Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 25
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

No stress Naxos

Autor:
Zařazeno:
Naxos
Napsáno:
17.07.08 08:48
Fotografií:
40
Přečteno:
12844
Soutěž:
2008
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
24 °C
Skorojasno
S, 6.7 m/s
Napsat cestopis z ostrova, který mě i manžela tolik okouzlil, je nelehký úkol. Žádná slova ani fotografie nedokážou přesně vystihnout naše dojmy a vzpomínky. Vhodnější by bylo napsat zamilovanou báseň než strohý cestopis. Pokusím se krásu ostrova Naxos popsat pokud možno tak, abych ostrovu neublížila a třeba i navnadila pár dalších dobrodruhů, kteří se odváží vydat do tohoto snad nejřečtějšího koutu Řecka.

Naše letošní dovolená mi v porovnání s těmi minulými připadla opravdu dobrodružná. Tentokrát jsme nevyužili služeb žádné cestovní kanceláře. Letenky jsme si s předstihem objednali u Sky Europe. Lodní lístky z Pirea jsme neměli dopředu zajištěné vůbec. Spoléhali jsme na to, že v červnu trajekty ještě nebudou přeplněné. Ubytování jsme si zařídili s předstihem přes internet. Před naším odjezdem jsme byli trochu nervózní z toho, jestli cestu zvládneme, jestli se někde neztratíme, jestli nám něco neujede, neuletí, neuplave, nepotopí apod. Nepotopilo, neuplavalo, neuletělo, neujelo a ani jsme se neztratili. Vše jsme zvládli bez komplikací, nepočítám-li bacil, který zklátil mé horní cesty dýchací týden před odletem. Bojovala jsem s bacilem jako Mach a Šebestová, nakonec mi v boji pomohl nikoli Jonatán, nýbrž Sumamed. Plavba trajektem byla zdlouhavá, měli jsme za sebou probdělou noc. Rozumnější by bylo po přistání letadla zůstat v Athénách, ubytovat se v hotelu, dospat noc, odpoledne si prohlédnout nejdůležitější památky, vyspinkat se do růžova a na trajekt nasednout až druhý den. My jsme však nechtěli ztratit z už tak krátké týdenní dovolené ani hodinu, a tak jsme na trajektu klimbali v pozicích, které by ortoped zcela jistě nikomu nedoporučil. Naše podřimování vyrušila okolo poledne první zastávka na ostrově Paros. Již tady jsem začala mít tušení, že cíl naší letošní dovolené byl zvolen správně. Naše první kykladské bílomodré domečky a větrné mlýny jsme viděli právě v přístavu Parikia na ostrově Paros. Poté jsme již zamířili směrem Naxos. Teď už se podřimovat nedalo. Teď jsme nedočkavě vyhlíželi „náš“ ostrov.

Konečně po pěti a půl hodinách plavby Egejským mořem jsme v dálce rozeznali Portaru a za ní bílé městečko s benátskou pevností. Choru. Únava byla rázem pryč. Bacil byl s konečnou platností poražen. Pořád jsem nemohla uvěřit, že jsme na Kykládách. Ten sen o kykladské architektuře, bílomodrých kombinacích se stal skutečností. Majitelka studií Bourgos, Katarina, nás naložila i s kufry do svého golfu a začala se proplétat ulicemi Chory. Připomněla nám, abychom si cestu pamatovali, pokud si budeme půjčovat motorku. Nepamatovali jsme si vůbec nic, jak se později ukázalo. Uličky byly čím dál tím užší, obdivovala jsem Katarinino řidičské umění. První, co nám Katarina z našeho ubytování předvedla, byla terasa na střeše. Po modrých schůdkách jsme vystoupali nahoru a s úžasem jsme pozorovali moře, Portaru, benátskou pevnost a okolní bílé domečky . Teprve poté nás zavedla do našeho pokoje. Vybalili jsme to nejnutnější a vyrazili do ulic Chory. Teda uliček. Uličiček.

Proplétali jsme těmito uličkami okolo bílých kostelíků a taverniček neznámo kam. Všechny domečky měly na sobě asi tisíc vrstev bílé malby, takže působily jako omítnuté cukrovou polevou. I spáry mezi kamennou dlažbou byly nabíleny. Bílá dokonale kontrastovala s modrou oblohou, s rozkvetlými ibišky a buganvíliemi. Na každém kroku jsme objevovali fotogenická zákoutí , až jsme se z uliček vymotali někde u přístavu. Naše další kroky nemohly vést nikam jinam než na ostrůvek Palatia spojený se zbytkem ostrova úzkým pásem pevniny . Tady se již po tisíce let tyčí majestátná Portara . Znali jsme ji z obrázků na internetu a nyní jsme ji viděli v celé své kráse na vlastní oči. Manžel tuto dominantu městečka i celého ostrova ještě doma důvěrně přejmenoval na „Futra“. Základy svatyně a Portara jsou jediným pozůstatkem původního starověkého mramorového chrámu Apollona, jehož stavbu nařídil v 6. st. př. n. l. Lygdamis. Brána míří přímo na posvátný ostrov Délos, kde se Apollon narodil. Stavba chrámu nebyla nikdy dokončena. Nedostavěný chrám byl postupně rozebrán Benátčany na stavbu pevnosti Kastro. Portára ovšem zůstala, a to díky své mohutnosti. Je 6m vysoká a více než 3,5 m široká. Byla postavena ze 5 velkých kusů místního mramoru, přičemž každý vážil několik tun. Tu by nerozebral ani Železný Zekon. A tak je dnes Portara branou, která pojí moderní dobu se starověkem a která poklidně přihlíží rušnému životu nedaleké Chory.

Nábřeží Paralia je plné taveren a obchůdků se suvenýry. Tady je živo. Číšníci z taveren nás pobízejí, abychom usedli a ochutnali jejich kuchyni. My však zamíříme nahoru směrem do uliček Old Market Street. Večerní atmosféra je nepopsatelná, taverničky jsou plné, v některých hraje živá hudba, všude to voní grilovanými specialitami. V krámcích turisté nakupují suvenýry, napodobeniny kykladských sošek, bižuterii s naxoskými oky, ručně vyšívané ubrusy, místní likéry... V uličkách si připadáme jako v labyrintu. Bloudíme, až nakonec narazíme na tavernu Manolis, která je poblíž našich studií. Dáme si dobrou večeři a míříme do hajan vyzkoušet, jak se na Naxu spí.

Dobře. Jenže moc jsme si pospat nemohli, v 9. 15 vyplouvala výletní loď na Délos a Mykonos. Ne že by na Naxu nebylo co k vidění, ale když už jsme byli tak blízko, chtěli jsme navštívit i tyto ostrovy. Úterní ráno bylo zamračené a hodně větrné. Papírové pytlíky měly pohotovost. Po hodince plavby nás Délos přivítal naštěstí již slunečnou oblohou. Tento rozlohou nepatrný ostrůvek v Egejském moři hrál v minulosti velkou roli. Zde měla Létó porodit božská dvojčata Apollona a Artemis, ostrůvek se proto stal kolébkou a centrem Apollonova kultu. V roce 477 př. n. l. byl na ostrov Délos svolán kongres řeckých obcí, ležících na ostrovech či pobřeží Egejského moře a na tomto posvátném místě vytvořily tzv. délský spolek na obranu proti Peršanům. Později se stal i obchodním centrem starověku. Zde sídlili nejbohatší obchodníci, bankéři a loďaři tehdejšího světa. Na počátku 1. století př.n.l. zde žilo 30.000 lidí. Během první války Říma s Mithridatem Pontským byl ostrov zpustošen a začal upadat. Dnes je Délos jakýmsi muzeem pod širým nebem. Na každém kroku najdete kus mramoru, který byl dříve součástí nějakého chrámu nebo obytného luxusního domu. Od roku 1872 zde probíhají archeologické vykopávky. Roku 1990 byl celý archeologický park jako mimořádně bohaté naleziště zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO.
Na procházku tímto unikátním ostrůvkem máme pouhé tři hodiny. Nebyl tedy čas na žádné lelkování, procházka to byla velmi svižná. Nejprve jsme prošli okolo agory, přes Propylaje, Apollonovy chrámy až ke slavné Lví terase . Devět mramorových lvic střežilo cestu ke Svatému jezeru. Dnes je lvic jen pět a jsou nahrazeny kopiemi. Originály vytesané z naxoského mramoru na konci 7. století př.n.l. střeží místní muzeum. Svaté jezero francouzští archeologové vysušili, aby prý nemuseli poslouchat místní hlasité žáby. Jako náhradu však zasadili na místě, kde Léto porodila Diovi dvojčata Apollona a Artemis, palmu. Hranice původního jezera naznačuje již jen nízká zídka okolo. Vpravo od muzea následuje malá svatyně Dionýsa s fallickou alejí . Tato alej připomíná radovánky, které se konaly při svátcích Dionýsa, a nepochybně i záviděníhodnou tělesnou vybavenost starých Řeků.
Pokračujeme dále okolo chrámu Isis až na horu Kynthos. Naše námaha v třicetistupňovém vedru bez stínu, srovnatelná s velehorským výkonem, stála za to. Jsme ve 117 metrech nad mořem uprostřed Kyklád, ostrovů v kruhu. Okolo jsou Kyklady jako na dlani . Užijeme si ten nádherný rozhled a začneme se pomalu vracet zpět dolů a navážeme na stezku vedoucí k amfiteátru a divadelní čtvrti. Divadlo celou dobu nevidíme, je docela skryto, ale vyšlapaná cestička nás k němu zavedla. Okolo divadla si bohatí obyvatelé Délu stavěli své domy se sloupořadími a mozaikami na podlahách. Nejznámější je asi dům delfínů pojmenovaný právě podle mozaiky. Blížíme se čím dál víc k přístavu. Naší poslední zastávkou je Kleopatřin dům s bezhlavými torzy soch Kleopatry a jejího chotě Dioskúrida . Náš kruh uprostřed ostrovů v kruhu se uzavírá. Jsme zpátky u agory a u novodobého přístavu. Nastupujeme na loď a míříme na sousední Mykonos.
Mykonos jsme pojali víc odpočinkově, dnes už žádné túry do kopců. Nad hlavami nám létal symbol ostrova, pelikán. Později pózoval před fotoaparáty zcela bez ostychu a očkem pozoroval, jestli ho opravdu fotíme . My jsme pokračovali okolo bílé hromady cukrového dortu ve formě kostelíku Panagia Paraportiani až k nábřeží zvanému Little Venice . Zde jsme si zřejmě v nejdražší taverně Kyklád „Venezia“ dali špagety s mořskými plody, útěchou za vysokou cenu nám byl nádherný výhled na slavné mykonoské mlýny . Mlýny jsme si samozřejmě prohlédli i zblízka a hned jsme pochopili, proč jsou na tomto místě postavené. Vítr byl nesnesitelný, a tak jsme se vrátili do úzkých uliček mykonoské Chory, nakoupili pár suvenýrů a pomalu se začali vracet k přístavu. V 17 hodin naše loď vyplula nejprve na Paros a teprve poté na Naxos. Vlny byly na zpáteční cestě ještě větší než ráno, my však opět přežili bez ztráty tekutin i mořských plodů.

Jedna z mnoha věcí, na které se o dovolené v Řecku vždy těšíme, je poznávání ostrova na skútru. Než jsme však vyrazili do půjčoven, vyhledali jsme Katarinu, protože jsme stále neměli za ubytování zaplaceno. Jakmile Katarina pochopila, oč nám jde, pokřižovala se a začala se smát. „No stress“, byla její oblíbená věta. Snažila jsem se jí vysvětlit, že pokud nezaplatíme teď hned, může se na konci pobytu stát, že všechny peníze utratíme. „No stress, you send me bohemia glass.“ Uslzená smíchy nám poradila alespoň, že motorku si máme půjčit u jejího rodinného přítele v půjčovně Nikos Bikes. Na mapce jsme zjistili, že tato půjčovna se nachází na opačném konci Chory poblíž Main Square. Prošli jsme tedy celé nábřeží směrem k části Ag. Georgios, až jsme narazili na jakýsi kruháč, který funguje zřejmě jako Main Square. Odtud už půjčovna byla kousek. Za cenu 15 Euro s plným pojištěním/den jsme odjížděli na téměř novém skútru 150ccm. Nyní jsme si vzpomněli na Katarininy slova, abychom si cestu zapamatovali. Cestu jsme si však tak dobře jako její slova rozhodně nepamatovali.
Teprve okolo jedenácté hodiny jsme vyrazili od studií. Naší první zastávkou byla svatyně Dionýsa ze 7. st. př. n. l. V porovnání s památkami na Délosu nám tyto ruiny připadaly poněkud skromné. Jeli jsme dál přes Ag. Arsenios až k vesničce Vivlos, jejímž symbolem jsou tři staré větrné mlýny na kopci nad vesnicí. Nedaleko vesničky Ano Sangri jsme našli roztomilý kostelík Ag. Nikolaos. Vypadalo to, jako by jednotlivé kameny byly k sobě spojeny šneky. Nedaleko Ano Sangri se nacházejí také ruiny chrámu bohyně Demeter a boha Apollona z období okolo 530 př. n. l. Nyní jsme již měli historie dost, přesunuli jsme se proto z vnitrozemí k jižním plážím. Po cestě jsme si prohlédli ještě jednu z mnoha naxoských věží „pyrgos“, konkrétně věž Oskelos. Nezdržovali jsme se, těšili jsme se na naše první koupání v Egejském moři. Pláže jsou zde úplně prázdné a bohužel nejsou označené, přičemž i podle mapy jedna navazuje na druhou, druhá na třetí, těžko rozeznat hranice. Podle našeho odhadu jsme se nejprve koupali na pláži Psili Amos a poté na pláži Pyrgaki . A pláže to byly nádherné. Pouze vítr byl docela nepříjemný, přestože jsem se všude dočetla, že tyto jižní pláže by měly být před větrem chráněny. Poté jsme se začali již vracet směrem k Choře. Část cesty po pobřeží je písečná, takže jsme na skútru museli velmi opatrně. Pláž Alyko byla exotická. Přichází se k ní přes písečné duny prorostlé cedry . Čím více jsme se blížili k Choře, tím přibývalo na plážích lidí. Po plážích Kastraki a Mikri Vigla jsme se byli podívat na windsurfaře, kteří využívali silného větru na pláži Parthenos. Poté jsme se již nikde nezdržovali a přes Plaku a Ag. Prokopios jsme se vraceli k Choře. Koupání na těchto bližších plážích jsme si nechali na jiný den, protože teď jsme měli před sebou večer, a to ne ledajaký.

Měli jsme koupené lístky na Sunset Concert, který pořádalo Benátské muzeum na nádvoří před vstupem do pevnosti hned za našimi studii. Vyrazili jsme trochu s předstihem kvůli západu slunce. Sluníčko v tomto období zapadalo něco po půl deváté. Nafotili jsme asi milion stopadesát tisíc fotek toho krásného přírodního úkazu, který se každodenně opakuje, ale který v Řecku a obzvlášť v naxoské Choře získává jakýsi romanticko-historický náboj. Bílé domečky dostávají růžovooranžový nádech, Portara se zdá být jakousi bránou do starověku, za zády máme středověk v celé své kráse, osvětlenou věž Glezos. Poštěstilo se nám mít dobře situovaná místa s přímým výhledem na Portaru. Na nádvoří byl nachystán stolek plný skleniček s naxoským pitím – místním vínem a likérem kitron . Moderátor vtipně zahájil koncert tím, že dokud všichni nebudeme mít v ruce alespoň tři vypité skleničky, hudebníci nezačnou hrát. Hosté se přestali upejpat a začali místní nápoje zkoušet, od každé barvy trochu. Hudebníci mohli začít hrát naxoské lidové písně. Po pár písních (a také po pár dalších skleničkách) přitančily dva páry a začaly předvádět i naxoské tance . Když moderátor u jednoho z tanců oznámil, že tento tanec budeme umět na konci koncertu všichni, nezbylo než se na ten trapas opět posilnit. Hudebníci nám předvedli ještě dva typické naxoské nástroje – něco jako dudy „toumbaki“ a bubínek „tsambouka“. Hosté popíjeli, tváře červenaly, nálada se uvolňovala, až jsme nakonec v kruhu opravdu tančili všichni…

Na čtvrtek jsme měli naplánovanou trasu na sever ostrova. Hned za Chorou jsme vyjeli k roztomilému kostelíku Ag. Theologaki , který patří k nejfotografovanějším na ostrově a který mi opět připomínal hromádku cukrového dortu s rozteklou polevou na schodech. Je odtud krásný výhled na Choru. Pokračovali jsme dál na sever a ještě se zastavili u kostelíku Ag. Efraim, který se může pochlubit těmi bílými kopulemi, které jsou tolik typické pro celé Kyklády . V Eggares jsme si prohlédli kostel Taxiarches, tentokráte s červenými kopulemi. Poté jsme projeli okolo umělé vodní nádrže a hned za ní sjeli z hlavní cesty k pláži Amiti . Byla dlouhá, byla písečná a byla krásná. A byli jsme tam celkem čtyři. Vůbec tady nefoukalo. Naše další zastávka byla u kláštera Faneromeni a dále severněji na další pláži, pláži Abram . Tato pláž se nachází v krásné zátoce, je zde i taverna. Deku jsme schovali na okraji pláže pod stromky, které poskytují příjemný stín. I tato pláž byla poloprázdná. Manžel okamžitě začal se šnorchlem zkoumat přilehlá skaliska. Já jsem kromě placatění a slunění zkoušela najít na pláži mezi kamínky naxoské oko. Bez úspěchu. Po hodině pohody jsme znova nasedli na skútr a projížděli serpentýnami podél severozápadního pobřeží. Minuli jsme věž Aghia a za pár minut se nám již otevřel výhled na malebnou zátoku s nejsevernější vesnicí ostrova, Apollonas . Ještě před vjezdem do vesnice jsme však museli znova zastavit. Nad vesnicí Apollonas totiž již 2500 let leží nedokončená socha Dionýsa. Tyto sochy jsou na ostrově tři a právě první z nich, tu největší, vidíme . Kouros u Apollonas je největší, měří 10,5 metru. Tvar sochy a její velikost lze lidským okem pojmout pouze z určité vzdálenosti. Jdete-li blíž, ze sochy se stane akorát velký kus mramoru. Vědci se domnívají, že socha zůstala nedokončená, protože se v mramoru objevily trhliny. V jedné z taverniček v Apollonas na nábřeží jsme si dali moussaku a souvlaki a vychutnávali jsme klid a pohodu této rybářské vesničky. Pláž je tady zčásti písečná, zčásti oblázková. V tomto období byla rovněž poloprázdná. Prošli jsme se po pláži i po vesnici a nasedli zase na skútr. Tentokrát jsme se již začali stejnou cestou vracet zpět do Chory.

Večer nás opět přivábila Portara. Pozorovat západ slunce skrze Portáru patří k našim nejsilnějším zážitkům z ostrova Naxos, přestože získat místo se správným úhlem pohledu vyžaduje docela ostré lokty. Většina turistů poté, co sluníčko zapadne, odchází. My zůstáváme a čekáme, až se úplně setmí, abychom si mohli prohlédnout osvětlenou Choru a Portaru. Světlo rychle ubývá, Chora se zahaluje do tmavomodré , rozsvěcují se první lampy, osvětlená pevnost dodává městečku tajemný oranžový nádech. Sedíme na kusu mramoru, který možná byl dříve součástí Apollonova chrámu a hledáme z dálky naše studia. Musí být vidět na naši terasu, když z terasy jde vidět Portara, ale spleť domečků je tak hustá, že rozeznáváme pouze směr, kde se naše studia nacházejí. To už je ale Portara osvětlená a my jsme u ní jediní. Vůbec se nám z tohoto úžasného místa nechce, ale lépe se bude spát určitě v posteli než na mramoru. Proplétáme se tedy opět uličkami staré Chory, rozhodujeme se, do které z taverniček půjdeme zítra, vybíráme suvenýry. Zjišťujeme, že spát se nám ještě rozhodně nechce. Koupíme si tedy víno a vezmeme si jej na naši terasu. Dnešní koncert na nádvoří u benátského muzea ještě pokračuje, a tak nám atmosféru dokresluje jazzový klavír s violou. Magickou Portaru máme opět jako na dlani. Jsme na terase sami, nepočítám-li hvězdy nad hlavami. Opojeni naxoským vínem začínáme ploužit do rytmu klavíru a užíváme každou vteřinu této chvilky...

Páteční ráno mi připravilo zajímavé překvapení. Z neznámého důvodu moje čelo vypadalo jako čelo Spocka ze Star Treku, jak mi pobaveně neopomněl sdělit můj manžel. Musela jsem s ním souhlasit, čelo bylo nateklé ve tvaru trojúhelníku od kořene nosu, přičemž schodek byl asi tak centimetrový. Chyběly už jen špičaté uši. Celá nešťastná jsem se prohlížela v zrcadle a čekala, jestli nevyskočí nějaký mimozemšťan. Manžel si myslel, že jsem si půjčila malou helmu. Což mě rozhodně neuklidnilo, protože jsme měli další dva dny na motorce před sebou. Nicméně po nasazení helmy usoudil, že z helmy to být nemůže, protože mi rozhodně nezasahovala až mezi oči. Vůbec se mi nechtělo vycházet mezi lidi, ale měli jsme tento den v plánu projet vnitrozemské vesničky, a tak moje zvědavost převládla nad trapným pocitem z mého startrekovského čela.
Po naplánované trase jsme jako první měli na programu dvě zbývající sochy kouros, které se nacházejí u vesničky Melanes. Na Naxu jsou památky docela dobře značené podobně jako u nás hnědými cedulemi. Sjeli jsme proto z hlavní cesty, jak naznačovala cedule, zaparkovali na místě označeném „parking“ a pěšmo pokračovali směrem doprava. Žádnou další ceduli jsme neviděli, kus před námi jsme viděli jiné turisty, tak jsme předpokládali, že jdeme správně. Asi po čtvrthodině chůze do kopce v doslova mikrovlnném horku, jsme společně s párem Němců usoudili, že jdeme špatně. Vrátili jsme se tedy zpět k motorce a pořádně se rozhlédli. Kupodivu jsme tentokrát objevili malinkatou cedulku s nápisem kouros a s šipkou doleva. Zaklepala jsem si na své startrekovské čelo, jakože jsme úplně blbí, že jsme si toho nevšimli dřív, ovšem podle manžela cedulka byla při našem příjezdu schovaná za zaparkovaným tranzitem. Druhý kouros se nacházel kousek od parkoviště v zahradě označené jako Paradise Garden. Tato socha je v porovnání se sochou u Apollonas o poznání menší, měří 5,5 m. Prošli jsme dál zahradou Paradise a řídili se při hledání našeho posledního mramorového mladíka šipkami. Třetí kouros je asi nejhůře dostupný. Šli jsme pěšinkou po poli do kopce, sluníčko bylo rozžhavené na maximum, prošli jsme několika brankami, až jsme objevili i třetí sochu. Tak jako první dvě leží stále od 7. st. př.n.l. stále na stejném místě. Těžko říct, proč tyto sochy zůstaly nedokončené. Našli jsme však i jiná zdůvodnění než trhliny v mramoru, např. že zemřela osoba, která si tu sochu v lomu objednala. Anebo že naxoský tyran Lygdamis zkonfiskoval všechny sochy, které si bohatí lidé v lomech zadali. Ať je to jakkoli, tyto sochy vyjadřují představu starověku, jakou tenkrát lidé měli o bozích. Bohové mají lidskou podobu, ale jsou mnohem vyšší než člověk. Proto se vědci domnívají, že sochy měly znázorňovat nejdůležitější bohy ostrova.
Pokračovali jsme na skútru dál přes Kinidharos. Za vesničkou Moni jsme navštívili raně křesťanský kostelík Panagihia Drosiani. Jeho vnitřní zdi jsou zdobené malbami. Kostelík Panaghia Damiotisa se nám podařilo vidět pouze cesty, cestička k němu byla spíš na dlouhé kalhoty než na kraťasy, navštívili jsme proto až kostelík Ag. Georgios Diasoritis u vesnice Chalki. Tato vesnička se nachází v samém srdci ostrova, v úrodné oblasti Tragea. Dříve byla jeho hlavním městem a obchodním centrem. Turisté sem jezdí nejen kvůli působivým kostelíkům nebo věži Gratsia, ale také kvůli palírně likéru kitron – Valindraa Kitron Destillery, která zde funguje od r. 1896. Vstup do této palírny je zdarma a prohlédnout si tu můžete doslova alchymistickou dílnu, ve které se likér dosud vyrábí. Samozřejmostí je i ochutnávka likérů. Nejsladší a nejslabší je zelený likér (30%). Žlutý je naopak nejsilnější (36%). Něco mezi je bezbarvé. Na dvorku palírny mají na ukázku zasazený stromek, z jehož listů se likér vyrábí. Nakoupili jsme zde několik suvenýrů pro rodinu, takže náš kufr bude na zpáteční cestě opět podstatně těžší.
Další roztomilou vesničkou na naší trase byla vesnice Filoti . Je to největší vesnice ostrova. Rozkládá se na úbočí hory Zas. V taverně Baboulas jsme si nejprve dali oběd a poté, co jsem si své startrekovské čelo chladila lahví studené vody, jsme si vesničku prošli. Prohlédli jsme si kostel Panghia Filiotisa, věž Barotsis a hlavně námi oblíbené úzké kamenné uličky. V jedné z nich manžel začal hledat klíčky od motorky. Obrátil kapsy vzhůru nohama, tak jsme spěchali k hlavní cestě, kde jsme motorku nechali. Světe div se, klíčky byly v zapalování a motorka byla stále na svém místě. To, že se helmy nechávají na řídítkách a nikdo je neukrade, na to jsme si zvykli už na Korfu, ale že se neztratí motorka s klíčky v zapalování ani obsah úložného prostoru, to jsme s úlevou uvítali. Ale co se divíme. Jsme přeci v Řecku.
Nedaleko vesnice Filoti nás další hnědá cedule navedla k pramenu Aria vyvěrajícímu ze skály. Tento pramen je počátečním bodem staré stezky vedoucí k jeskyni Zas ve výšce 600 m. Neznalí toho, co nás čeká, jsme začali stoupat po této stezce k jeskyni. Měli jsme krásný výhled na nejvyšší horu ostrova, i když se poněkud začaly honit mraky. Pohodlná stezka se však brzy proměnila na hromadu mramorových kusů a hladkých desek vhodnou tak akorát pro kamzíky a místní kozy. Směr byl alespoň sem tam naznačen červenými tečkami na kamenech. Pořád jsme si říkali, to už nemůže být daleko, tak jsme stoupali dál. Až jsme zaslechli tekoucí vodu, bylo mi jasné, že musíme být blízko. Podle mapy je kousek od jeskyně další pramen. Jeskyně zasvěcená Diovi byla skutečnou jeskyní, žádná malá díra do skály jako na Zakynthosu. Coby nekuřáci jsme okusili pocit speleologů, kterým se vybije baterka nebo dohoří louč. Nic moc pocit. Tma jako v neosvětlené jeskyni. Když si naše oči uvykly na tmu tmoucí, zkusili jsme popojít dál. Ne zemi se něco lesklo. To svíčka, která zde byla nachystaná pro zvědavce jako my. Jenže my neměli ani zapalovač ani sirku. Moje KPZka ležela úspěšně nevybalená v kufru v našem studiu. Manžel tedy vytáhnul mobil a posvítil si aspoň tím, ale vzhledem k tomu, že mobil byl skoro vybitý, nepokoušeli jsme se o žádný speleologický rekord. Nicméně, v jeskyni byl příjemný chládek a skutečně tam byly i menší krápníky. Když jsme z jeskyně vylezli, zjistili jsme, že mraků přibylo. Měly nebezpečnou šedou barvu a dokonce jsme zaslechli, že hřmí. Nevěděli jsme, jestli máme zůstat v jeskyni, než se bouřka přežene, nebo jestli bude lepší pospíchat z tohoto tajemného místa zpátky k motorce. Třetí variantu, pokračovat na vrchol nejvyšší hory (1001 m) ostrova i celých Kyklád, jsme bez váhání zavrhli. Protože ještě nepršelo, zvolili jsme druhou možnost. Cesta dolů byla náročnější a pomalejší než nahoru. Spadlo i několik kapek, takže mramor klouzal ještě víc. Naštěstí bouřka se nám vyhnula. Ve zdraví jsme si u pramene Aria odpočinuli po tomto velehorském výkonu a za sluníčka dále pokračovali na motorce.
Čekala na nás další tradiční horská vesnička, Apiranthos . Hlavní turistickou atrakcí je tady hrad Zevgoli ze 17. st., stojící na skále při vstupu do vesnice, kostel Panaghia Aperathitisa a také tři muzea (Archeologické, Folklorní a Geologické). Při procházce úzkými uličkami jsme potkali dědu s oslíkem . Slovo dalo slovo, posunek dal posunek a už sedím na oslovi. Na oslovi se startrekovským čelem, to jsou fotky jako víno.
Tento den jsme původně měli v plánu dojet až do pobřežní vesničky Lionas, čas se ovšem nachýlil. Ve vesnici Koronos, což je další horská stupňovitá vnitrozemská vesnice s bílými domečky a úzkými uličkami, jsme se obrátili a začali se vracet. Na křižovatce u Keramoti jsme ještě alespoň na chvilku zastavili. Je to totiž asi jediné místo na ostrově, ze kterého lze vidět zároveň jak na západní, tak na východní pobřeží . Na této křižovatce jsme odbočili přímo na Kinidharos a Choru. Tím jsme zakončili náš vnitřní okruh ostrovem. Zjistili jsme, že na Naxu nejsou pouze krásné pláže a Chora, ale i spousta malebných vesniček, které si žijí svým poklidným způsobem a jejichž obyvatelé rádi přivítají každého turistu, který má zájem poznat i něco jiného než pláže. Po takto zážitky nabitém dni jsme usedli večer k vínku do taverny Apostolis, jedné z mnoha taveren v rámci Old Market Street, kde zrovna hráli na housle lidové písně.

Sobotní ráno nás přivítalo tropickým vedrem. Startrekovské čelo přes noc splasklo. Chtěli jsme tento den strávit na plážích Plaka, Ag. Anna a Ag. Prokopios, ale nechtěli jsme přes poledne být na slunci. Proto jsme naše plány přehodnotili a dopoledne se šli projít do benátské pevnosti. Hradby skrývají spoustu domečků, které jsou dodnes obývány. Uprostřed pevnosti se skrývá křesťanský kostel i Archeologické muzeum. Vystavené exponáty pokrývají dobu více než 6000 let nazpět. Nejvíc se nám líbila sbírka kykladských mramorových sošek, bohužel fotit se nesmělo. Přes poledne raději odpočíváme na pokoji, protože horko je tento den nesnesitelné. Teprve okolo 15. hodiny vyrážíme na motorce k pláži Plaka . Užíváme si sluneční paprsky i moře. Naše dovolená se chýlí ke konci, čeká nás už poslední večer na tomto kouzelném ostrově. Přemýšlíme, jak ho strávit. Na zpáteční cestě z pláže vracíme motorku, Chorou již procházíme pěšky. V uličkách se už vyznáme, žádné bloudění jako na začátku dovolené. Na pokoji zjišťuji, že se mi přes den místo čela nafoukl nos mezi očima a vnitřní koutky očí. Už to nebyl Star Trek, ale Downův syndrom jako vyšitý. Začali jsme tušit, že je to asi alergická reakce na antibiotika Summamed, která jsem dobrala v neděli, kdy jsme odlétali, a která působí ještě další týden po dobrání. Kombinace antibiotik, sluníčka a alkoholu není zrovna ideální. Nenechala jsem si svými pokřiveným vzhledem zkazit večer. Jdeme znova k Portaře, jako by nás magicky po celý pobyt přitahovala, a vychutnáváme si poslední západ slunce. Tentokrát si jej užíváme naplno, bez focení, prostě no stress. Na večeři usedáme do taverny Smyrneiko na nábřeží. Již na začátku pobytu jsme slíbili číšníkovi, který nás do taverny zval, že se některý večer zastavíme. Je to až neuvěřitelné, ale pokaždé, co jsme po nábřeží procházeli, hned se k nám hlásil a připomínal náš slib. Doma by nás takové chování asi otravovalo, tady to ovšem bylo milé. Přivítal nás, jako bychom byli jeho staří známí. Z jídelního lístku se nám podařilo vybrat snad to nejlepší, co se vybrat dalo. Dava Meat Variety pro dva . Jednalo se o pět druhů masa – jehněčí žebírko, kuřecí a vepřový plátek, klobáska a karbenátek. To vše dvojmo a skvěle okořeněné. Číšník byl spokojen, že my jsme spokojeni, a my jsme opravdu byli spokojeni. Nejen s večeří, ale s celým naším pobytem na ostrově, který se bohužel pomalu ale jistě končil. V uličkách Old Market Street se přeci jen ještě zastavíme a usedneme ještě v taverně Lucullus Garden na džbánek vína, navíc dostáváme od číšníka jako pozornost talíř s melounem. Jako by ani ten číšník nechtěl, aby se tento večer pro nás skončil.

Jenže skončil a my v neděli ráno museli začít balit. Katarina měla štěstí, peníze na ubytování jsme neutratili, mohli jsme proto na konci pobytu bez problémů zaplatit za ubytování. Na památku nám Katarina věnovala dva hrnečky s obrázkem Chory. V poledne studio vyklidíme, kufr necháme na recepci a vyrážíme na prohlídku Benátského muzea Della Rocca Barozzi. V muzeu jsme si prohlédli tradiční vybavení starých místních domů, z oken vidíme přístav i kostelík Myrtidiotissa . Prohlídka je to ovšem docela krátká a my máme do odplutí našeho trajektu spoustu času. Procházíme znova celou pevností i Old Market Street, nakupujeme v uličkách poslední suvenýry, naposledy se projdeme okolo Portary a znova usedáme do taverny Smyrneiko. Vysvětlujeme našemu známému číšníkovi, že nebudeme hned jíst, že máme hodně času. „No stress, you can wait here, tell me when will be your time for eat.“ Dám si zatím jogurt s medem, manžel pivo Mythos. Přestože nás čeká plavba trajektem, ochutnáme naše poslední naxoské vínko. Po pozdním obědu se vracíme pro naše zavazadla a v přístavu čekáme na trajekt. Vůbec by nám nevadilo, kdyby aspoň měsíc žádný trajekt nejel. Jenže ten náš jel a na čas. Smutně se z trajektu loučíme se vzdalující se Chorou, Portarou a celým ostrovem Naxos…

Užitečné informace:
Trajekt: Blue Star Ferries, economy class: 30Euro/osoba/1 směr
Studia Bourgos: 180 Euro/6 nocí/studio
Lodní výlet Délos/Mykonos: 45 Euro/osoba (úterý, čtvrtek, neděle)
Vstupné na Délos: 5 Euro/osoba, studenti s ISIC zdarma
Další lodní výlety: Santorini (pondělky, středy, 55Euro), malé Kyklady - Iraklia, Koufonissi ( 40E, pondělky a středy)
Sunset koncert s neomezenou ochutnávkou místního pití: 18 Euro na osobu (první řady dráž)
Půjčovné skútru v Nikos Bikes: 11 Euro/den + 4 Euro/den plné pojištění
Snídaně v tavernách: mezi 4 až 8 Euro, nevyplatí se kupovat
Večeře v tavernách: menu na nábřeží Chory i s pivem nebo nealkem od 6 Euro, běžná útrata za dvě hlavní jídla, 1,5 l vody a 0,5 l vína do 20 Euro
Dava Meat Variety pro 2:
Vstupné do Archeol. muzea v pevnosti: 3 Euro/osoba
Vstupné do Benátského muzea Della Rocca Barozzi: 6 Euro/osoba
2 lehátka se slunečníkem na pláži Plaka: 5 Euro
Nepostradatelná mapa: Anavasi Naxos 1:40 t
Cesta po nábřeží v Choře je jednosměrná a navíc po 20.00hod je uzavřená pro vozidla a motorky.

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (11)
29.06.12 14:38 Milwa
Moc pěkný cestopis, Naxos si připisuji na seznam "must see"... díky
02.10.09 19:03 sampa
Skutečně pohádkové vyprávění a ty fotky???? nádhera. Díky moc. A kam příště??? Už se těším na tvé vyprávění.
07.07.09 21:54 pavel63
Nereagoval bych zde, kdyby se nejednalo o poměrně rozšířený omyl. Duny u pláže Alyko - ani žádné jiné duny - nejsou rozhodně porostlé cedry. Jedná se o jalovec červenoplodý (juniperus oxycedrus, některé angl. překlady cedar - odtud asi ta chyba).
16.03.09 13:56 anys23
Ahoj, po přečtení tohoto úžasného cestopisu jsme se rozhodli pro dovolenou na Naxosu, myslíš, že je možné se s tebou spojit, např. po mailu? Ráda bych se zeptala na jednu věc, kterou jsem zde nenašla a je pro nás důležitá, poprvé v životě pojedeme na vlastní pěst bez CK :-)... díky moc, Anys.
05.02.09 14:51 Dan...
Jsem moc rád, že vyhrál cestopis o cestě na vlastní pěst, protože tak to má být. Je to skvěle napsané putování do míst, která bych jednou strašně rád navštívil a jsou mým snem. Takže moc děkuji i za krásné fotky a gratuluju k výhře! :)
31.01.09 21:50 manoulka
Pro dovolenou na tomto krásném ostrově jsem byla rozhodnutá ještě před přečtením tvého cestopisu - poté jsem ryčela nadšením, jak dobře jsme se s kamarádkou rozhodly. Ba i způsob cestování jsme zvolily stejný....Prvenství ti patří plným právem - je tam všechno: romantika, hloubka prožitku, smysl pro detail i naprostá informovanost...Nadchla jsi mě svým stylem - a humor tam je, ne že ne :-), pobavilo mě to, poučilo a NADCHLO! Máš talent, děvče :-) Moc děkuju, byl to zážitek ....
19.12.08 07:00 bedru
Ahoj lidičky. Děkuji všem za gratulace a samozřejmě za vaše hlasy. Prvenství mě hodně překvapilo, obzvlášť když cestopis nesrší humorem, obzvlášť když jeho délka mi při jeho dokončení nápadně připomínala zdlouhavou plavbu trajektem z Pirea. A obzvlášť když ostrov Naxos není mezi Čechy moc znám. O to víc mě těší, že někteří z vás se po přečtení a zhlédnutí fotek rozhodli na Naxos vydat. Přeji vám, abyste si dovezli přinejmenším tak krásné zážitky jako já s manželem a abyste po Naxu nemuseli chodit s čelem mimozemšťana. Olga
15.12.08 06:53 TYDRA
Blahopřeji, jezdi a piš častěji !!
12.12.08 10:58 Batty
Velmi pekny cestopis. Gratulujem!!! Bedru pomohla si mi pri vybere dovolenky na rok 2009, uz sa neviem dockat kedy sa tam poprechadzam. Dakujem. :)))
12.12.08 09:50 KlárkaPetr
Pěkné:-)))
12.12.08 01:49 harom
Gratuluji :-) super!
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
51e1y
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝bedru˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy11
Galerie14
Hotely10
Taverny6
Diskuze5
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací