Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 4 | 22
Melissa travel
Ochrana osobních údajů
© 2002 Řecko a řecké ostrovy

Molyvos v červenci 2007

Autor:
Zařazeno:
Lesbos
Napsáno:
04.02.08 13:15
Fotografií:
39
Přečteno:
11539
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 11:50
26 °C
Jasno
S, 3.6 m/s
LESBOS - Molyvos
první polovina července 2007

Na Lesbos jsme chtěli delší dobu, ale z různých důvodů se dočkali až v červenci 2007, přičemž sázka na městečko Molyvos se vyplatila do puntíku. Samotný ostrov také naplnil naše očekávání, je domorodý, z většiny porostlý zelení, s mořem oliv a stále s patrným vesnickým rázem. Po pár dnech člověk splyne s okolím a ani si nepřipadá jako turista. Řekl bych, že jsme zažili nejpříjemnější venkovskou dovolenou bez prvoplánových turistických atrakcí. Cestopis jsme sepsali ve formě zážitků z výletů a přidali i něco o našem dočasném bydlišti.

MOLYVOS – naše krátké bydliště

Městečko leží na severu, je složené téměř výhradně z kamenných domů a zapsané na listině Unesco. Místní jej zvou Mithymna a naším dočasným domovem je na pouhých 11 dní (proč se jen nejezdí alespoň na 16…). Jde o místo s nejpůsobivější atmosférou a panoramatem. Domečky šplhají od moře po kopci k ruině mohutné pevnosti, kam dojít sice dá práci, ale vyhlídka na přístav a tureckou pevninu stojí za to. V okolí hradu je jakási náhorní plošina využívaná pastevci, směrem k moři starý hřbitov, zpustlá správní budova (zřejmě bývalá škola) a opuštěná cestička do přístavu. Je tu fajn, protože sem nikdo nechodí, okolo jsou jen ohrady pro ovce a hezky se odtud pozoruje moře. Opačná cesta vede klikatými uličkami městem k pláži. Byli jsme tu snad každý den, přesto jsme vždy malinko bloudili a objevovali nové možnosti jak od hradu projít městem. Život je během dne proměnlivý. Ráno nepotkáte ani nohu, uličky jsou ztichlé, opuštěné, projíždí jen tři auta prodávající čerstvé ryby, zeleninu a pečivo. Dopoledne patří probudivším se turistům, během téměř nedodržované siesty nastane mírný klid před večerem, který uličky zaplní davem lidí. Molyvos byl pro nás nejhezčí s nadcházející nocí když se vylidnil, nebo zcela ospalý hned po rozbřesku. Malým tipem je obchůdek s chioskými specialitami hned za tržištěm (po projití tunelu skrz dům).

Přístav leží kousek stranou a vede do něj dlážděná silnička podél pobřeží s vyhlídkou na zátoku. Lemuje ji pár obchodů, několik taveren a skvělá vinotéka s širokou nabídkou ouza. Ráno se přístav zvolna probouzí, přes den se v něm nic neděje a navečer ožívá skvělými rybími tavernami. Ač je malý a taverny vždy plné, nepůsobí přecpaným dojmem. Na procházku je malebný až pitoreskní. Kotví v něm loďky rybářů, výjimečně něco většího.

Jak je město s přístavem milé, s pláží je to horší. Městská pláž je oblázková s hrubým vstupem do vody, úzká a na první pohled nezaujme. Stíní ji pinie a poskytuje velké množství stínu. Bydlíte-li však v malých hotýlcích na její hraně (Molyvos I, Olive Press, Hermes), získáte nemalou výhodu. Do takových deseti dopoledne na ní není ani noha, plní se až k polednímu. Před pátou se vylidní a se soumrakem na ní nastává klid úplně. V této době tu budete nezřídka sami. Je pěkné tu jen sedět (třeba na dřevěném molu) nebo po ránu osaměle plavat v ještě neprohřátém moři. Ti co hledají ke koupání více klidu, musí za hotel Olive Press dál po zálivu..

Molyvos je znám i řadou vyhlášených taveren, o kterých se zdá, že si na umístění dávají záležet více než kdekoliv jinde. Často mají balkony nebo střešní terasy s výhledem na moře a krásně se z nich pozoruje západ slunce. Vyzkoušeli jsme BETTY´S RESTAURANT (bývalý nevěstinec) s původním dřevěným interiérem a balkony, kde dělají skvělou Musaku a Gyros. Špatný není ani MITHYMNA GRILL HOUSE (mithymna_grillhouse@yahoo.com) na tržišti, stejně jako O GATOS se střešní terasou. Z přístavních taveren stojí za zmínku LE GRAND BLEU RESTAURANT (info@legrandbleu.molivos.net) s výtečnými saláty, sýry a specializací na mezedes. Takový „Mezedes plate“ je regulérní hlavní jídlo pro dva, navíc skvělé! Rybí taverna THE CAPTAIN´S TABLE je známá velkým mix grilem z ryb „The Captain’s Plotter“. Neslavnější je asi THE OCTAPUS - obdélníkový kamenný dům s červenými okenicemi a terasou přímo u vody s úžasným výhledem na moře. Za zkoušku však stojí i MOLYVOS hned u vody před přístavem nebo cestou zpět DYLINO s pěknou terasou nebo o dům výše MELTEMI. Z taveren u pláže pak ORIZONT.


VÝLET PRVNÍ – jen o zátoku dvě dál, do Anaxossu a Petry

Kousek za Petrou (asi po 5 km) vyrostlo typické pobytové místo ANAXOSS a my do něj jedeme autobusem. Nejsou tu žádné památky a tak trochu tu „chcíp pes“. Letovisko není uspořádané, centrum nahrazuje pobřežní promenáda. Rozhodně zde nečekejte víc než několik obchůdků s potravinami a suvenýry. Trochu nudí plochý profil letoviska, ale protože zde žijí i místní, jde o propletenec apartmánových domů se zahrádkami, ve kterých jsou oslíci, ovce, kozy a drůbež. Výhodu je levnější pobyt i jídlo a dlouhá hrubě písečná pláž organizovaná slunečníky. V současné době jde o nejvyhledávanější letovisko českých cestovek.
Svoji návštěvu omezujeme na pláž, holt dnes bude líný den. Slunce slušně pálí, voda je tak akorát, takže se jen koupeme. Asi největší atrakci letoviska – večerní výhled na Molyvos s nasvíceným hradem (z Petry je zakryt pobřežím) si necháváme ujít a měníme ho za vycházku podél pobřeží do Petry po úzké vyšlapané pěšině místy zalité mořem. Asi za hodinu jsme u pobřežní asfaltky a za další 2 km v centru Petry. Jo, cestou (ještě na pěšince kolem moře) je příjemná taverna umístěná doslova v zemi nikoho.

PETRA je někdejší stará rybářská vesnička přeměněné na soběstačné letovisko a my do ní vcházíme ve tři odpoledne. Sice tu vše určuje turismus, ale ráz původního místa moc narušen není. Domy jsou nízké, kamenné se sedlovou střechou, nikde betonové stavby, krámky menší, v centru spletité uličky. Atmosféru umocňuje asi 30 metrů vysoký skalnatý masiv s kostelem Panajia Glykofilousa z roku 1747, ke kterému vedou vytesané schody ve skále. Když se zeptáte na kostel místních, určitě budou dlouze vyprávět o legendě, která se o jeho vzniku traduje. Okolo jsou rozeseté starší domy, o kus dále penziony, za městem se zvedá pohoří Lepetymnos oddělující centrální část ostrova. Dá se tu hezky procházet, jak vesničkou, tak po dlouhé širší organizované pláž pod pobřežní silnicí. Výhodou je dobré autobusové spojení s Molyvosem a Anaxosem, stejně jako silniční obchvat s dobrým spojením na výlety směrem ke Kaloni. Pěšky se dá výletovat do nedaleké, v kopcích ležící vesničky Petri, ze které získáte přehled o tom, jak starodávná Petra asi vypadala. Do Anaxososu pěšinou podél moře, po nezajímavé silnici i do Molyvosu. Jinam je to daleko. Zvolili jsme bus, který nám jel po čtvrté odpoledne a ještě stihli pár temp na pláži v Molyvosu.

VÝLET DRUHÝ - průzkum hlavního města MYTILINI

Hlavní město Lesbu je asi pětadvacetitisícový přístav ležící na východním pobřeží kousek od letiště a uchvátilo nás hned, jak jsme jím po příletu projížděli. Všude ruch, postarší domy, kamenná architektura se mísí s byzantskou i s novou, betonovou. Dohromady to je jakýsi vnitřně organizovaný chaos. Pěkný je přístav, pevnost i okolní zeleň. Prostě takové provinční řecké město v tom nejlepším slova smyslu, možná drobet ušmudlané.
Na výlet jsme se do něj vybrali místní linkou z Molyvosu, ale poněkud si špatně nastavili „tajmink“. Bus zvládá cestu do dvou hodin, protože chvíli trvá než přejede pohoří do Kaloni a pak se sune po užší asfaltce. Náš odjez v 10.00 hod se neukázal jako šťastný - v Mytilini jsme těsně před polednem a v největším horku. Od autobusáku obcházíme přístav a uličkami se vydáváme k největší atrakci - ke zbytkům benátské pevnosti.

Pevnost (KÁSTRO) je zpustlá, na řecké poměry značně rozlehlá, platí se do ní vstupné a mimo otvírací hodiny je uzavřená. Je z ní krásný rozhled na město i na protější turecký Avyalik. V minulosti to muselo být impozantní sídlo. Silnou nevýhodu je, že nikde nenajdete stín, takže nám bylo poprvé v Řecku chvílemi špatně od sluníčka. Vedro bylo vskutku neskutečné, ale výhled na moře směrem k Turecku i na níže položené Mytilini stál za to. Trochu jsme si zkomplikovali vstup, protože vstupní místnost zrovna opravovali dělníci, z čehož jsem získali dojem, že okruh pevností začíná opačným směrem. I příchod k pevnosti byl změněný kvůli rekonstrukci. Nakonec jsme došli k díře ve zdi a kolem plotu kolem vojenské základny pevnost opustili (v Řecku nic neobvyklého). Naše kroky však skončili před uzavřenou bránou. Opět žádný problém, přes rozvalenou zeď vedla vyšlapaná pěšina dovnitř. Na první pohled typický řecký vstup. Jak nás tedy mělo napadnout, že to vstup není. Ale což, nic se nestalo a evidentně se tu chodí běžně, lístky jsme koupené měli a ven jsme už trefili správně. A díky omylu jsme prošli pevnost okruhem a nemusely se vracet stejnou cestou – což bylo ve vedru k „nezaplacení“.
Z pevnosti také získáte nejlepší přehled o městě. Výběžek na kterém stojí, odděluje osobní přístav od nákladního, směrem k Turecku je jen svah, silnička a záliv, ze druhé strany piniový les, vojenská základna a přes silnici velitelství pobřežní stráže. Vzhledem k tomu, že siesta se tu dodržuje striktně, opustili jsme hrad už ve 14.00 hod (zavírací hodina) a vrátili se do zcela jiného města.

Veškerý ruch utichl, zavřely obchody, z ulic zmizeli lidé. Prozkoumávat oblast kolem severního (nákladního) přístavu bylo ztrátou času, protože jde o nevábné místo s místy zapáchající zátokou. Ideální je sejít z vršku za velitelstvím pobřežní stráže na starou ULICI ERMOU a celou ji projít. Spojuje oba přístavy a je hlavní tepnou města. V době siesty však vypadá jako ulice duchů. Není nijak opravená, spíše jde o chátrající domy, ale své kouzlo má. Pro nás to byl milý zážitek, jiného to může nudit… Těsně před vyústěním k přístavu stojí druhá dominanta města - KOSTEL AG. THERAPON z roku 1860. Klidně jej minete, protože z ulice je zastavěn obchody. Pro nás to před ním na náměstíčku byla hotová záchrana před vedrem. Zajímavostí je silná komunistická komunita, která na sebe upozorňuje četnými nápisy na zdech (cyrilicí i latinkou).

Díky siestě jsme bohužel prošvihli všechna muzea, která odpoledne již neotevřela a oželeli jsme i výstup na protější kopec ke zbytkům antického divadla. Raději jsme si prošli městský park, pak minuly taverny na hraně přístavu a za nimi na molu se starým majákem objevili malou TAVERNU O TRITON. Na první pohled si člověk není jistý, zda může skrz bránu na molu projít, ale může. Seděli tu staří Řekové, obsluhovala postarší paní, mluvilo se pouze řecky, objednávalo se v řečtině. Celý přístav sledujete jako na dlani, vidíte vzlétat letadla, vyplouvat lodě, můžete krmit racky nebo na okolních kamenech pozorovat jak lezou kraby z moře. V horku je to balzám na duši, navíc tu dělají výtečné frapé. Ani nás nepřekvapilo, že jsme se tu zdrželi přes dvě hodiny.

Pokud někomu zbude čas, stojí za to projít i část města mezi Ermou a pevností kde naleznete rušné i klidné uličky a kostel s velmi pěknou zvonicí. Všude kolem přístavu je promenáda přeplněná restauracemi a bary. Do odjezdu zbýval čas už jen na procházku v městském parku nedaleko autobusového nádraží, prohlídku ulice plné benátských vil a konverzaci v pekárně. Jízdenky se kupují v místním „terminálu“ a provoz organizují samotní řidiči s průvodčími. Nádraží je veliké asi jako místo po dvou domech, je tu ruch a není těžké nastoupit do špatného busu. V našem nefungovala klimatizace, takže první kilometry městem byla slušná sauna, ale jakmile jsme nabrali rychlost a slunko začalo zapadat, střešními průzory začal vát větřík…

VÝLET TŘETÍ – Cesta horkem na západ

Jaký by to byl pobyt bez větru ve vlasech. Opatřili jsme si tedy sedmdesátku moped Piaggio a vydali se na okružní jízdy. Kdo by se nadál, že to nakonec bude necelých 500 km ve třech dnech! Leč nepředbíhejme.
Prvním „skútrovacím dnem“ byla expedice za zkamenělým lesem, kterou jsme naplánovali jako celodeňák v podobě okružní jízdy po západní části ostrova. Rozpočet zněl na 180 km, což se nám zdálo tak akorát na hraně naší i skútrově „životnosti“. Start byl v 9.30 hod v Molyvosu s následným průjezdem přes Petru a pak propojkou za Anaxosem přes vísku Skoutaros (vnitrozemím to je kratší), která se vine od moře pohořím a na hlavní tah se napojuje ve Skalochori. Cesta dál ubíhala klikatě po krajině s přejezdem menšího pohoří. První pořádná zastávka měla smysl po krátké šotolinové odbočce s poněkud divočejším koncem (ten oceníte především při odjezdu) ke KLÁŠTERU MONI IPSILOU. Ze silnice sice vypadá jako statek, ale je to známé poutní místo. Během našeho příjezdu zrovna končil křest. Klášter stojí v pěkné zahradě s citrusy, je jako všechny církevní stavby na Lesbu obehnán zdí a přilehá k němu velké prostranství (půlka je štěrkové parkoviště, zbylá část louka porostlá stromy, na dohled je říčka).

Kousek za klášterem je pěkná VATOUSA, kde jsme nechali vychladnout skútr a asi hodinku věnovali uličkám, náměstí a kostelíku. Vesnička je cílem zájezdů, které se zdrží v okolí taverny u silnice a dojdou většinou jen ke kostelíku. Jeho areál stojí za vidění, za zdí je pěstěná zahrádka a pěkná zvonice. Lze odtud pozorovat ruch na náměstí plném postarších Řeků v místních kafenionech. Zbytek vestičky tvoří klikaté uličky s domky místních a dá se tu dobře odpočívat před další cestou, což v předchozí vesnici Skalochori moc nejde. Ale zase lze ve Skalochori udělat to co nejde ve Vatouse - odbočit k moři do Anaxosu. Kousek za vesnicí je odbočka k vyhlášené vinotéce, kde majitel dělá asi půlhodiné výklady.

Dál se cesta vine údolím a postupně ubývá zeleně, kterou třídají pastviny. Posledním pořádným místem civilizace je ANTISSA a zcela se přizpůsobila turismu. Před vesnicí je odbočka k archeologickému nalezišti a dál až k moři do Gavatasu. Je hůře značená, takže dojedete-li k benzínce, už jste ji přejeli. My vykopávky pro velké horko vynechali, načerpali plnou a prozkoumali centrum. Za zmínku určitě stojí velikánské náměstí plné taveren a vzrostlých platanů, stejně jako místí kostel se vzorně udržovanou zahradou. Nepozorný řidič Antissu snadno mine po obchvatu, protože samotná vesnička leží vlevo na stráni. Pokud zde budete před polednem a sami, je oázou klidu. Díky zastíněnému náměstí vzrostlými platany a zahradě kolem kostela jsme se ochladili, načerpali vodu v jedné z taveren a jeli dál.

Porostu za Antissou valem ubývá, narůstá pastevecký ráz krajiny a jediným požitkem je malý kaňon s potůčkem podél silnice. Za rozcestím Sigri – Eressos pak civilizace končí úplně a ze silnice je slušný přehled o zcela vyprahlé západu. Kus za rozcestím stojí na vysoké skále KLÁŠTER PERIVOLIS, ze kterého je pěkný výhled po okolí. Místní pop je vstřícný a ihned zve k návštěvě církevního muzea se spoustou cenných rouch a částí ze zařízení kostelů. Hned o kopec vedle je malá vojenská radarová stanice, o údolí dál rezervace zkamenělý les. V minulosti to tu všude kolem pokrývala sopka.

Do rezervace PETRIFIED FOREST (zkamenělý les) se odbočí po pár kilometrech. Kdysi v prehistorii zde rostly až stometrové stromy, které pohřbily sopečné erupce a kmeny stromů zkameněly a po čase se díky dešťům a seismickým aktivitám objevily na povrchu. Dnes je tu přírodní park, ve kterém je odkryt jen zlomek zkamenělin ukrývajících se všude okolo. Pro někoho je to jen pár šutrů, pro jiného jedinečná podívaná. V každém případě se připravte na horko. Rezervace leží ve zcela vyprahlém údolí, kam slunce nemilosrdně pálí celý den. Stín naleznete jen v několika altáncích (lze tu nabrat i vodu), jinak chodíte na přímém slunci. Pro nás to byla pěkná podívaná a prošli jsme celý areál až k nejvzdálenějšímu místu od vstupu (cca 3 Km). Zdejší exponát stojí za vidění, ale prozrazovat ho nebudeme, je to odměna pro ty co dojdou až sem. Nezaujaly nás jen zkamenělé pahýly, které září různými barvami, ale i řada druhů mechů a trní, které se po svazích vinou. Na obzoru lze vidět ručně poskládané kamenné zídky vytyčující hranice pozemků. Prohlídka zabere asi dvě hodiny. Lenoši si podívanou mohou odpustit, kousek dál v Sigri je malé muzeum zkamenělého lesa a ještě línější okouknou jen pár pahýlů zabetonovaných do zdi podél příjezdové cesty u přístavu…

V SIGRI jste zachvilku (stejná odbočka, ale rovně, při cestě ze zkamenělého lesa vlevo), do kterého je pěkný sjezd z hor korunovaný svěžím vánkem od moře. Stejně radostný je pohled z výšky na záliv s městem, kterému dominuje ruina pevnosti. Sigri se přezdívá „konec světa“ a je to tak. Jakmile dojedete do malého přístavu, máte pocit, že za tavernou končí svět, protože sem zajíždí minimum turistů. Pojedli jsme v taverničce, u které světe div se, žebrali rackové chodící (!) po silnici. A dostali malou přednášku o lovu i přípravě mořských ježků. Zrovna je přivezli a připravovali k obědu. Vnitřek ježka vzdáleně připomíná mandarinku a chutná asi jako kaviár. Ač nás chuť nijak nenadchla, majitel taverny říkal že je to pokrm „Greek no. 1“, což potvrdili vedle sedící Francouzi.

Po obědě jsme se rozhodli nevracet se stejnou cestou, ale jet směr ŠOTOLINOVÁ CESTA DO ERESOSU. Po průjezdu centrem kolem zachovalého větrného mlýna jsme odbočili k mělké písečné pláži na jejímž konci začíná ona prašná, místy úzká a několika serpentinami obdařená prašná cesta. Na dvou místech se projíždí kozími ohradami, které jsou všude kolem. Okolí je vyprahlé, zpočátku to láká zastavit a odběhnout k nedalekým zátokám, po vjezdu do vnitrozemí se už dá jen jet vpřed. Stín veškerý žádný, civilizaci obstarávají pouze kozy, ovce a občas malé kamenné chlívky. Pokud zde píchnete nebude to nic moc. Pro nás to byla zajímavost na zpestření asfaltek a užili jsme si sjezd do Eresosu, který se jakoby vyloupne mezi kopci. Jelikož nám cesta po osmikilometrové šotolině trvala půl druhé hodiny, pohrdly jsme prohlídkou města a jeli se rovnou zklimatizovat k moři.

V přímořské vesničce, někdejším přístavu SKALA ERESSU jsme byli tak v půli cesty, takže koupel s odpočinkem přišla vhod. Moře tu má větší sílu, proud a občas jsou i vlny. Koupat se dá pod tavernami nebo na okraji dlouhé pláže. Městečko působí ospalým dojmem, ale již zcela podlehlo turismu, což o ve vnitrozemí ležícím Eresosu říci nelze. Stále je to však milé místo s báječnou pláží a volným mořem. Promenáda je plná taveren, je tu vše co turista potřebuje. Na pobyt je to docela milá ztracenka se špatným napojením do ostatních měst. Skalu Eressu rovněž hojně vyhledávají lesbické a homosexuální páry. Jako místo ke koupání pro nás bylo úžasným místem na ostrově.

Zpáteční cesta pak probíhala KOLEM KALOŇSKÉHO ZÁLIVU. Po odbočce před Eresosem (vpravo směrem od Skala Eressu) na Mesotopos (míjí se po silnici) se jede docela zajímavou krajinou plnou pahorků. Jak je pohledná krajina, tak horské vesničky za moc nestojí, tedy pokud vás nezajímá jejich ryze zemědělský ráz. Od Avgy začala být nudná i krajina a změnila se ve sjezd k zálivu. Zprvu pár serpentin, později rovinatá široká silnice s ostrou zatáčkou do Paraklie za níž jsme už museli začít spěchat, abychom nepřijeli do Molyvosu za tmy. Jízdy kolem zálivu jsme si tak příliš neužili, navíc silně foukal vítr. Jelo se většinou kolem moře a nejčastějším společníkem byly olivovníky, netlačit nás čas, tak to mohla být pěkná „zevlující“ projížďka.
Skalu Kaloni i Kaloni jsme jen projíždíme a pokračujeme přes pohoří Lepetymnos a pak kolem Petry do Molyvosu. Právě včas před setměním a akorát tak na večeři do blízké taverny Orizont. Leží hned u moře a z terasy je pěkný pohled do zálivu i na zapadající slunce. Vaří tu dobře a levně. Doporučit můžeme rybí talíř, plněnou oliheň se švestkami, kuřecí souvlaki, retsinu, domácí červené, teramosalatu a samozřejmě tzaziki. Večeře tak zakončila 170 km v sedle skútru.

VÝLET ČTVRTÝ – odpočinkový po severních vesničkách

Dnes vstáváme později, déle snídáme a posunujeme odjezd, protože včerejší porce kilometrů nás nějak vytřásla. Měníme plány a rozhodujeme se prozkoumat jen okolní vesničky. Čas, tak na půl dne a pomalou jízdu. Vyrážíme na 6km vzdálený VAFIOS, ve kterém zjišťujeme, že skútřík kopeček od silnice do centra nezvládne. Parkujeme tedy poslušně u autobusové zastávky a vesničku zkoumáme tím nejlepším možným způsobem – pešky. Je domorodá a s úzkými uličkami. Procházíme až k vršku, na kterém je hezká vyhlídka se skaliskem na Molyvos a blízké Turecko. Cestou zpět si prohlížíme malý opevněný kostelík. Většina lidí však zastaví jen u taveren s terasami se stromy a vychutná si krásný západ slunce. Nedá se říci, že jsou levné, ale nabízejí veliký výběr mezedes i skvělá vína. Dokonce jsou na seznamu TOP 10 řeckých restaurací. Na odjezdu si i my vybíráme tavernu na večeři a po pobřežní silničce jedeme vstříc za krásným výhledům.

Za prudkou zatáčkou je domorodá vesnice SIKAMINIA, s tavernami hned u silnice. J snad popsaná v každém průvodci a jezdí do ní i autobusové výlety. Nejsem si jist zda všechny osloví, protože nenabízí nic kromě místního národopisného muzea a kostela. Většina turistů se stejně zdržuje jen dole u taveren. Kdo je poprvé v Řecku, asi bude ohromen starodávností a vizáží obchůdků, stejně jako semknutostí hrbolatých uliček. Kdo to zná může se nudit, ale není na škodu si to tu v tichosti projít. Parkujeme a vycházíme kopeček do centra. Je středa a není tu živá duše. Asi není výletový den a místní možná ještě pospávají. V uličkách chodíme úplně sami a jen tak nakukujeme do několika zavřených obchodů. Nasáváme „středověkou“ atmosféru a zjišťujeme, že je zavírací den. Uzavřeno je muzeum, kostel i vzdělávací středisko. Vycházíme druhou stranou a objevujme turistickou stezku vedoucí po úbočí kopce do Skala Sikaminia. Výlet zavrhujeme a mopedem pokračujeme po úbočí do Klia. Dnes je pro nás zajímavější projíždět pobřežní silnici směrem na Mandamados než porcovat kilometry po svých. Silnice je opuštěná, úzká a serpentinová. Projížďka po ní je pěkná, vede vysoko nad mořem a cestou se přejíždí několik roklí.

Klio je však poněkud nevábná vesnice s chovem dobytka (v průvodci však doporučují sjeud k moři na pěknou pláž) a tak bereme rychle směr na pár kilometrů vzdálený KLÁŠTER MONI TAXIARCHON. Máme odpočinkový den, nikam nespěcháme, důkladně prohlížíme celý areál a okukujeme i protější vojenskou základnu. Klášter je významným poutním místem a častým cílem na pravidelné bohoslužby, na které se sjíždí lidé z celého ostrova. Během naší návštěvy na parkovišti před klášterem stálo asi osm autobusů a všude vládl shon. O mohutnosti zdejší návštěvnosti svědčí na první pohled předimenzovaná křižovatka na silnici Mandamados – Sikaminia.

Samotný MANDAMADOS je na dohled a má slušné spojení s hlavním městem. Za zmínku stojí centrální náměstí s tavernami, okolní neturistické uličky a pokud pojedete po obchvatu kolem centra, i bývalý závod na zpracování oliv předělaný na školu. Stojí za zastavení díky hezkému prostředí, vystaveným mlýnským kamenům i amforám. Někdejší výrobu připomíná zachovalý tovární komín. Většina lidí se v Mandamadosu zaměřuje pouze na klášter, ale je škoda neprojít krámky, ze kterých získáte přehled o „vnitrozemském“ prodeji masa, pečiva a ryb. Poledne trávíme v centru a užíváme si rušného náměstí a okukujeme uličky. Siesta nesiesta, Mandamados je plný lidí. Docela zajímavá směska místních a turistů.

Dál vyrážíme oblastní asfaltkou do AG. PARASKEVI. Městečko leží na silničce (pozor, na většině map není vyznačená) mezi Mandamadosem a Kaloni a nějakým způsobem je dosažitelné i místní busovou dopravou. Ale jak přesně, na to jsme nepřišli. Cesta vedla téměř pořád z kopce a okolní půda byla spasená od dobytka nebo plná olivovníků. Cestou nepotkáváme vůbec žádná auta, takže se jen tak projíždíme odnikud nikam a opětujeme pozdravy několika staříkům co stojí u silnice. Parkujeme až v centru Paraskevi, kde je značný provoz. Městečko je domorodé, po turistických obchodech ani stopy, většinou jen cedule s cyrilicí. Na výjezdu směrem na Kaloni zjišťujeme důvod před chvílí tak obdivované domorodosti. Autobusové výlety tu končí u taveren, ale i zde je ve dvě odpoledne naprostý klid a prázdno. Je škoda však nejít dál, protože Paraskevi nám přišla jako nejtypičtější ukázka ostrovního života. Jak vypadají domorodé obchody uvidíte hlavně tu, částečně v Mandamadosu nebo na Ermou v Mytilene. V okolí je několik benátských vil a podél cesty na Kaloni pár opuštěných statků a továren na zpracování oliv. Pod silnicí je potok zarostlý ibišky a všude kolem se pasou pod olivovníky ovce. Ač byl v centru Paraskevi rušný provoz, opět jedeme osamoceně.

KALONI už napodruhé jen projíždíme. Centrální živé městečko je pro nás jen rušnou křižovatkou mezi západem a východem. Většina turistů tu také jen projíždí, možná je to škoda, nějaký čas by se tu strávit dal. Centrum má chaotický provoz a je plné obchodů nepříliš ovlivněných turismem. Kousek dál stojí vojenská škola pro kadety. Pokračujeme vstříc patě kaloňského zálivu do někdejší rybářské vesnice, dnes letoviska SKALA KALONI. Kromě krásného zálivu nás moc nevzalo. Je apartmánového typu, ale jako základna má strategickou polohu pro výlety hvězdicového typu. Dlouhá oblá pláž lemující záliv je písečná a s mělkým vstupem. Dospělí ocení rušnější promenádu a údajně nejlepší sardinky na ostrově. Nakonec vítězí rozum a obracíme směrem domů. Koupat se nechceme a vyhlášené sardinky si dáme zítra v Plomari. O kus dál (za Kaloni směr Mytilene) lze pozorovat hnízdící plameňáky a volavky, ale ani sem se nevracíme. Nechce se nám kolem vodních nádrží jezdit, navíc jsme tu několikrát projížděli a pojedeme tu i zítra.

Zpět v Kaloni bereme benzín a na značeném a jediném rozcestí za městem odbočujeme vlevo k asi 8 km vzdálenému KLÁŠTERU LEIMONOS. Jde o poutní místo číslo dvě a my mazaně pohrdli komerčním výletem a zajeli sem sami, naštěstí mimo „busové hodiny“. Dodnes zde žijí mniši a klášter spravují. Přístupný je bez problémů vyjma pater, které slouží jako ubikace. V areálu je několik kaplí, malé muzeum a řada dochovaných zemědělských nástrojů a značně zpustlý sklad olivového oleje. Velmi zajímavé jsou dobové fotografie zobrazující různé období kláštera i život mnichů. Pokud potkáte někoho z jeho obyvatel, bude si s vámi se zájmem povídat. V okolí kláštera stojí řada miniaturních kapliček, jejich smysl nám zůstal utajen. Snad sloužili jako domky pro duše zemřelých mnichů. Před klášterem stojí předimenzované parkoviště a menší občerstvení, rovněž sem zajíždí místní bus.
Nasedáme a pomalu se loudáme do Molyvosu. Trochu času trávíme na odpočívadle na vršku u silnice Petra – Molyvos a bavíme se focením nádherné vyhlídky na kamenné město s hradem.

Po návratu zbývá čas i na plážový oddych, ale před soumrakem vyrážíme na večeři směr TAVERNA TO ILIA VE VAFIOSU. Láká nás sem řada doporučení, pověst skvělé domácí kuchyně a krásné západy slunce (dnes cca v 19.30). Dáváme si Pikíliu (různá mezedes pro dvě osoby). Sice už nestojí legendárních 5 EUR, ale za 12 EUR jde pořád o rozmanitý a sytý oběd, ke kterému skvěle pasovalo výtečné víno z Limnu. Fotíme, krmíme kočky, odpočíváme. Odjíždíme až po západu slunce za tmy a zjišťujeme, že včerejší předsoumračný návrat byl dobrý nápad. Moped totiž svítí tak akorát aby byl vidět on sám, rozhodně ne tolik, abychom viděli my. Šestikilometrový sjezd jedeme naslepo a krokem. Představu o silnici máme díky hvězdám, občas ze středové bílé čáry (není všude) a od pár taxíků co potkáme. Nakonec je to docela sranda a bereme to jako zábavu než jako nedostatek. Zítra náš stroj totiž čeká nejdelší „let“ ostrovem. Odpočinkový den se podařil, vyjezdili jsme únavu a najeli 105 km.

VÝLET PÁTÝ – dlouhý průzkum jihu

Po včerejším odpočinku nás čeká nejdelší výlet a tak brzo vyrážíme směr Kaloni. Máme to tu už docela nejeté, provoz je nulový, tak se dá jen ostřeji. Cesta je úzká, lemovaná olivovými sady, jede se úplně v pohodě. V Kaloni jsme za 40 minut a na rovince kolem zálivu zkoušíme kolik moped udělá. Rychlostní rekord posunujeme na těžko uvěřitelných 70 Km/hod, ale spotřebovali jsme na to dobrých osm kilometrů široké rovné silnice. Akorát včas, abychom přestali nebohý stroj týrat a odbočili k zálivu směr Polyhnitos. Silnice se brzo začíná kroutit borovicovými lesy, všude voní pryskyřice a stále jedeme úplně sami. Je to asi nejhezčí projížďka, kterou absolvujeme.

Na rozcestí Ajassos – Polyhnitos máme tak dobrý čas, že jedeme proti plánu doprava na POLYHNITOS. Lesy ustupují a jede se spíše zvlněnou krajinou. Z vesniček nás zaujíala Vasilika (pojmenovaná podle bazalky rostoucí všude kolem), ale nezastavujeme se. Odbočky k moři míjíme, ani dnes nebude koupací den, chceme toho co nejvíc projet a vidět. V Polyhnitosu parkujeme na náměstí (spíše větší křižovatce) a plánujeme další program. Zvažujeme zda projet až na Vateru nebo se vrátit na Ajassos. Rozhodnutí přesouváme k benzínce, ke které se vracíme. Obsluhují ji dva dědulové co mluví jen řecky a tak je konverzace trochu delší. Ale nakonec chápeme, že cesta na Vateru je v pořádku, leč za ní do Plomari (konkrétně do Melindy, ze které do Plomari vede Asfaltka) už není „asfalto“ ale „procho“ (špatná) a některé části nemají být opravené od války… Asi bychom projeli, ale nechceme riskovat značnou časovou ztrátu případným návratem. Rovněž se ukazují rozpory mezi mapou a vzpomínkami děďulů, cesta prý vede trochu jinak. Uháníme tedy zpět na rozcestí a teprve teď začínáme potkávat první auta. Zpětně mě trochu mrzí, že jsme Polyhnitos neprozkoumali, mohla to být hezká menší procházka, ale kdo mohl vědět, že nebude provoz a budeme mít tak skvělý čas (zpět na rozcestí jsme ani ne za hoďku). Nikam nespěcháme a projíždíme borovicovými lesy pod nejvyšší horou ostrova. Výlet na ní zavrhujeme, nejsme si jisti zda nás tam skútr vyveze.

Hlavním cílem je AJASOS, kam odbočujeme z nové silnice jakoby dálničního typu. Je postavená asi kvůli regulaci vody tekoucí v zimě z hor a je dlouhá jen pár kilometrů. Taková civilizační připomínka uprostřed ničeho. Ajasos je asi nejzajímavější vesnicí ostrova, leží v centrální části pod nejvyšší horou Olympos a je obklopen olivovníky s piniemi, což si ze skútru můžeme dosytnosti vychutnat. Ráz krajiny je odlišný od typického vzhledu Egejských ostrovů a ať už patříte k jakékoliv skupině turistů, tato oblast za vidění rozhodně stojí. Ajassos je sevřený okolními kopci, má horský charakter a velmi živé tržiště. Parkujeme u benzínky a vydáváme se boční uličkou na průzkum. Zaujímá nás pekárna i několik turistických obchodů s výrobky z oliv, cukrářským sortimentem, a ovocem z nedalekého ostrova Chios (k dostání je i mastix). Nás zlákal nákup nugátových kuliček, medu s pomerančem a nakládané zavařené ovoce. Stojí tu pěkná zvonice a kostel, náměstí je plné Řeků v tavernách. Není divu že vesnice na nás působí nejsilněji ze všech míst co jsme navštívili.

Načerpali jsme benzín a s místními probrali kvalitu šotolinové cesty do Plomari (normálně se jezdí oklikou po asfaltce kolem zálivu Gera). Prý to nebude problém a můžeme klidně jet. Šotolinku jsme zvolili protože je kratší (25 km proti 46 km po asfaltce), zajímavější, cestou jsou krásné výhledy na Ajasos i Olymbos a cesta vede do pěkné oblasti kolem vesnice MEGALOCHORI. Jízda nám zabrala přesně hodinu, šotolina byla bezpečná a pohled po okolí stál za to. Jsme asi deset kilometrů od Plomari a oblast okolo se nazývá „Švýcarský Lesbos“ a okolní scenerie plná borovic, kopců, olivovníků a strží s výhledem k pobřeží směrem kamsi na Vateru stojí za to. Je tu klid a spousta vůně pryskyřice. Nic tu nejezdí. V okolí je řada starých olivových stezek, sem tam opuštěný mlýn, lis na olivy a pár potůčků. Stezky jsou značené, ale bližší nastudování v průvodcích bude nezbytné. Nám bohužel čas nezbývá. Jsme na nejvzdálenějším místě od bydliště, čeká nás stejně dlouhá cesta domů a láká nás Plomari.

Živé městečko PLOMARI je proslavené výrobou ouza, leží jižně od Mytilene a je třetím největším místem ostrova. Nabízí slušné pláže rozeseté po pobřeží (i písečné), přístav, poměrně výstavní centrum a pitoreskní uličky. Jsou uzounké, většinou kolmé na sebe a není problém v nich bloudit. Nám se je zdárně podařilo projet směrem z vnitrozemí, ale šlo o jízdu typu „tak asi tudy“. V podstatě jsme jeli naslepo, neustále někam odbočovali, až jsme z ničeho nic byli na pobřežní silnici. Vedle muzea ouza (z časových důvodů jsme jej vyměnili za oběd v taverně) je město proslavené výtečnou nabídkou mořských plodů. Volíme na konci města malou TAVERNU TO AMOUDELIN a slavíme úspěch se sardinkami a řeckým salátem. Taverna je velmi nenápadná, vypadá spíše jako bistro a lehce se mine, leč výhled ze skaliska na zapadlou plážíčku a přístavní molo je fajn a za chvilku hledání stojí za to.

Po dvou hodinách razíme dál přes „předměstí“ Ag. Isidoros s písečnou pláží (jinudy to stejně nejde), odkud se cesta stáčí do vnitrozemí a plyne menší roklí vstříc na ZÁLIV GERA. Výjezd z města lemují kopce, jede se v údolí a cesta je hodně úzká a plná ostrých zatáček. Jsem docela rád, že tu nepotkáváme busy ani náklaďáky. Musíme jet pomalu a protože nemáme tušení kolik času nás cesta bude stát, několika vesnicemi jen projíždíme (Pappados - údajně za návštěvu stojí a Skopelos, Mesagios a Peleokipos) a tak během pomalé jízdy alespoň věnujeme zevlování po okolí. Zastávku máme až v dolní části Gery v OSADĚ DIPI. Je tu pidipřístav, taverna, molo a dvě ruiny továren. Nikde nikdo, ideální místo na protažení. Vítr vane od zálivu a je plný svěžího mořského vzduchu, koukáme, fotíme, koupání zavrhujeme. S mokrými věcmi je to na skútru vždy problém, ale nedaleká písčitá plážička krytá rákosím od silnice láká. Dál cesta za moc nestojí, objíždíme ohyb zálivu a není tu nic k vidění. Znovu studujeme mapu a rozhodujeme se pro návrat po východním pobřeží. Jednak nechceme jet po úzké a frekventované spojnici Kaloni – Mytilini, kde jezdí náklaďáky a busy (navíc kolem cesty nic pořádného až na jedno borovicové pohoří nic není), ale hlavně chceme vidět starý akvadukt u Morie, takže silnici jen překřížíme.

Ocitáme se proti plánu až u moře v Panagioudě, ale nevadí, ptáme se, otáčíme a MORIU nacházíme. Je to malá vesnička nedaleko hlavního města, která by byla zcela bezvýznamná, nebýt dochované části římského akvaduktu v jejím okolí, jímž se proslavila po celém egejském moři. Sem tam se zde objeví autobusy s turisty, kteří si prohlížejí i místní kostel. Jinak je to tiché místo. Dá se tu snadno zabloudit a nám dává trochu práci ŘÍMSKÝ AKVADUKTU najít (místní kluci nás s motorkou navedli až k němu). Stojí těsně za vesničkou a všude kolem rostou olivy. Jste-li tu sami, dobře se fotí. Jsme to tak na dvacet minut, což na zážitek, odpočinek a focení bohatě stačí. Moria má také několik pitoreskních uliček, ale kromě kostela už v ní nic dalšího za prohlídku nestojí a tak jedeme dál.

Bereme směr Mistegna na CESTU PODÉL VÝCHODNÍHO POBŘEŽÍ vstříc Mandamadosu. V první vesnici Panfilla tankujeme plnou. Kolem je oblast s termálními prameny, ale vypadá opuštěně, žívá je jen vesnička. Čeká nás jen návrat, čas je dobrý, do soumraku to stihneme, takže se jen tak ploužíme vnitrozemím. Pak silnice vede asi metr od moře a je zábava tu po náročném dni jet. Provoz veškerý žádný. Postupně míjíme rozbité továrny na olivy, jakési zpustošené sídlo a několik možností ke koupání. Dál se cesta odklání od moře na menší náhorní planinu. Silnice je tu rovná kam až oko dohlédne a krásně se na ní tetelí horký vzduch. Fotíme moře i vzdálené Turecko a stavíme na odpočinek. Pomalu se blížíme k Mandamodosu, který míjíme po objezdu a u někdejší továrny na olivy předělané na školu bereme vodu a prohlížíme si mlýnské kameny i amfory na olivový olej. Pomalu vyjíždíme z města, stoupáme do kopců a rozhodujeme se prozkoumat VESNIČKU KAPI. Je bezvýznamná a jsme asi jediní kdo se tu z turistů zastaví, ale cestičku ke kostelíku tu mají pěknou.

Odteď už to máme jen domů. Pomalu jedeme po silničce nad mořem, kterou známe ze včerejška a doslova se loudáme. U rozcestí nad SKALA SIKAMINIA padá rozhodnutí odbočit do přístavu a zastavit se. Bohužel po chvíli padáme i my – ze skútru. Těžko říci co se stalo, pomaleji to už nešlo, náklon byl v pořádku, prostě předposlední zatáčka byla proti a my se válíme na silnici. Moc se nestalo, Renda je v pohodě, já mám jen sedřenou nohu a skútr pár škrábanců, zrušené zrcátko, blinkr a přetočené řízení. Z protějšího domku nám jde na pomoc paní, čehož využívám k desinfekci odřeniny. Paní se ještě několikrát přesvědčí, že jsme v pořádku a na rozloučenou nám dává balenou vodu. Pár set metrů do přístavu jedeme samospádem, protože netuším, zda „ten krám“ půjde nastartovat a nemám náladu to zkoušet. Parkujeme na nábřeží a zjišťujeme, že přístav je fajn, protože si zachoval rázovitost a pořád slouží rybářům. Jsou tu i taverny, penziony, pěkná kaplička a docela klid. Zdržujeme se asi hodinu a Renda fotí.
Já si nejsem jist, zda se karambol nemá kvůli pojištění nějak hlásit policii. Nakonec vítězí zdravý rozum – co by tak policajti asi viděli… A tak odjíždíme na pobřežní asfaltku. Moped je v pohodě, jen trochu táhne řízení, ale stejně nemám náladu jet víc jak třicítkou, tak aspoň pozoruji ulomené zrcátko, jak se směšně plácá kolem řidítek. Míjíme Vafios a po sjezdu k Molyvosu voláme do půjčovny, že jsme jim trochu oklepali stroj. Čekají na nás s úsměvem a dokonale vybavenou lékárnou, takže napodruhé podstupuji jodisolovou lázeň, která definitivně zakončuje poctivých 215 km.

Zbývá poslední celý den, který věnujeme plážové siestě (já bez moře), procházkám Molyvosem, dobré večeři, téměř nočnímu posezení ve ztichlém městě a přemítání nad tím, co jsme nestihli. Lesbos je na 12-ti denní pobyt příliš veliký, aby jej člověk projel křížem krážem a všude se zastavil. Proto několik výletů, které jsme si z domova vezli jako námět zůstalo nenaplněno a je lákadlem napříště.

Petr a Renata
4.2.2008

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (7)
20.03.12 11:31 bohca3
Zase hezky napsaný cestopis , i fotečky. Protože jedu na Lesbos tak sháním informace z vašich cestopisů a foteček. Děkuji. B
15.04.08 19:39 klarissa
...bezvadnej cestopis...fotky taky výborný....některý záběry máme naprosto stejný, až jsem se lekla... :o)....pěkně jsem se vrátila zpátky o pár měsíců...
27.03.08 20:27 T.Bozzio
Vynikající cestopis a nádherná fotodokumentace.Tleskám,bravo,bravo.......
08.02.08 17:20 Pet 71
Díky všem, je fajn, že cestopis posluží. A na cestu skútrem z Petry do Mitilini doporučuju jet po pobřeží (hezčí okolí, minimální provoz, bezpečnější silnice)
07.02.08 15:30 Vladys
díka Vám za cestopis.Na stěně mám pověšenou mapu LESVOSU,takže jsem si to krásně prošel a zakreslil.Vyrážíme koncem května do PETRY, a tak sháním po internetu různé odkazy
07.02.08 00:15 gita
Ďakujem, že si napísal tento cestopis, je výborný, najviac sa mi páčila časť o Mytilini. V lete ideme do Petry, skúter si požičiavame, tak využijeme vaše skúsenosti. Cestopis je vytlačený (aj Dankin) , už aby bol v batožine.
04.02.08 21:22 Petaloudi
Skvělý cestopis! Lesbos je moje srdeční záležitost, tak jsem ráda zavzpomínala na známá místa...
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
mW3uB
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Pet 71˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy7
Hotely4
Diskuze1
 
Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos
Booking.com
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním těchto webových stránek s tímto souhlasíte. Více informací