnovým oknem, které prostě díky vlhkosti zavírat ani nešlo (tam se větrat muselo).

** hlášky z mého milovaného filmu Desperado


24. 6. 2008 - úterý

Probouzíme se už do téměř poklidného rána, co se týče větru. Dnešek věnujeme jak poznání, tak koupání. Po snídani vyrážíme směrem přes ORMOS na Koumelku, kterou chceme navštívit na zpáteční cestě, směrem na Karlovassi do PLATANOS. Po odbočení z hlavní cesty nás čeká stoupání klasickými řeckými serpentýnami lemovanými tentokrát vinicemi a úžasnými výhledy na obě strany ostrova - jak na jižní moře podél Votsalakie, tak na severní část moře kolem Karlovassi. Tady člověku připadá, že ten ostrov je opravdu hodně malý. Došplhali jsme do PLATANOS brzy dopoledne, zaparkovali skútřík a vydali se na obhlídku. Opravdu - pod třemi letitými platany byly tři místní taverny, viditelně konkurenční, ale my máme "čich" na ty pravé, kde se scházejí místní štamgasti, a dáváme si tu dnešní první frapé. Obsluhoval nás určitě sám pan majitel, který snad pamatuje i první světovou válku :o) V dalších dvou tavernách jsme dle chystání stolů usoudili, že tam běžní turisti jako my se moc asi neohřejí a - měli jsme pravdu - jak jsme později zjistili. Přijely tam dva zájezdy. My jsme včas stihli odejít a vyfotit Platanos, zajet do další malinké vesničky KONDEIKA. Tak tady opravdu "chcíp pes", navíc jsme tam byli v poledne, tak se ani není čemu divit. Vyfoceno, dáváme se na cestu zpět, ale ouha, tam kde jsme chtěli jet, najednou cesta končí a to do slova a do písmene, jako když utne. Podle mapy tam měla být cesta, ale kde nic, tu nic. Takže zpět jsme to vzali opět přes Platanos, stejně jako jsme tam přijeli. Cestou jsme ještě stačili vyfotit nádhernou kapličku mezi vinicemi EVANGELISMOS TIS THEOTAKOU.
Po občerstvení pod staletým platanem bohužel už zase přes poledne se vydáváme na cestu zpět do Votsalakie. Téměř upečení z jízdy na skútru v poledním žáru jsme doma padli, pustili klímu, ať se zchladíme a raději dáváme odpočinek před opékáním se na slunci na nažhavené pláži. Až pak později odpoledne konečně navštěvujeme místní pláž, kousek od našeho ubytování. Vzhledem k tomu, že slunce stále pálí, raději si platíme slunečník.
Osvěženi i opáleni se pak po malém nákupu připravujeme na večeři, kterou "pro změnu" :o) opět absolvujeme v restauraci Kleopatra. Bajo dnes kuřecí kebab , já FETA IN OVEN, což byl v podstatě sýr feta "rozpuštěný" v zapékací misce. Pak jedeme domů pro stativ (my jsme dnes totiž jeli na večeři na skútru, já dokonce v šatech!) a jedeme na večerní procházku, posezení a PŘEDEVŠÍM focení se stativem do ORMOSu. Tam byl tentokrát maximální klid, asi se měnily turnusy turistů, protože tam oproti předchozího dne bylo fakt minimum lidí.
Poté následuje naše první cesta na skútru po tmě, naštěstí je to jen kousek, rovnou přes kopec a Votsalakie je celá osvětlená, takže je to v pohodě. Ono navíc tentokrát máme lepší motorku, a to po všech stránkách, ale o tom více ví Bajo, do toho mu nebudu kecat ... :o)

Ještě jsme naplánovali, co budeme, či spíše chceme "stihnout" další den a konečně jsme se dostali do postele, tedy já - někteří to tady už zalomili ... bye bye :o)


Poznámka č. 1:
Po třech dnech opravdu krutých větrů s neskutečnými poryvy jsme došli k poznání, že asi největrnější místo na Samosu je Votsalakie. Ať jsme jeli kamkoliv, třeba jen pár km mimo, nikde tak nefičelo jako tady. Sever ostrova je v porovnání s jihem zcela klidný (byli jsme tam vloni a nic takového jsme nezažili).

Poznámka č. 2:
Plán výletů - mnou předem pečlivě vytvořený itinerář :o) - dodržujeme díky počasí (vedru a silným větrům) v prvních dnech jen velmi povrchně, nicméně po dnešním dni, po dnešní rekapitulaci jsem zjistila, že na tom nejsme zas tak špatně. Co nestihneme skútrem, dohoníme pak autem :o)



- Návštěvu vesničky Platanos opravdu všem, kteří budou na ostrově, vřele doporučuji.
Jak bylo popsáno, byla to celkem legrace pozorovat to ráno tyhle tři taverny, vzdálené cca 10m od sebe. Místní seděli jen v jedné, dvě druhé zely prázdnotou. U té jedné bylo těch "místňáků" celkem dost a já jsem souvislosti pochopil až po pár dnech, kdy jsem v jedné úplně jiné vesničce ráno povykládal s místním majitelem jedné další taverničky. Ten nám vysvětlil o co "GO", ale v podstatě to, co psala Renata, tedy že dvě jsou pouze a jen pro turisty, místní majitelé se nemají moc v lásce, a jen ta jedna funguje celý rok a je opravdu "řecká".
Pokud pojedete do Platanos a nemáte rádi houfy turistů hnané pastevcem s visačkou "delegát XY Tours", vyhněte se hodinám tak od 10.00 - 17.00. My tam byli 2x, jednou ráno a podruhé, jak se dozvíte, večer na večeři a bylo to krásné, rovněž pro ty, co fotí, je vesnička, díky její poloze, při večerním "dlouhém světle" prostě neodolatelná.



25. 6. 2008 - středa

Dobré ráno, jistě neuhodnete, kolik je právě hodin. Ano, je 5 ! ráno a my jsme se rozhodli zajet do Ormosu vyfotit východ sluníčka a ranním sluncem nasvícený Ormos, jeho přístav či promenádu. Jelikož jsou kolem hory a my nevěděli, v kolik vlastně přesně to slunce vysvitne nad Ormosem - jsme tam už v 5,30 h, sami samotní, my a asi tak 5 místních psů :o) Sedíme na lavičce ve zcela tiché vesničce a čekáme nakonec asi hodinu, než se sluníčko rozhodne vylézt zpoza hory. Pak už je krásně sluncem osvícená celá vesnice i okolí a Bajo konečně dělá své první časně ranní fotky. Pak jsme stále ještě ztichlým Ormosem dojeli do ještě spící Votsalakie, koupili si v pekárně snídani, po které jsme ovšem hned zase zalehli do postelí :o). Zatímco jiní pomalu vstávali, my si šli ještě zdřímnout.
Dopoledne jsme rozhodli, že tento den strávíme lenošením na pláži v LIMNIONAS, na naší oblíbené pláži s pěknou tavernou. Předchozí dva dny jsme strávili hlavně ježděním a poznáváním, teď to chce odpočinek. Ono co jiného chcete dělat, když je tak 45 stupňů ve stínu!
Později odpoledne, tak až před pátou, když už jsem nemohla vydržet ani pod tím slunečníkem, jsme jeli zpět domů pěkně nažhavenými serpentýnami, cestou jsme se ještě stavili v taverně za pláží PSILI AMOS na frapé a vodu. Je odtud fakt úžasný výhled shora na opravdu tyrkysové moře ze všech tyrkysových, prostě nádhera ...
Konečně jsme doma, zapínáme klimatizaci - je třeba se aspoň trochu zchladit - a jdeme se postupně sprchovat. Někteří - tedy já :o) - zjišťuji, že mám na sobě i připálená místa - auauau - ano přátelé, vypadala jsem jako rajče :-( Opalovací přípravky ani slunečník mě toho neušetřily. Ale nebylo to tak hrozné, jak to na první pohled vypadalo, mohlo být hůř :o)

Dnešní večeři jsme dali konečně zase někde jinde, bylo po mém :o) (Bajo se dnes ale moc nebránil). Šlo se do taverny VROSY, myslím, že tak nějak se to tam jmenuje. Dnes je specialita - jehně na rožni, ještě se dopékalo, když jsme přišli. Já si to dala - bylo to super - pořádný kus pečeného masa - to můžu :o) Bajo si dal jídlo, které si tady letos oblíbil - plněné rajče a paprika a společně jsme zvládli i řecký salát.
Po večeři pak při procházce dáváme řeč v obchodě s naší paní domácí (je to její obchod) - a zjišťujeme, že letošní teploty jsou prý nadprůměrné, přes den máme kolem 45 stupňů, v noci kolem 30 stupňů! A ten vítr k tomu, taky prý tady není normální, tedy tak silný vítr (no - za pár dnů později jsem se dověděla zase něco jiného - nevím, komu tedy věřit). Je to tady jako byste otevřeli pec a horký vzduch váli ventilátorem kolem dokola. Prostě - dnes to byla fakt výheň, doslova a do písmene.
Uvidíme zítra, pláž mi ale určitě nehrozí :o))))


- Ranní Ormos - nádhera, pohádka, příběh, který nezapomenete. V půl šesté absolutní klid, nikdy jsem nic podobného nezažil, takhle ztichlé místo. Od skútru jsme si vyšlápli na molo, ale po pár krocích nás v tom tichu přivítalo asi 6 psů. Hnali se k nám, celá smečka, malí, střední, velcí....narušili jsme jejich teritorium a asi je probudili, musím se přiznat, že jsem měl trochu nahnáno, ale zastavili se v uctivé vzdálenosti (asi si všimli, jak mi bělají klouby na roztaženém stativu, který byl připraven k ráně).
Sluníčko vykouklo a nestačil jsem se divit té kráse, stojí to za to, pokud si přivstanete.

- Pláž Limnionas, po příchodu a uvelebení koukám, vedle pod slunečníkem ulehají tři dívky, věkově kolem 19-20 (si tak odhaduji), všechny tři jako přes kopírák, zřejmě trojčata. Trojnásobné "oční potěšení". Figurky jak z alabastru, asi se mi tady dnes bude líbit, zatahuji břicho .... dělám jako že nic.

- Dnešek byl skutečně a vyloženě flákací a není moc co komentovat, vítr je pořád, ale jeho poryvy již nejsou tak urputné, večerní procházka se podobá spíše chůzi kolem rozpálené pekařské pece, vedle které fouká ventilátor.



26. 6. 2008 - čtvrtek

Dnes dospáváme včerejší brzké ranní probuzení a po snídani uvažujeme, co s načatým dnem. Jelikož a protože jsem se já včera dost "připekla", odmítla jsem delší pobyt na slunci, čiliže "Na pláž mě dnes nikdo nedostane!". Zvolili jsme variantu většího odpočinku, což znamenalo, že se nikam nepojede, bude jen odpočinek a nějaká ta procházka na frapé. Já dnes volím "zahalenější" variantu oblečení :o), ať na mě sluníčko moc nemůže - triko recko.name, páč je s rukávem, a delší bermudy - a jdeme do nejbližší taverny (máme to jen 50 m), avšak zjišťujeme, že dopoledne "nepremává". Prošli jsme se tedy přece jen, a to místy, kde jsme dosud nebyli. Bajo udělal pár dost zajímavých fotek a vraceli jsme se zpět. Chuť na frapé však byla silnější než pobyt v apartmánu mimo slunce, tak jsme nakonec sedli na motorku a vydali se do našeho oblíbeného Ormosu. A dobře jsme udělali, protože na odbočce z "hlavní" cesty do Ormosu jsme potkali místní stádo koz s pasákem a jeho hlídacím psem, takže pochopitelně brzdíme, zastavujeme a fotíme! Museli jsme uznat, že ty kozy snad byly vycvičené, páč žádná nepřešla bílou lajnu a nevstoupila do vozovky :o) Pastevec stál jen tak uprostřed! cesty a čekal ... zajímavý úkaz.
Pak jsme se serpentýnami dokulili do Ormosu, ale nejdřív opět fotíme, páč ještě několik zajímavých objektů stále není vyfoceno. KONEČNĚ se jde na to kafe! Bajo jako vždy frapé, já tentokrát "greek coffee" v pěkném malém šálku. Blíží se poledne, tak ještě malá procházka a fičíme zpět domů, protože vedro je opět úmorné a já se fakt dnes nechci slunit. Dáváme také siestu po jídle, u nás to máme super, páč máme tu klimatizaci, takže se dá opravdu odpočinout od té výhně venku.
Bajo se jde odpoledne koupat jen tady na pláž, já se jdu jen projít, ale většina obchůdků je stále ještě zavřená, takže mířím zpět domů. Vrátil se pak i vykoupaný a opálený Bajo, ale opět mě opustil - jel dočepovat benzín do skútříku, já jsem se ještě jednou vydala na procházku a aniž jsme se nějak domlouvali, sešli jsme se u půjčovny aut a šli se orientačně přeptat na půjčení auta, které jsme pak řešili ještě pozdě do noci po večeři. Já si koupila ve "šperkovém" obchůdku stříbrný náramek s klasickým řeckým vzorem a dál s nákupy počkám, co ještě budou mít v mém oblíbeném "hand-made" obchůdku v Kokkari, kam se už moc těším.
Na večeři se dnes opět vydáváme do VROSY Restaurant, páč tam fakt dobře vaří a mají tam zatím největší výběr jídel a hlavně asi 7 druhů špaget a patery tortelini, což ocenil hlavně Bajo a hned si vybral své oblíbené špagety a la Chef a já - pozor - FISHERMENS SALAD, což znamená zeleninový salát s mořskými "příšerami" :o) Bajo nevěřil pomalu svým očím. Přinesli mi salát, na něm nahoře byla kreveta a další kousky "potvůrek" jsem pak objevovala postupně - kousky chobotnice, tuňáka ... a pak ještě něco, co jsem ani já nedokázala identifikovat :o), nicméně bylo to dobré.
Jako vždy následuje ještě večerní procházka, tentokrát spíše okružní cesta po půjčovnách aut a zjišťování cen za půjčení auta a rozhodování se, co a jak zítra podnikneme, co kde půjčíme. Je fakt, že té motorky už máme oba celkem dost, neřkuli plné zuby a je třeba objevit ještě i vzdálenější místa, takže už aby to autíčko bylo!
Tak dobrou noc, jdeme spát, ať se ho dočkáme :o)

- Dnešní odpoledne trávím sám na pláži a je to fajn, ona ta "ponorka" už u mě trochu byla a tak jsem rád, že jsem sám, alespoň na chvíli, proto jsem se i po příchodu rozhodl zajet (i když zbytečně) na benzín, prostě se jen tak projet sám, bez "bambela" na zadním kole. Nic proti ničemu, asi to znáte, ale když jste s někým, i s vlastní ženou, kterou máte rádi, už sedmý den dovolené 24 hodin denně, máte radost i z toho, že jste potom třeba 4 hodiny sám.

- Já jsem jídlový konzervativec, žena experimentátor. Máme to dobře rozděleno, proto jsem uvítal velký výběr italských jídel, které miluji, ve výše zmiňované taverně. Bylo to super a hlavně se mi líbilo, což chápu, že je maličkost, ale potěší...že mi všude v Řecku, kde jsem si dal špagety, přinesly misku se sýrem a mohl jsem si "sypat" podle libosti, tohle jooo ... tohle můžu a hlavně, sýr nebyl bez chuti a zápachu, jako často u nás ... ale opravdu TOP :) Vzhled salátu Renaty nekomentuji, to jídlo se ještě snad hýbalo a všechno, co má víc jak 4 končetiny, ve mě nebudí důvěru, je to tak, zlaté špagety.


27. 6. 2008 - pátek

Jako téměř každé ráno Bajo zajel na motorce (přece nepůjde pěšky :o)) pro pečivo. A přijel s tím, že je dnes venku lépe a že dokonce objevil nějaký mráček. Že by konečně avizovaná změna počasí? Uvidíme. Nicméně dnešní rozhodování, co dělat, je zjednodušeno tím, že Baja opět ráno "fikly" záda, takže se radši nebudeme naklepávat na motorce a strávíme den tady ve Votsalakii. Po rozmasírování Bajových zad (no nemám to tady tentokrát jednoduché - už druhý den funguju jako masérka) jdeme na frapé a zjišťujeme, že opravdu je dnes venku znatelně "chladněji", počítám tam skoro o 5 stupňů méně, což je samozřejmě po těch výhních příjemné. Poledne trávíme doma, ale ještě předtím jsme vlastně stihli zarezervovat si auto na večer v půjčovně Action, ale to by vám měl vylíčit spíše Bajo, který strávil zjišťováním cen půjčovného aut už 2 dny, včetně rozhovoru s naší "slavnou" delegátkou Sašenou. Prostě a jasně jsme zjistili, že nás Firo bere na hůl a mastí si své kapsy. My jsme si půjčili, tedy zatím rezervovali, na večer Citroen C3 - zapůjčení na 2 dny - za 28 € na den, což bylo relativně levné, protože jinde vč. Fira chtěli konkrétně za tento vůz 38 - 50 €. Prostě a jasně - příště jeďte na dovolenou jedině s Bajem a určitě neprohloupíte :o) Jeho výřečnost i v angličtině je nepřekonatelná ...
Odpoledne se pak sluníme a koupeme na pláži tady kousek od apartmánu opět pod zeleným slunečníkem, dnes opravdu slunce tolik nepálí. Dá se opalovat, aniž byste po 5 minutách utíkali do stínu.

Před večeří jedeme vrátit skútřík, ale pro příští dovolené jsme dospěli k poznání, že bohatě stačí 4 - 5 dnů na skútru a pak raději autíčko. Těch 7 dnů bylo tentokrát až moc.
Poté míříme do půjčovny pro Citroen C3 a půjčujeme ho na 2 dny. Dnes byla domluva v pohodě, páč v půjčovně byl maník - asi majitel - a byl to polák, takže s domluvou nebyl pro nás problém, takže jsme se dověděli vše, co jsme vědět potřebovali a opravdu jsme to měli za 28 € na den. Ale nakonec jsme jeli bez placení :o), páč maník neuměl obsluhovat "mašinku" na kreditní kartu. Dal mi ji zpátky s tím, že ať přijedeme zítra dopoledne nebo až budeme auto vracet, až tam bude prostě jeho paní, která tento úkon zvládá. No to by u nás prostě nešlo, to u nás nezažijete ...
Odjíždíme tedy bledě modrým C3 a fičíme na večeři "do hor", do vesničky PLATANOS, na náměstíčko, pod platany, dát si něco dobrého ... třeba ty dobré tzatziky ...
Bylo to super, pomalu se začínalo stmívat a v taverně seděli jen místní štamgasti a my dva. Večer tu totiž asi žádné zájezdy nejezdí ...

Po večeři a krásných večerních výhledech na obě strany ostrova, tedy na jižní i severní - na svítící Karlovassi - jedeme zpět do Votsalakie. Parkujeme autíčko u apartmánu a jdeme se ještě projít po "hlavní promenádě". To je to, co nám chybí, to klasické večerní korzování osvětlenými uličkami s obchůdky a tavernami, malým přístavem s loďkama .... Toto v malém, hodně malém, jsme našli pouze v cca 4 km vzdáleném Ormosu.

Děláme ještě plán na zítra, na náš velký výlet přes ostrov, Bajo se tady u toho - o půlnoci! - začal cpát vším, na co přišel, nevím, že by na něho působily takto ty prášky od bolesti ? :o) Ne a ne jít dnes spát, i já toto dopisuju v 1 v noci, páč mi tady do toho neustále dřistá a dřistá ... Ale já končím, jdu spát, už se těším na zítra, hlavně na KOKKARI !


- To že mě "fikly záda", to tedy joo, jak čtete a odvodíte si sami, "fikec" nastal ve středu, změna teplot z pekla do klimatizace, ochlazení, stažení svalů, pohyby - středa, prostě, "fik" a chodil jsem jak žebravá stařenka. Takže bacha na to, raději ve "středu" tu klimu vypněte :)

- Půjčování aut, spolupráce cestovní kanceláře a doporučené půjčovny, co víc psát. Prostě a jasně - je to o "byznísu" a vysávání peněz z kapes turistů, kteří si neumí sami poradit. Je to smutné a pokud by rozdíl dělal pár auro, člověk by mávl rukou. Přesto - naši sousedi si půjčili přes naši cestovní kancelář (delegátku Sašenku) auto, Citroen C3 u té samé půjčovny jako my, s tou samou půjčovní smlouvou a za stejných podmínek jako my, auto za 48 euro na den. Já jsem jej půjčil také tam, za 28, co dodat.
20 euro denně šlo do kapsy delegátky a jak jsem psal, mrzí mne tohle, že se k vám delegátka chová jako Policie České Republiky, že vám takhle "pomáhá" a že vás takhle "chrání", někdy se za ostatní stydím a za Sašenu jsem se styděl.

- V Platanos večer bylo nádherně, klid. Taverna, kde jsme seděli před pár dny ráno,byla plná, snad 20 - 25 lidí, samý místňák srkající kafe a pivo. Ostatní dvě prázdné, přisedli jsme mezi místní a bylo nám dobře, krásný večer.
Žabožrout (C3) jel slušně akorát motor, zřejmě nějaká 1.1 - 1.2 (nevím) je na místní kopečky slabý, ale stejně, nejdelší rovinka na Samosu, která je delší než 20 metrů je letiště, takže stejně pořád řadíte a projíždíte hadovité zatáčky, je to fajn, kdo rád řídí si užije a já jsem si užil, dokonce jízda zpět, teda její styl, byl Renatou nazván "prasečí" a bylo mi vyhroženo obhozením obsahu žaludku, jelo se ale výborně, krása....jet sám a mít silnější auto....HUH...


28. 6. 2008 - sobota - NÁŠ VELKÝ VÝLET PO OSTROVĚ

Krásné dobré samoské ráno. Sice se mi hooodně nechtělo vstávat, ale vědomí, že konečně jedeme na ten "velký" výlet, mě vytáhlo z postele a taky k tomu přispěla skutečnost, že Bajo opět! zašel do pekárny pro dobrou snídani.
Sbalili jsme jen pár nutných věcí, mapu a foťák a hned po osmé vyrážíme autíčkem směr Karlovassi a dále do Samosu a pak ještě dále ...

První naše zastávka je v MANOLATES, kam jsme se vyšplhali cca 4 km dlouhýma serpentýnama a nestačili jsme se divit, jak jsme toto loni mohli vyjet na motorce! Hned u parkoviště si dáváme colu a Bajo se samozřejmě dává do řeči s šéfem, který sedí vedle u stolečku a navíc jsme tu dnes první hosté ... Dověděli jsme tak pár dalších zajímavostí, které jsme nevěděli ani netušili - např. že v Manolates jednou v zimě i sněžilo - viděli jsme fotky - a fakt, ty řecké střechy byly pod sněhem. Loučíme se a jdeme se projít vesničkou, Bajo fotí už jen vybrané záběry, páč spoustu toho tady nafotil už vloni.

Pokračujeme v cestě dále směrem přes Kokkari do Samosu, kterým zatím jen projíždíme, a míříme dle mého předpokladu a mapy k Mon. Panagias KOTSIKA, kam ukazovaly i šipky, nicméně nikde nic takového cestou nebylo, nebo jsme na to prostě nenarazili, stále jedeme dál, už jsme na úplně severní části ostrova a dojíždíme až na sám "konec světa" do AGHIOS PARASKEVI, kde je jen kostelík, malý přístav pro rybářské loďky, jedna taverna a nádherné moře. Jelikož už je zase poledne, dáváme si občerstvení v této taverně a pomalu se vydáváme na cestu zpět do Samosu. Bylo to asi jen 7 km, nicméně ta cesta - prý silnice :o) - byla plná malých či větších zatáček, kolikrát jen pro jedno auto, takže opravdu tady smekám před uměním řidičů, i Bajo si tady svůj řidičský "skill" zase vylepšil.
Vjíždíme do hlavního města SAMOSu a daří se nám hned zaparkovat u přístavu, takže Bajo začíná fotit, taky je co. V přístavu jsou zakotvené dva velké trajekty, na které jsme vloni neměli štěstí. Pak se vydáváme po nám známých ulicích a uličkách a hledáme nejdřív něco, kde bychom se konečně najedli, ten "konec světa" nás zcela vysílil :o) Na kraji "square" usedáme vlastně do takového fast-foodu a dáváme si gyros či kebab v pitě. Tak a teď se konečně můžeme rozhlídnout i po obchodech a obchůdcích a začít i více fotit. Já jsem se opět podívala, co mají nového ve Swarowského křišťálech, obhlídla jsem místní klenotnictví a jiné šperky, zde je stále něco nového k vidění, Bajo také něco málo obhlídl (hodinky - na ty je "ujetý" on :o) ). Pak jsme ještě na nábřeží vyfotili lodě a nějaké další záběry a vydáváme se zpátky k autíčku, je načase jet do našeho krásného KOKKARI, oba se tam už moc těšíme.

Ve 3 hodiny parkujeme na parkingu před kostelem a vydáváme se na procházku uličkami KOKKARI a pochopitelně se musíme podívat na všechna naše oblíbená místa, vč. apartmánů Green Hill, nic se nezměnilo, měli jsme pocit, že jsme odsud odjeli nedávno, ne před rokem. Některá místa Bajo fotí pro srovnání, abychom viděli změnu, která se za ten rok udála - sama jsem zvědavá na ty fotky ... Když procházíme kolem restaurace Kariatida, poznává nás paní odtamtud, zdraví se s námi - jsme překvapeni. Na to, kolik jí tam za sezónu projde lidí .... a ona si na nás vzpomíná! Od Green Hillu se vydáváme zpět do "city" a sedáme do nejstarší místní taverny hned vedle kostela, opět máme pocit, že jsme tam byli snad před měsícem. Je ještě brzy odpoledne, taverna je prázdná, jsme tam jen my, přijde číšník a vítá nás slovy "jak jste se měli celý rok?" Ten chlap si nás, tedy hlavně Baja, taky pamatoval, tak si říkám, že to snad ani není možné, že si vymýšlí, ale opravdu to tak bylo, asi jsme něčím zvláštní snad? Nevím ... to musí posoudit jiní. Bylo to velmi příjemné posezení pod letitým stromem s vyhlídkou na místní kostel. Pak se vydáváme po hlavní ulici projít některé obchůdky, na rozdíl od Votsalakie je většina z nich otevřená celý den, takže začínáme ... Konečně se pomalu přibližuje večer a my - trochu už uchození -po procházkách a hlavně focení - v Kokkari jsme udělali nádherné záběry - se chystáme na večeři, rozhodnutí tentokrát nechávám na Bajovi, protože on tady v Kokkari měl své oblíbené restaurace - ano, nemýlíte se - jdeme do nóbl restaurace MYTHOS a Bajo si dává konečně své oblíbené Spaghetti a la Chef a já dnes vyzkouším Stifado. Obě jídla byla super, měli jsme co dělat, abychom to všechno snědli. Opět místo, kde jsme měli pocit, že jsme tady byli nedávno ... Ale ten čas opravdu letí a letěl i nám tady dnes. Jdeme večeři "rozchodit" stejně jako loni po promenádě, Bajo dělá další večerní fotky a obhlížíme už otevřené obchůdky. Já si pochopitelně neodpustím prohlídku všech šperkových obchůdků, musím skouknout, co je kde nového, a mířím - hádejte kam - ano, do svého zamilovaného Hand-made Jewels Workshopu na rohu uliček (určitě si vzpomenete na cestopis z minulého roku, "jak jsem si nekoupila prsten"). :o) Obhlédla jsem nejdřív výklady, zjistila, co je nového, a pak šla - nejdřív sama - dovnitř. Měli tam spoustu nových šperků, nové kolekce, ale měli i některé loňské "kousky", a to i v těch prstenech, které se mi tak líbily. Takže nastává čas, kdy musel přijít "na pomoc" Bajo se svou angličtinou (OPRAVDU SE UŽ ZAČNU UČIT ANGLICKY!). Paní, která tam prodává, mi dala vše vyzkoušet, přinesla i ty loňské prsteny a já zkoušela a zkoušela. Než jsem si vybrala, než jsem se rozhodla, dal se Bajo s ní do řeči, jak jsem celý rok o tom mluvila, jak jsem si šetřila ... a z řeči vyplynulo, že i ta paní si nás pamatovala (není se čemu divit, taky jsem tam loni "očumovala" skoro denně a navíc, kdo by si nepamatoval takovou krásnou ženskou jako jsem já :o)))). Říkala, že jsme prostě jiné typy lidí, než tam zpravidla chodí, hodně nás - tedy tady hlavně mě - to potěšilo. Konečně! jsem se rozhodla (i když to bylo fakt těžké) a vybrala prsten z nové, letošní kolekce. Z loňských vzorů už jich mnoho nebylo a žádný mi nepadl velikostí - i když se mi možná líbily o něco víc, než ty nové, rozhodování tak bylo proto "jednodušší" - ale ne o moc. Myslím, že pokud ještě někdy pojedu do Kokkari, už vím, kde si koupím další dárek, kde si udělám tu radost a budu mít originální vzpomínku na Samos a především na Kokkari. Dnes, téměř po roce, jsem si radost udělala. Je to nádhera mít originál, který nemá nikdo další. Nesla jsem si svůj krásně zabalený prsten s velkou radostí pomalu jako svátost :o) a nedala ho z ruky. Prošli jsme pak ještě některé další obchůdky, nakoupili další drobné dárečky a pomalu - no nechtělo se nám, ale čas byl neúprosný - se šinuli k autu, abychom se vrátili zpět do Votsalakie :-( , bye bye Kokkari .... snad někdy příště ....

Odjíždíme zpět směr Karlovassi. Asi v polovině cesty vidíme, že začíná krásný západ slunce nad mořem, takže zastavujeme a Bajo fotí svůj první západ slunce do moře (jde to i bez stativu :o) ), bylo to neplánované, ale krásné, snad budou i ty fotky krásné.
Pak už jedeme bez zastávky do Votsalakie, jdeme ještě posedět, dát si něco k pití a zhodnotit dnešní den. Byl to velký výlet přes celý ostrov, na kilometry ani tak ne, ale vzhledem k tomu, že zde není kousek opravdu rovné cesty, tak máte pocit, že jedete dlouho, ono v těch samých serpentýnách se nedá jet víc jak 30 - 40 km. Ale Bajo to zvládl super. Zjistili jsme, že se nám opravdu líbí více v Kokkari, je to takové "elegantní" přímořské městečko, kde můžete každý večer objevovat něco nového, kde každý večer můžete sedět v kavárničce či taverničce a dívat se na nasvícené moře, kde si vás i někteří lidé zapamatují - to člověka potěší, zahřeje u srdíčka ...
Myslím, že se do Kokkari ještě určitě někdy vrátíme ...


Ještě několik krátkých postřehů z Kokkari:
- stále plavaly v moři kolem promenády kachny,
- ve staré taverně jsme se pozdravili se starousedlíkem, s tím starým pánem, který tam pravidelně sedává,
- promenáda se rozšířila o pár nových obchůdků,
- do staré taverny přijel "něco" - asi víno pochopitelně - do kanystrů natankovat mnich, bylo zajímavé, že se vešel do osobního auta s tou vysokou čepicí,
- některé uličky jsou nově vydlážděné ...


- Dnešní výlet je popsán podrobně, takže vracet se k popisu by bylo mrháním času. Přesto si neodpustím něco o Kokkari, protože jsem si tam uvědomil, co mi na Votsalakii chybí. Rozdíl mezi těma dvěma místy je jako mezi Vídní a Olomoucem.
Kokkari má zákoutíčka, má uličky, kterými se můžete proplétat, křivolaké nitky, které vedou od ruchu do ticha. Má dlouhou promenádu kolem moře a spoustu krásných elegantních kavárniček, kde sedíte přímo u moře, které je nasvíceno a vy na něj můžete koukat, jak šplouchá. Jste "IN", ale jste "OUT", jste ve městě, ale nejste ve městě, jste v ruchu a přitom v klidu, máte možnost volby, protože za svoji dovolenou nestihnete posedět ani v desetině toho, co se nabízí a všechno je krásné.
Kokkari má "šarm", historii, ikdyž ne-dlouhou
Nic z tohoto ve Votsalakii nenajdete...


29. 6. 2008 - neděle - MENŠÍ VÝLET PO OSTROVĚ

Na to, že jsem šla včera - či spíše už dneska - spát o půl druhé (psala jsem totiž deník za včerejší velký den, hlavně o Kokkari), byla jsem vzhůru už v 7 hodin stejně jako Bajo. Ještě dnes máme půjčené autíčko, takže po snídani hned vyrážíme na další výlet, cestou jedeme konečně zaplatit auto a pak hurá na další cestu, tentokrát do DRAKEI. Jedeme směrem kolem Psili Amos a Limnionas dál, úbočím hory Kerkis. Cesta nás vede opět samými serpentýnami nahoru, takže se nám otvírají stále nové a krásné výhledy jak na moře, tak na horu Kerkis, tak na okolní ostrůvky. Na to, že je to vlastně cesta na "druhý konec světa" na ostrově, cesta kolem západního pobřeží, kde opravdu lišky dávají dobrou noc, je ta silnice lepší - a to jak kvalitou, tak svou šířkou - než kterákoliv jiná, důležitější na ostrově. Po skoro více než 20 km z Votsalakie dojíždíme do DRAKEI. A opravdu - je to ta nejposlednější vesnička, pár domů, kostel, 2 taverny s malými obchůdky, úzké klikaté uličky nahoru dolů ... Chodíme, fotíme a představte si, na "horním" konci Drakei se staví lodě, opravdu - nechápeme, proč je staví tady, tak vysoko v horách, když je pak musí dopravit dolů k moři, kdo ví ... Na zpáteční cestě (ale i vlastně cestou nahoru) několikrát stojíme u cesty, protože některé výhledy dolů na mořské zátočiny, na barvu moře, na tu krásně tyrkysovou - to se prostě nedá nevyfotit. Úžasné!

V poledne jsme se opět dokulili do Votsalakie, dali si pitu a jeli do aprtmánu na krátkou siestu. Prostudovali jsme opět mapu a rozhodli, že pojedeme ještě jednou do Karlovassi - ale ne do města, ale do přístavu a k pláži POTAMI. Projíždíme tady za velkého vedra, které dnes opět nastalo a za opět velkého větru. Parkujeme u nového kostelíku před pláží Potami a pochopitelně fotíme. Tolik nádherných pohledů, kolik si jich jen přejete. Pomalu sjíždíme zpět k přístavu, kde mezitím dorazil další z velkých trajektů, jiný než včera v Samosu. Zastavujeme před zatáčkou, jdeme fotit lodě v přístavu, velký výhled až na celé město Karlvoassi. Zjišťujeme ale při tom, že fotíme v místě, kde je to zakázáno. Když jsme se totiž otočili zpět k autu, byla tam značka se zákazem focení. Takže rychle raději nasedáme a fičíme dolů do přístavu. Míříme hned někam do kavárny, sednout do stínu a dát si něco k pití, protože opět nastaly čtyřicítky vedra a slunce pálí jako šílené. Pak ještě obejdeme pár uliček, vyfotíme lodě a kostely a sedáme zas do rozpálené Ctrojky a odjíždíme. Přejíždíme opět na jih ostrova, ono to z Karlovassi do Votsalakie je tak 20 - 25 km, což je celkem málo.

Zastavujeme se ještě jednou v ORMOSu, sedáme do taverny v mini-přístavu na rozdíl od Karlovassi a dáváme si ještě frapé.

Dnes máme celkem brzy hlad, nějak nám cestou vyhládlo, takže vyrážíme na večeři dřív, opět dnes do VROSY restaurantu. Po večeři (Bajo souvlaki, já gyros) jedeme vrátit autíčko a zpět už jdeme po svých. Jelikož se nám nemilosrdně blíží konec dovolené, kupujeme ještě nějaké drobné dárky pro naše blízké, něco samozřejmě i pro sebe :o) .... a vracíme se zpět do apartmánu. Navíc zas začal fičet dost velký vítr a nechce se nám dnes už nikde sedět. Bajo si ještě koupil cestou v cukrárně ten strašně sladký zákusek, své večerní mlsání :o) a teď mi tady u psaní deníku střídavě do toho kecá a jí zákusek a ještě i prohlíží fotky ve foťáku, které dnes "vyrobil".
Finito, už jsem dnes značně unavená, myslím, že i přesto jsem toho napsala dost.
Dobrou noc, zítra máme poslední den, který budeme věnovat už jen lenošení na pláži či v taverně ...


Poznámka: CELKEM JSME ZA DVA DNY NAJELI AUTEM PO OSTROVÉ 260 KM.


- Citroenem jsme opravdu najeli 260 km, za tuhle trasu jsem zařadil cca 4x čtvrtý rychlostní stupeň a jednou pátý. Tyhle "kvalty" mohli z auta vymontovat a půjčovat ho bez nich, třeba levněji :)

- Drakei rovněž doporučuji k návštěvě, krásné jsou hlavně výhledy na moře, které se vám otevřou při cestě tam či zpět, jinak dle mého ve vesničce není nic moc co by stálo za shlédnutí, snad jen výrobna lodiček, kousek za vesnicí do kopce, ta byla zajímavá, jinak jak jsem psal, jde spíše o cestou tam a zpět..


30. 6. 2008 - pondělí

Dobré řecké ráno, dnes se probouzíme opět do značně větrného dne, což opět rozhodilo Baja. Pomalu jsme se vydali na snídani do pekárny, kde jsi já tentokrát dala i kafe, protože mi to moje "ranní" už došlo. Uvažujeme, co s načatým dnem, ale Bajo je stále naštván na to počasí, na ten neskutečně silný vítr. Po dopoledním "dohadování se" se vydáváme na pláž, kde zjišťujeme, že dnes tam fakt nepůjde vydržet, protože vítr nás hned jak jsme tam došli řádně "opískoval". To Baja totálně "dorazilo" (nasralo - sorry), takže se šlo zpět domů. Akorát jsme teda stihli dát jedno frapé. Bajo se hodil do ležící polohy a vypadalo to, že s ním až do večera nehnu. Nechala jsem ho tedy být a šla luštit křížovky a pak ještě před polednem jsem se vydala sama kouknout ještě po obchůdcích. V jednom z nich jsem se dala do řeči svou hodně lámanou angličtinou (spíše jen jednotlivá slova :o)) s prodavačkou, přišla řeč na počasí, na ty větry tam, nicméně jsem se dověděla, že tyto větry jsou na Samosu a okolních ostrovech běžné v období od června do půlky srpna, že nejlepší je tam jet na přelomu srpna a září a hlavně v září. Takže teď si vyberte – jak jsme už výše psali, každý říkal něco jiného ohledně větrů. Ale té paní jsem asi věřila nejvíc, protože loni v září v Kokkari bylo velmi příjemně, žádné větry a poryvy.
Po návratu do apartmánu se mi naštěstí podařilo Baja vytáhnout z postele tím, že jsem prohlásila, že jdeme na oběd do Kleopatry - to jste měli vidět, jak se mu po jídle spravila nálada, už ani tak moc nenadával na vítr :o)
Odpoledne jsme se ještě zašli naposled vykoupat, zaplavali jsme, ale nebyli jsme na pláži dlouho, to v tom větru fakt nešlo. I pod slunečníky bylo minimum lidí.

Před večeří jsme pak většinu věcí už sbalili a vyrážíme na večeři do taverny, ve které jsme vlastně ještě nebyli. Bajo si dal - jak jinak - kuřecí souvlaki a já kebab, přičemž jsem si jako aperitiv a vlastně i na rozloučenou dala dnes OUZO. Pak jsme se ještě dostavili na "předodletovou" schůzku, kde nám Sašena řekla, v kolik je odjezd autobusu a že si nás bude jmenovitě jednoho po druhém ráno odšktávat ... a šli jsme (jako by nám to nestačilo napsat na tabuli u apartmánu jako vloni).
Ještě jsme nakoukli do obchodů, koupili už opravdu poslední drobnosti a nakonec šli do naší oblíbené restaurace VROSY, naposled si dát ještě něco k pití a já ještě řecký jogurt s ovocem. Pomalu za svitu hvězdiček, ale přitom v poryvech větru, jsme se dokulili do apartmánu, kde jsme ještě dobalili, nachystali budík a jdeme spát, zítra totiž musíme sakra brzy vstávat, páč máme odjezd už v 6. Takže - dobrou noc v řecké teplé noci ....


Tím končí naše letošní povídání, splnilo se to, čím jsme loni náš cestopis končili - tedy přáním, abychom v tomto deníku pokračovali příští rok. A já budu opět doufat, že zas ten příští rok tento sešit, tuto kroniku (kde se opravdu ještě jedno takové povídání vejde), vezmu s sebou na naši další dovolenou, nejlépe samozřejmě zase někam do ŘECKA ....


1. 7. 2008 - úterý

Dnešní odjezdový den začal krutým budíčkem v 5 ráno, kdy jsme ještě sbalili posledních pár věcí a v 6 už jsme s našimi spolubydlícími stáli na určeném místě pro odjezd. Sašena slibovala, že v 6,05 nás určitě !!! vyzvedne a hlavně, že si každého jmenovitě odškrtne v seznamu, aby se na nikoho nezapomnělo!
6,15 stále nic, čas letí, už máme 6,30 a stále nic, stihli jsme i východ slunce nad horama, když tak v 6,45 projel autobus se Sašenou vpředu, zastavil kus za náma, aby se "domluvil" s protijedoucím autobusem, asi 5 minut se nic nedělo a pak oba autobusy úspěšně odjely. Ano - bez nás! My tam stáli, nevěříc svým očím! Sašena se nenamáhala ani vylézt z autobusu a říct nám, co se děje, že máme počkat na jiný autobus, který nás odveze na to letiště. Po dalších asi 10-15 minutách přijel bus s tím, že nás ten řidič nevezme, páč nejsme z Eximu ale z Fira (asi si řecký "borec" trochu popletl pojmy). Opět nebýt Baja, tak snad fakt neodjedeme. Nicméně na letiště jsme nakonec dorazili včas, Sašena kolem nás ani neprošla, ani se nepřišla omluvit, jak měla ve zvyku na každé schůzce. Opravdu udělala Firotouru "dobrou reklamu" na Samosu.
Odbavení, odlet - vše proběhlo bez problémů. Ze Samosu jsme odlétali směrem tak, že jsme krásně viděli celé severní pobřeží, město a záliv Samos i Kokkari. Bylo to z té ptačí perspektivy nádherné.
S mezipřistáním v Brně jsme pak včas dorazili do Ostravy. Tentokrát jsme přiletěli do pěkného počasí (i když nám přece jen byla trošku zima :o), protože ty více než čtyřicetistupňové vedra tady přece jen nebyly). A Tomáš nás už tam čekal a bezpečně nás pak odvezl domů.

- Pokud shrnu své pocity z letošní dovolené, asi jsem čekal víc. Co jsem však opravdu nečekal, byl vítr, který osobně mi pokazil celkový dojem a ukradl pohodu a pokud si dám ruku na srdce, poslední den dovolené, který jsme trávili, jak už víte ve Votsalakii a kde nám vítr zase znemožnil pohodu na pláži, jsem počítal hodiny, kdy budu z tohohle prokletého "uragánového" místa pryč, doma - v klidu a v bezpečí. Zvláště po našem peprném odjezdu, jak jste si už mohli přečíst. Prostě, byl to nervák na nervák a kvůli tomuhle je můj pohled na letošní dovolenou takový jaký je. Snad se nám ta další vydaří více, co však vím, a to na 1000% - ve Votsalakii a na přelomu června a července, mne již nikdo neuvidí.
Závěrem se případným čtenářům omlouvám za ne až tak optimistické řádky a postřehy, jsou jen odrazem mé obecné nálady a "pohody" a ta byla taková, jaká byla, s tím prostě nic nenadělám.
Děkujeme za pozornost.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (6)
12.03.10 13:45 tomask
Docela koukám. Byl jsem ve Votsalalkii s rodinou a s 3letým dítětem moc se nám tam líbilo a považuji ji za jedno z nejhezčích mist v celem středomoří. Klid pohoda, 2-3 dny vítr 2-3 dny klid skoro 40 stupňů. Pěkné moře no parada. Nechápu že se tam někomu nelíbilo. Co se větru týká chce si to na ty semo tamo větrné dny zvyknout. A když fouká chce to zajet na Psili Amos tam jsme vitr nepotkali za celou dobu kdykoliv jsme se tam zastavili. Jinak moje hodnocení Votsalakie - kouzelné místo pod horami s krásnou pláží a totální pohodou kterou nám občasný vítr nemohl absolutně narušit. Fouká i na jiných pěkných ostrovech zkuste třeba Karpathos taky tam fouká a přesto je to nádherné místo.Člověk prostě musí mít na mysli že je uprostřed moře a ne na rybníku v Čechách.
16.01.10 23:35 jaruna111
Moc hezky napsané,už se tam hrozně těším.
30.12.08 10:57 _tomas
Byl jsem s rodinou ve Votsalakii v druhé polovině září 2008 a před odjezdem jsem si vytiskl pár cestopisů včetně toho Vašeho a vzal je pro inspiraci s sebou. Pár večerů pršelo, tak jsme trávili čas čtením Vašeho cestopisu a ohromně jsme se bavili.Když už jsme ho znali skoro nazpaměť, tak jsme se navzájem zkoušeli - něco jako "jak se jmenuje Bajův oblíbený film ?" atd. Prostě se Vám to povedlo, krásně napsané, díky - dobře jsme se bavili.
22.12.08 18:52 bedru
Bezpochyby nejvtipněji napsaný cestopis, díky čemuž to byl můj tip na vítěze. Těším se na vaše další dílo.
12.12.08 13:03 T.Bozzio
Sedmička je magický číslo příteli.A na rozdíl od holek mě to ani nepřekvapilo a ani jsem si nemyslel,že bys dopad líp :-)).Víme,ne??
12.12.08 12:33 KlárkaPetr
I mě to překvapilo, čekala jsem místo v první trojce. Hezké Jaromíre:-)))
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
Cs6GT
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Jaromír˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy2
Galerie1
Diskuze0
 
Venus Trade and Tours CK MARTED Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos