Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 1 | 17
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Lefkada 13.9.-24.9.

Autor:
Zařazeno:
Lefkada
Napsáno:
04.10.07 14:07
Fotografií:
37
Přečteno:
9904
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 15:50
13 °C
Oblačno
ZJZ, 7.2 m/s
Hned zkraje musím upozornit, že jsem s manželem spíš „výletové“ typy, nevydržíme dlouho na pláži, jen se vykoupat, oschnout, pokochat pohledem na moře a zase dál. Zároveň se omlouvám za dlouhé povídání, ale nějak mi naše dovolená prostě nešla zkrátit:-)
Náš let v šest ráno z Ruzyně proběhl na čas a bez problémů. Za dvě hodiny jsme přistáli na vojenském letišti, propletli se všemi náležitými formalitami, užili si krapet adrenalinu při čekání na kufry (vyjede, nevyjede - to je, oč tu běží:-) a způsobně se nacpali do autobusů podle místa svého ubytování. Hned zkraje nás zaskočilo, kolik turistů ještě v tenhle termín touží po dovolené v Řecku a museli konstatovat, že tohle se zřejmě za poslední dobu na Lefkadě změnilo…moje poslední dvě návštěvy byly ještě v termínu, který předcházel našemu letošnímu, a zdaleka nás dříve tolik nebylo. Asi opravdu Lefkada přichází „do módy“. Cesta do Vasiliky uběhla svižně a už jsme cupitali k našemu ubytování. Rychlým pohledem jsme museli konstatovat, že jsme vybrali dobře. Dokonce i ten závěs v koupelně na sprše byl:-). Spěšně jsme vybalili a rozhodli se, že si zajdeme něco málo pojíst a smočit palec do moře, zatím jen ve Vasiliki. Prošli jsem se až do Ponti, kde jsme si v taverně přímo na pláži dali řecký salát a těstoviny a pozorovali barevné plachty, jak se prohánějí velikou rychlostí po vodě. Moře bylo teplé (alespoň manžel to tvrdil, mě přijde každá voda studená), rychle jsem se ošplouchli a šli si do euromarketu, který byl kousek od našeho ubytování, koupit něco k snídani na druhý den a nějakou tu vodu. Také jsme koupili krabici kočičích granulek, abychom měli čím krmit všechny ty kočičky, co v tavernách i všude jinde chodí drndat jídlo. Pak už byl tak akorát čas dojít na uvítací schůzku s delegátkou, která nás ještě jednou přivítala na ostrově, pak řekla pár kusých organizačních informací a vrhla se do ostrovního místopisu. Nějak mě to zarazilo už v autobuse, kdy si rozbalila hromádku poznámek a počala nám předčítat názvy pláží, vesnic a typy na výlety. Ale někomu to jistě přišlo vhod, i když můj názor je, že si trošku popletla delegáta s průvodcem. Spíš bych od ní očekávala praktické rady než typy na výlety, ale je to jen můj názor. Naštěstí jsme ani jedno nepotřebovali (typy na výlety, ani praktické informace). A pak už nás čekala večeře. No a nesmělo chybět bílé domácí víno, hned litrový džbánek na oslavu příjezdu. Mile mě překvapilo, že kvalita domácích vín byla stále výborná (rozuměj, pro mě kvalita vína = chutná mi, či nikoli, nejsem odborník) a ceny zůstali také téměř nezměněny. A protože jsme toho předchozí noc moc nenaspali díky brzkému letu, už jsme šli jen spát. Ještě nám to ale nedalo a zastavili jsme se v půjčovně GM rental, zjistit, jaká je situace. Vybrali jsme tuhle půjčovnu díky vaším tipům na těchto stránkách, do této doby jsme vždy volili půjčení přes delegáta. V půjčovně jsme byli mile překvapeni, hned se nám věnovali. Podmínky byly víc, než příznivé, tak jsme si jeden skútřík zamluvili na osm dnů a hned zaplatili s tím, že si ho ráno vyzvedneme (podmínky byly takové, že motorka je pojištěná, bez kol a podvozku (to jsem předpokládali), spoluúčast nám přislíbili pouze 50 euro (také to zaznamenali do smlouvy), smíme s motorkou opustit ostrov (chtěli jsme podniknout výlet na Meganisi), jen tam pro nás nemůžou zajet, kdyby se něco stalo a cena za osm dní byla 62 euro). Jejich skútry vypadali v dobrém stavu, tak už nezbývalo než se těšit na druhý den. Hned v devět ráno jsme se vydali do půjčovny a odvezli si stříbrnou padesátku Kymco. Bylo vidět, že někdo před námi motorku „položil“ na levý bok (odřenina na plastech, nepůvodní zrcátko vlevo), ale na chod motorky to nemělo vliv. Hned jsme natankovali, a vydali se na náš první výlet, který směřoval na Porto Katsiky. Napoprvé jsme našli novou asfaltovou zkratku přes hory, kterou na těchto stránkách kdosi doporučoval a opravdu, zdálo se, že to cestu o nějaký ten kilometřík ušetří. Nad pláží jsme zaparkovali v řadě aut a dalších motorek a já se musím přiznat, pláž se mi zdála plná. Ano, v zadní části za kameny jsme byli jen my dva a asi ještě čtyři, pět lidí, ale jinak pláž moc prázdná nebyla. Opět trochu zklamání, pamatovala jsem si ji prázdnější. Nevadí, vykoupali jsme se (já jen opatrně, byly větší vlny a já nejsem dobrý plavec), trochu odpočívali a rozhodli se, že se hned vydáme na náročnější cestu k majáku. Když už našeho skútříka máme, pěkně ho vyzkoušíme. Také jsme na této pláži poprvé postavili náš nový plážový stan a musím konstatovat, že je to výborný vynález, zvlášť pro takové bledule, jako jsem já. Stínu poskytuje dostatek, pohodlí taky a sbalí se do malé ruličky, kterou jsme vždycky přivázali dozadu na motorku. Cesta k majáku byla i moje premiéra, při předchozích návštěvách jsem k ní nesebrala odvahu. Ale tentokrát jsme byli odhodlaní dojet až na konec. Odhodlání nás opustilo ve chvíli, kdy se šotolina změnila v kupu kamení, kdy jsme opravdu začali mít strach o motorku. Už už jsme to otáčeli, když proti nám vyjel ze zatáčky pár lidí na stejné motorce a vesele si to drandili od majáku. V tu chvíli manžel zavelel - když oni, tak my taky:-). Zase jsme nabrali správný směr a vydali se drncat kupředu. Chvílemi byla cesta celkem slušná, sice prašná, ale bez výmolů a kamenů, chvíli to bylo horší, ale výrazně se to nezměnilo až pod maják na větší plácek, kde jsme motorku nechali a posledních pár metrů do prudšího kopečka vyšplhali po svých. Asi dva kilometry před tímto místem jsme viděli zaparkované auto a kousek dál mladý pár s kočárkem, kteří se rozhodli, že to raději dojdou. My jsme mezitím už byli u tolik očekávaného majáku. Musím říct, že nejhezčí pohled se mi ale zdál během cesty šotolinou, kdy se otvírali pohledy na útesy a maják. Pak už přímo u majáku mě přepadl spíš pocit tísně a neklidu. Asi to způsobilo povídání, které jsem si o tomhle místě přečetla …kterak shazovali odsouzence z útesu dolů, jak jim k tělu přivazovali živé ptáky, aby jejich pád byl co nejdelší…fuj, dost mi z té představy běhal mráz po zádech. Když jsme se po nějaké době vrátili na plácek k motorce, dorazili akorát oni manželé s kočárkem…bylo mi jich docela líto, bylo vidět, že té chůzi po sluníčku už mají dost…a to je ještě čekala cesta zpět. Klobouk dolů před nimi.
Cesta zpět po šotolině nám přišla nějaká kratší, ještě jsme se zastavili u odbočky ke klášteru Agios Nikolaos. Ale nakonec jsme k němu nedošli, když se za další zatáčkou neobjevil. Už jsme měli té šotoliny dost a raději jsme se vydali zpět do Vasiliki. Večer už jen příjemná večeře a krátká procházka přístavem a první kopečky zmrzliny v cukrárně:-).
Následující den nás přivítal opět krásně modrou oblohou a tak jsme se rozhodli, že zdoláme schody na Egremni. Opět jsme využili zkratku, kde nás zlákala ještě jedna boční šotolina do prudšího kopečka. Nechali jsme raději skútr stát dole a vydali se po ní pěšky. Došli jsme na nějaký nižší kopec, podle mapy měl asi 600 m a byly na něm samozřejmě mobilní vysílače. Ale naše námaha byla odměněna nádherným výhledem na zátoku Vasiliki. Díky pofukujícímu větříku to byla i pěkná procházka. Pak už jsme jen pokračovali až k odbočce na pláž Egremni. Povrch až k parkovišti byl hezky upraven, na rozdíl od toho, co jsem měla v paměti (šotolina horší, než k majáku). Motorku jsme zanechali svému osudu u popelnic (troška stínu) a s batůžkem a ruličkou stanu dál pokračovali po svých. Dolu to šlo dobře, ani jsme schody nepočítali, to jsme si nechávali až na cestu zpět. Samozřejmě jsme fotili krásný pohled dolů a já se zase neubránila pocitu, že seshora je tahle pláž hezčí, než pak na místě (milovníci Egremni prominou). A tady přišlo další menší překvapení…tuhle pláž si opravdu pamatuji opuštěnou, kdy na ní s námi byli další čtyři lidé a ve vodě nikdo…tentokrát ne, i když o nějaké přeplněnosti se samozřejmě nedá hovořit, ale pustá už rozhodně nebyla. Co mě ale rozladilo trochu víc, to byl stánek na pláži, kde pouštěli ducavou hudbu, která byla slyšet celkem daleko. Ano, dalo se před ní dojít ještě dál, ale nějak mi bylo líto, že zrovna tady něco takového je. Inu, turisté si žádají své…
Chvíli jsme se koupali, chytali lelky a nakonec se odhodlali k výstupu zpět k motorce. Nevím, čím to bylo, jestli tím, že člověk byl na schody připravený, nebo že ten den pofukoval větřík, na rozdíl od včerejška, ale nějak nám ty schody nepřišli až tak moc zatěžko. Předcházející den se nám hůř ťapalo do schodů na Porto Katsiky, kde se do nás opravdu sluníčko opíralo. Schody nad Egremni jsem poctivě počítala, ale samozřejmě že jsem už pár minut po jejich zdolání neměla tušení, k jakému číslu jsem se dobrala.
Nad Egremni jsme se ještě zastavili na řecký salát a nakrmili dvě místní kočičky. A jak se granulky hned hodili…protože jsme si dali jen salát, museli bychom jim krmit chleba namočený v oleji a to jim tahle kočičí strava, myslím, chutnala víc. Pan majitel chvíli z povzdálí pozoroval, čím je to krmíme, a když si všiml, co to je, usmíval se od ucha k uchu. Asi není moc bláznů, co s sebou na výlety vozí kočičí jídlo:-). Cestou zpátky jsme se rozhodli, že nevyužijeme zkratku, ale pojedeme cestou „starou“. Trvalo nám to sice déle, ale nějak nám to bylo příjemnější…možná nostalgie:-).
Před večeří jsme ještě využili bazén u našeho ubytování, a chvíli si ještě protáhli tělo ve sladké vodě. Po večeři jsme se vydali opět na procházku po přístavu, okouknout krámky, a koupit pohledy, aby došli dřív, než se vrátíme. Také jsem kuli plány na následující den. Rozhodli jsme se totiž, že si přivstaneme a vydáme se na trajekt do Nidri, kterým se necháme zavézt na Meganisi. Jízdní řád jsem měla vytištěný už z domova, podle tipů na těchto stránkách, tak jsem jen zaskočila k delegátce, jestli časy sedí. Zdálo se jí, že ano, tak už stačilo jen nařídit budík a nezaspat:-).
Ráno jsme vyrazili včas a dokonce jsme stihli i snídani. Nechávali jsme si rezervu, protože jsme si nebyli jistí, jestli rychle v přístavu najdeme trajekt. Zbytečná starost. Když jsme objevili konečně vjezd do přístavu, který nebyl od přístavu jednosměrný (s tím si tady lámou hlavu asi jen turisté), jeli jsme prostě k té největší lodi, na které bylo napsáno Meganisi. Poučena z těchto stránek jsem věděla, že se prostě najede dovnitř, zaparkuje motorka a vyčká se obsluhy, které se pak zaplatí. Překvapila mě velikost lodi a malé množství dopravních prostředků v ní (dvě motorky včetně té naší a jedno auto). V sezoně je zřejmě vytížena víc. Na sezení jsme si našli místo až na horní palubě, kde jsme měli při plavbě krásný výhled na ostrůvky Madouri, Skorpios a ostatní ostrůvkovou droboť. Během cesty k nám došel človíček s peněženkou a lístky, zeptal se, co chceme platit, nahlásili jsme mu dvě osoby a skútr, zaplatili sedm euro a ověřili si u něj čas trajektu, kterým jsme chtěli jet zpět. Volili jsme raději předposlední trajekt, kdyby nás někde po ostrově zradila motorka, abychom se zvládli nějak dopravit na ten poslední. Vystoupili jsme hned ve Spartohori a chtěli se vydat do vnitrozemí. Ale dost brzy jsme byli lapeni do spletitých uliček samotného Spartohori, které se nám sice moc líbily, ale ze všech stran byly jednosměrné. Ještě ke všemu se v nich motalo zřejmě jediné policejní auto na ostrově a tak jsme dlouho tápali, kudy z městečka ven bez porušení pravidel. Nakonec se nám to povedlo a my po nějaké chvíli nabrali správný směr k pláži na výběžku Elia. Podle mapy to mělo být kousek od Vathi, ze kterého jsme se později chtěli vracet trajektem zpět, a téměř k ní vedla červená asfaltová silnice, jen poslední kousíček byl žlutý, tedy bez asfaltu. To říkala mapa. Když jsme dorazili až na konec asfaltu a vydali se po hodně špatné šotolině a jeli dost dlouho, tak jsme to vzdali. Cesta byla hodně špatná a nezdálo se, že má nějaký blízký konec. Rozhodli jsme se tedy, že zkusíme jinou pláž, tentokrát v zátoce Elia. K ní měla vést asfaltová cesta a také vedla. Pláž se nám ale příliš nelíbila, ve vodě bylo dost mořské trávy, tak jsme si udělali jen malou přestávku a rozhodli se, že se vrátíme do Vathi, prohlédneme si ho, případně něco pojíme a počkáme na trajekt. Větší část asfaltovek jsme totiž do té chvíle již projeli. Když jsme dorazili do Vathi, silnice se rozdvojila a my se rozhodli, že se podle mapy vydáme na tu stranu, kde „nic není“ a prohlédneme si další výběžek ostrova, tentokrát Makria. Silnice se vinula po pobřeží, kde se nám otvírali pohledy na malé plážičky, v blízkosti kotvili lodě, loďky i plachetnice. Bohužel asi díky těmto návštěvníkům (ostrov byl opravdu obklopen všemi možnými plavidly, podle vlajek z různých zemí) byla většina malých zátok plná odpadků. Když jsme dojeli na konec silnice kousek za výběžkem, rozhodli jsme se, že se cestou zpět podíváme, zda je přístupná malinká plážička, které jsme si všimli při cestě tam a která se zdála čistá a bez odpadků. Motorku jsme nechali stát na silnici a šli prozkoumat situaci. Objevili jsme malé schůdky, schované v porostu borovic, které vedly až na maličkou pláž, která byla úplně prázdná, oblázková a úžasná. Strávili jsme tam asi hodinu nebo dvě, cachtali se v teplé vodě, pozorovali rybičky a bylo nám dobře. Pak už jsme se sbalili a vydali se zpět do Vathi, podívat se, odkud nám pojede zpět trajekt. Místo jsme našli, i ceduli s „jízdním řádem“, ale protože jsme měli ještě trochu času a na mapě zbývala ještě silnice mezi Vathi a Spartohori po pobřeží, kterou jsme ještě nejeli (po příjezdu jsme si vybrali cestu vnitrozemím), rozhodli jsme se ji vyzkoušet a dojet si na trajekt opět do Spartohori. Celou cestu jsme se kochali výhledem na okolní ostrůvky, modré moře a lodičky všeho druhu. Ve Spartohori jsme se připojili ke skupinkám čekajících na vodní autobus, který přijel na čas a na čas také odjel. Ještě nás čekala mezizastávka ve Vathi, kde loď přibrala další cestující a potom už jen cesta zpět na Lefkadu do přístavu v Nidri. A celkový dojem z Meganisi? Malý ostrůvek využívaný zejména lodičkovými a plachetnicovými turisty, s několika nezapomenutelnými místy, ale také s téměř všemi plochami oplocenými. To byla věc, která nás velmi překvapila. Skoro celou cestu po ostrově jsme jeli mezi dvěma ploty…oplocený pozemek vlevo i vpravo. Ostrov pěkný na výlet, na dovolenou už by to pro nás nebylo.
V Nidri jsme se ještě zastavili podívat se po obchůdcích, koupili si veliké broskve, gyros do ruky a vydali se směrem k vodopádům. Kousek za Nidri jsme si našli příjemnou odpočívací lavičku, sedli si, snědli gyros a ovoce, chvíli vydechli a pak pokračovali podle ukazatelů k vodopádům. Zajeli jsme, co nejdál to šlo až k taverně, která mě celkem v takovém odlehlém místě překvapila, ale musím říct, že byla umístěna vkusně kolem velikého stromu a zas až tolik nerušila. Je také pravda, že byla téměř prázdná, v sezoně je to možná něco jiného. Pak nás už čekala cesta po svých. Cesta to nebyla dlouhá, i když ke konci hopsání po kamenech málem dopadlo vyvrknutým kotníkem. Nádherně ohlazené kameny, i trocha vody (v tomhle ročním období jsem už nečekala žádnou) a krásná rokle na nás velmi zapůsobila. Trochu to kazily „umělecké výtvory“ nenechavých sprejerů, kteří se snad musí podepsat všude, i na kameny u vodopádů. Když jsem rozhýbala kotník a nafotili jsme vodopád a kameny ze všech možných úhlů, vydali jsme se zpět k motorce. Musím se přiznat, že chvílemi jsem si vzpomněla na povídání na těchto stránkách o padajících kamenech a tak jsem si i trošku oddechla, když už jsme byli zase u našeho přibližovadla. Ale stálo to za to. Cestou k motorce jsme potkali tříčlenou skupinku anglických turistek v pokročilém věku, jedna z nich dokonce o holi. Nešťastně se nás ptaly, jak je to ještě daleko a jaká je cesta. Museli jsme je zklamat, už byli celkem blízko, ale neumím si představit, jak by tyto dámy přelézaly balvany k vodopádům. Turistky vypadaly zklamaně, tak jsme je ujistili, že když zajdou za zatáčku, kde je ještě cesta slušná, uvidí také krásné balvany a tůňky s vodou. Jak to s nimi nakonec dopadlo, nevím, ale skláním se před jejich turistickou odvahou, já po těch kluzkých kamenech sotva hopsala a ony se neohroženě vydají i o holi.
Teď už nás čekala jen cesta zpět do Vasiliki, sprcha, převléknout se a hupky dupky na večeři. Při ní jsme konečně napsali pohledy a po večeři je procházkou šli hodit do schránky, která je přímo před vchodem na poštu (pozn. všechny pohledy došly:-). Mezi tím jsme kuli plány na následující den. Rozhodli jsme se pro odpočinkovější výlet, protože nás oba začalo pobolívat v krku a nechtěli jsme si pokazit dovolenou. Následující den jsme dlouho vyspávali, dlouho snídali, a vyrazili až asi kolem půl třetí odpoledne. Odpočinek nám udělal dobře, bacily se trošku umoudřily a tak naše cesta vedla na vzdálenější pláž Kathysma. Rozhodli jsme se totiž, že si na nějaké pláži užijeme západ sluníčka. A Kathysma se pro to zdála ideální. Je na ní dobrý přístup, takže cesta na motorce za tmy nemusí být problém. Ale ještě bylo sluníčko hezky vysoko, tak jsme se rozhodli, že se pěkně schováme až napravo pláže mezi kameny, kde byli jenom asi čtyři lidé. Moře se ten den uklidnilo od větších vln, bylo i teplejší (dokonce i mě se to zdálo:-) a tak jsme si ho pěkně užili a zaplavali si. Manžel se pak chvíli bavil přelézáním a zdoláváním balvanů, mě stačilo okukovat květenu, která se ve škvírách kamenů držela a ve slaném vzduchu a občasné spršce mořské vody evidentně dobře prospívala. Pak už jsem si pobalili věci, protože sluníčko už začalo klesat, využili sprchy za tavernou k ošplouchnutí a zasedli jako skoro jediní (ještě jedna žena seděla na druhé straně taverny) ke stolku taverničky přímo na pláži. Objednali jsme si džbánek bílého vína a manžel ještě kolu (přeci jenom řídil, tak víno jen ochutnal) a měli foťáky v pohotovosti. Západ slunce byl úžasný, ale pro mě byl ještě úžasnější pohled na zbylé turisty, kteří se spěšně balili, aby ještě odjeli za světla…a my nikam nepospíchali:-). Naše motorka zůstala na parkovišti poslední. Když už zmizelo sluníčko a my dopili, tak jsme se přioblékli (dlouhé kalhoty i větrovku) a vydali se na cestu zpět do Vasiliki. Byla jsem ve veselé náladě, asi částečně i z toho vína, tak jsem jak praštěná mávala na občasné protijedoucí skútry a volala Heloooooo…a bylo mi najednou líto, že nikdo neodpovídá, pamatovala jsem si ještě, jak když jsem byla poprvé na Lefkádě, jak na sebe takto turisti běžně i za dne mávali, jak se radovali, že jsou kde jsou a chtěli se o to podělit…asi i turisti se mění. Náladu mi ale spravil místní bagrista, který ve tmě jel domů. Když jsme ho předjížděli, otočila jsem se a mávala jsem na něj. Začal mi mávat oběma rukama, až jsem se bála, že nabourá a ještě za zatáčkou nás provázelo jeho veselé troubení. Cesta pěkně ubíhala, motorka dobře svítila, nebyla nám zima a tak mě celkem vyplašilo manželovo prudké zastavení u krajnice. Hned jsem se ptala, co se děje, když s námi začal Flinstoneovským způsobem (rozuměj, obě nohy na zem a odrážet se) couvat, až reflektorem motorky ozářil cosi v trávě u krajnice. A pak jsem to viděla, hned jsem seskočila a chytla ji, nádhernou ropuchu. Byl to pořádný kus a světlem asi dost omámená, ani se nesnažila utéct. Tak jsme si ji pěkně prohlédli, vyfotili a pustili trošku dál do porostu, aby ji nic nepřejelo. Pak už jsem dorazili do Vasiliki bez úhony. Než jsme však šli na večeři, zajeli jsme ještě do půjčovny GM rental. Už cestou na Kathismu se totiž cosi uvolnilo v přední brzdě. A protože dohromady máme docela velkou váhu, zadní brzda by v kopcích nestačila. V půjčovně jsme sdělili svůj problém, majitel řekl, že nám motorku samozřejmě vymění a to také hned udělal. Místo našeho stříbrného Kymca nám dal nachlup stejnou motorku:-). Ač měla najeto skoro stejně, zřejmě měla štěstí na lepší zacházení a jela o poznání lépe. Předchozí motorka jela také dobře, ale když jsme ji mohli srovnat s touto, byl to trošku rozdíl. Také jsme se rozhodli, že si ještě doplatíme devátý den půjčení, za který si pan majitel řekl osm euro. Já si ještě vyměnila svoji helmu za jinou s krytem před obličejem, protože mi i přes sluneční brýle začínal na oči trochu vadit vítr a jelo se na večeři.
Druhý den byla obloha opět jako vymetená, ale naše krky ještě pořád bolely, takže naše volba padla na prozkoumání poloostrova naproti Nidri a pak už jen odpočinek. Na poloostrově Gemi jsme byli za chvilku a pomalu se vydali na jeho konec. Dojeli jsme až k ceduli soukromá cesta. Vrátili jsme se kousek a odbočili na úzkou „betonku“ kde jsme na jejím konci nechali motorku a pokračovali dál cestičkou pěšky. Cestou jsme narazili na hrob archeologa, který se za života věnoval právě výzkumům na Lefkádě a pokoušel se prokázat, že se jedná o bájnou Ithaku. Kousek od hrobu se nachází také jeho dům, bohužel, za uzavřenou branou a za kopcem, takže na něj není ani vidět. Na konci cesty stojí kostel Agia Kiriaki s krásným výhledem na Nidri a okolní ostrůvky. Cestou jsme taky zahlédli kromě kotvících lodí ve vodě cosi, co jsme při delším prohlížení identifikovali jako medůzu. Podle odhadu mohla být tak skoro metr velká. Cestou jsme nepotkali ani živáčka, užili si ticho, klid a pěknou procházku. Cestou zpátky jsme dokoupili snídaňové zásoby a už jen před večeří chvilku odpočívali.
Následující den, protože bacily ještě nevzdaly svou bitvu, jsme se rozhodli, že prozkoumáme jih ostrova. Ze svých předchozích návštěv jsem si pamatovala pouze Sivotu a Mikros Gialos, tentokrát jsme chtěli nakouknout do všech alespoň trochu přístupných zátok a také si prohlédnout některé malé kláštery. První zastávku byla na pláži Amouso. Pláž se nám líbila, udělali jsme si tady malou přestávku, ale cachtání jsme se rozhodli pro dnešek vynechat, přeci jenom nám ještě nebylo nejlépe. Po krátkém kochání se pohledem na moře a pěknou zátoku jsme se rozhodli, že vyrazíme dál, směrem na Marandochori. Tam jsme si vyhlédli v mapě klášter Agios Georgios, podle mapy obydlený. Když jsme dorazili na místo, přivítala nás budova trošku podobná nabílenému…ehm…prasečáku…(citlivější odpustí), který byl ale pěkně upravený, s uklizeným okolím (a přecpaným zavánějícím kontejnerem s odpadky u vchodu). Chvíli jsme si užívali ticha a klidu a pak pokračovali do další zátoky. Podle mapy se jmenovala Afteli Bay a nebyl na ní zakreslený žádný malý deštníček, značící pláž. Ale, nebo možná právě proto, jsme byli zvědaví, kam že ta červená silnice vede, když ne jen tak do moře. Mě ta zvědavost brzy přešla, když jsme sjížděli z opravdu velikého srázu serpentinami dolů na malou pláž. Chvílemi se mi i dělalo mdlo, i když už jsem na Lefkadě zažila ledacos, a pěstičkami bušila do manželovo zad, aby se proboha vykašlal na nějakou pravou stranu a koukal se držet co nejdál od srázu bez krajnice. Zřejmě jsem byla hodně přesvědčivá, protože manžel raději zariskoval srážku s protijedoucím autem a držel se v levém pruhu. Skutečně jsme jedno auto potkali, ale to nás a my jeho viděli už dost dopředu, tak jsme na to nachystali. Po tomto šíleném sjezdu jsme se ocitli na malé pláži, kde byla jen jedna řeská rodina a jinak nikdo. Dva z rodiny zuřivě šnorchlovali a zřejmě si to užívali. Takže pokud někdo rád šnorchlujete, dovolím si doporučit tuhle pláž, už od pohledu se zdála v tomhle směru zajímavější než Amouso. A vesnička Evghiros, kterou musíte projet při cestě do této zátoky, je typická řecká horská vesnička, kde se vám skoro zatají dech z úzkých uliček a nádherných výhledů.
Další zátokou byla Sivota, kde jsme si prohlédli lodě a lodičky, co tu kotvili, váhali nad pozdním obědem, ale raději jsme se ještě vydali dál. Naše další zastávka byl klášter Agios Ioanis, podle mapy opuštěný. I když byl opuštěný, bylo znát, že je částečně udržovaný, a že se zde zřejmě konají občas nějaké církevní akce. Rozhodně byl tenhle klášter hezčí, než Agios Georgios, měl svou atmosféru, i když mezi několika zbořenými zdmi. Na dveřích byla petlice, tak jsme alespoň nakoukli dovnitř malými okýnky. Uvnitř byly vidět fresky s náboženskými motivy a zdobený lustr. Celou stavbu jsme si obešli, zezadu objevili zase známé odpadky a pak se chvilku obdivovali obrovským vzrostlým stromům, které měli plody jako naše duby a listy jako cesmína. Pak už jsme pokračovali směrem do Porosu, k Mikros Gialos. Cestou jsme si ještě vyfotili velikánskou kudlanku, která si to špacírovala přes asfaltku a stejně velkou kobylku. V Porosu jsme odbočili na vedlejší asfaltku, protože nám mapa ukazovala, že kousek za vesnicí se nachází jakási byzantská zřícenina věže. Nejdřív jsme vyjeli ke kostelíku, odkud byl krásný pohled na celý Poros i na pláž Mikros Gialos. Tam jsme nechali motorku a šotolinou do kopce pokračovali pěšky. Podle mapy to měl být kousek a opravdu, za chvilku jsme dorazili k olivovému háji, který měl pobořený plot a u kraje ceduli, která kdysi zřejmě ukazovala cestu k téhle památce. Cedule však byla celá začmáraná, tak jsme vešli do olivového háje a vydali se k věži, která byla z cesty vidět. Nikde ani živáčka, jen všude kozí bobky. Už od pohledu bylo znát, že se jedná zřejmě o zříceninu velmi staré stavby, stál už jen zbytek kamenné věže a místy byla vidět zeď z kamenů. Chvíli jsem se proplétali křovím a mezi zídkami a zkoušeli hádat, kde asi byla jaká místnost. Jen nám bylo líto, že se na takovém místě nenachází alespoň malá cedulka o tom, copak je to za zříceninku. Bez dobré mapy bychom ani nic takového tady nehledali. Pak jsme se pomalu vrátili ke kostelíku, chvíli se ještě kochali výhledem na vesničku a pláž a rozhodli se, že pro dnešek už pojedeme zpět do Vasiliki. Bylo nám oběma už lépe, ale protože jsme chtěli následující den vyrazit směrem do hor na celodenní výlet, využili jsme zbytek tohoto dne už jen k odpočinku, dobré večeři a krátké procházce.
Následující den jsme při snídani plánovali a hledali, kudy nejlíp a jak do hor. Měli jsme v plánu vesničky Englouvi, Karia a výstup či výjezd na některou z nejvyšších hor. Volba padla na Profiti Ilias, o které jsem se na těchto stránkách také dočetla i s pěkným popisem cesty. Ráno jsme váhali, zda zajet natankovat, ukazatel měl ručičku na full, ale zkušenosti nás poučili, že celý den po tankování je ručička na full, druhý den se s ní začíná, ale už záhy začne padat. Z mapy jsme vyčetli, že v Karii je benzínová pumpa a do ní snad dojedeme. Ještě jsme si vymysleli zkratku do Karie přes vesničku Exanthia, kde jsme odbočili vpravo a mile byli překvapeni, že silnice, ač v mapě zakreslená jako nezpevněná, měla nový asfalt a my si tak zkrátili kus cesty. Ale jaké bylo naše překvapení, když benzinka v Karii byla zavřená. Další dvě nejbližší byly v městečku Sfakiotes. V té první obsluhující paní netušila, že je třeba čerpací pistoli povytáhnout, aby nám natankovala plnou a měla problémy nám dolít olej. Nakonec jsme to u ní vzdali poté, co nám nebyla schopna sdělit, kolik za své služby požaduje, zaplatili jí, co jsme normálně platívali všude jinde a vydali se k druhé benzince. Tam se nám věnovali dva neuvěřitelně staří Řekové, babička nad hrobem a dědeček bez zubů, ale své řemeslo ovládali a chtěli si i povídat. Nakonec s plnou nádrží jsme se vydali zpět do Karie, kde jsme v jedné uličce nechali stát motorku a prošli si krámky s místními krajkami a dečkami. Nakonec se nám zalíbil větší krámek, kde jsme nakoupili některé dárky rodině…dvě ručně háčkované dečky, kobereček a ručně šité malé bačkůrky pro očekávané miminko našich přátel. V místním krámku s potravinami jsme si koupili další láhev vody a nějaké ovoce a vydali sa do vesničky Englouvi. Tady jsme chvilku bloudili, špatně odbočili a dvakrát se potkali s turisty na motorce, které potkalo to samé. Nakonec jsme trefili směr Profiti Ilias. Už cestou jsme pozorovali vedlejší kopec s opuštěným americkým radarem a za chvilku se nám otevřel pohled i na druhý, kde se nachází funkční řecký radar. Náš Profiti Ilias jsme zatím neviděli, ale tušili jsme podle mapy, že směr máme dobrý. Cestou jsme odbočili k opuštěnému areálu, kde se nacházel onen bývalý americký radar… tvářili jsme se, že nevidíme značku zákazu vjezdu a opatrně dojeli až k samotnému radaru. Nikde nikdo, jen v dálce jezdili náklaďáky z místního lomu. Chvilku jsme si to tam prohlíželi, hlavně manžel:-) a pak raději jeli dál. Za chvilku nás už cesta neomylně vedla na vrcholek našeho kopce, na Profiti Ilias, který se nachází někde mezi těmito základnami. Dojeli jsme tam bez problémů, zaparkovali a rozhlíželi se na všechny strany. Jako na dlani bylo hlavní město s pláží Gira, viděli jsme pevninu a na druhou stranu do vnitrozemí. Na vrcholu se nachází malý kostelík se zvoničkou. Idylickou atmosféru nám pokazili dvě stíhačky, které se nám prohnaly nad hlavami. Po delší době jsme se vydali na cestu zpátky, silnice nás vedla kolem kopce s řeckou základnou. Mířili jsme zpět do vesnice Sfakiotes, odkud jsme chtěli podniknout cestu do rokle Melissa. Podle návodu od tonky jsme rokli našli, popis byl naprosto přesný, ještě jednou tímto děkuji. Bohužel, z rokle Melissa jsme příliš unešení nebyli, ale co člověk, to názor. V jarních měsících, kdy roklí protéká voda, je jistě velmi pěkná. A opět nás Řekové nezklamali:-). Kde jim co upadlo při stavbě chodníčku skrz rokli, tam to i zůstalo (plechovky od mořidel na zábradlí, pytle od cementu atd.) Pak už jsme se vydali na cestu zpět do Vasiliki, tentokrát po východním pobřeží. Tenhle den byl první, kdy se počasí trochu nepovedlo, objevili se mraky, ale ty zůstali nad mořem, přes hradbu hor se nedostali do vnitrozemí, takže náš výlet byl s modrou oblohou. Horší to možná měli ti, kdo si na tento den zvolili cachtání na pláži, tam už mraky asi byly. Do Vasiliki jsme se vrátili až za tmi. Další den jsme si naplánovali výlet do hlavního města, zastávku v klášteře Faneromeni a na pláži Gira. Ráno nás opět přivítalo sluníčko a modrá obloha. Já už se nemohla dočkat kláštera Faneromeni, při všech předchozích návštěvách na něj pokaždé nějak nevybyl čas. A klášter nás opravdu nezklamal. Nejprve nás přivítala krásná zahrada se spoustou kytek a keřů a také zvířátek v pěkně udržovaných voliérách a výbězích. V jedné voliéře byl burunduk, veverka a osmák, v dalším papoušci, v dalším malí zpěvní ptáčci jako kanárci. V jednom výběhu si vykračovali dva pštrosi a vzadu jsme zahlédli dva srnečky. Mezi tím vším se procházela krásná kočička. Tu jsme pak pěkně při odjezdu ještě krmili kočičíma granulkama. V klášteře jsme byli jediní turisté, pak dva místní lidé a jeden duchovní. Opatrně jsme nakoukli na nádvoří, ale neměli jsme odvahu nějak to tam moc okukovat. Až jeden z místních staříků nám sám pokynul, ať jdeme dál a podíváme se. Opatrně jsem udělala fotografii zpoza rohu. Po chvíli jsme za sebou slyšeli skupinku přicházejících němců, kteří tenhle problém neměli, pokřikovali na sebe, a vůbec se nechovali slušně. Chvilka klidu byla pryč, otočili jsme se na patě a tiše se vytratili. Od kláštera vedla naše cesta na pláž Gira s větrnými mlýny. Moře ten den bylo samá vlna, foukal vítr a pláž působila skoro strašidelně. Když jsme zastavili u jednoho z polorozbořeného mlýnu, zničehonic se u nás objevila psí holčička. Bylo vidět, že je to tulanda, zanedbaná, na zádech samý bolák, nohy a klouby křivé ze špatné stravy, jedno oko slepé…neměla jsem odvahu ji pohladit, ale bylo nám ji tak líto. U kočiček člověk ví, že je to svobodomyslný tvor, který společnost člověka až tak moc nevyžaduje, ale u psů mi tohle vždycky bude vadit. Nasypali jsme jí tam alespoň zbytek kočičích granulek, co jsme měli v kapse a jeli pryč, dokud to ještě šlo. Pokračovali jsme dál podél pláže lagunou až k hlavnímu městu. Kousek před ním jsme se zatavili, protože nám akorát krásně vyšel čas na celou hodinu a tak jsme si prohlédli, kterak se odklápí most spojující Lefkadu s pevninou. Pak jsme dojeli na parkoviště v hlavním městě, nechali tam motorku a vydali se na procházku městem. Po chvíli nás už boleli nohy, tak jsme se ještě občerstvili zmrzlinou, obdivovali západ slunce a už skoro za tmy vyrazili zase zpět do Vasiliki. Před námi byl poslední den s motorkou, na který jsme si naplánovali nákupy. Dopoledne vedla naše cesta do Nidri. Kousek před Nidri jsme odbočili podle ukazatelů doprava. Cedulky nás dovedli až do dílny, kde manželský pár vyrábí zajímavé věci z olivového dřeva. Paní se nám věnovala, krátce vysvětlila, co vidíme a pak nás nechala prohlížet a vybírat. Nakonec jsme odjeli s několika drobnostmi, které sice byli trošku dražší, ale zase se člověk mohl dívat pánovi pod ruce, kterak vznikají. Pak už jsme dorazili do Nidri. Motorku jsme nechali v jedné boční uličce a pochvalovali si, jak je dopoledne v Nidri docela příjemně…chládek, málo lidí, prošli jsme si krámky a nakoupili domů nějaké drobnosti. Pak samozřejmě nesměla chybět zmrzlina a procházka přístavem. Po poledni jsme se vydali zpět do Vasiliki a ještě se rozhodli, že si trošku zamlsáme a ve Vasiliki si koupili do ruky dva gyrose. Nedalo nám to a další zastávka byla v cukrárně naproti pekárny. Paní prodavačka neuměla ani slovo anglicky, ale byla velmi ochotná, do papírových krabiček nám zabalila všechny dortíky, které jsme chtěli ochutnat. Překvapila nás docela nízká cena. Gyros i dorty jsme si odvezli na pokoj, kde jsme si je na balkoně v klidu vychutnali. Na večeři jsme se proto vydali trochu později. Poté jsme vrátili v půjčovně motorku. Pan majitel si jí jen zastrčil do řady a ani nic nekontroloval. Slušně jsme mu poděkovali a už šli jen po svých. Před námi byl poslední celý den dovolené. Volba padla na pěší tůru na Agiofili. Vyrazili jsme dopoledne plni elánu a celkem nalehko. V batůžku jen plavky, jeden ručník, láhev vody a samozřejmě foťák. A nebyli jsme sami. Cestou jsme potkali několik turistů při cestě tam i zpět. Musím říct, že ke konci mi cesta už přišla docela dlouhá. Odměnou nám byla pěkná pláž, ale na ní také pěkné množství turistů. „Velela“ jim skupinka Čechů, kteří se bavili velmi nahlas. Asi měli strach, že je někdo neuslyší. To se ale na téhle menší pláži nemohlo stát. Tak jsme se vykoupali, chvíli poseděli na kraji vody a nechali se ošplouchávat vlnkami, pozorovali rybičky a pak se vydali na cestu zpět. Volili jsme taktiku „pomalu ale jistě“, nasadili šnečí tempo a po 45 minutách dorazili zpět do Vasiliki, ale bez veliké únavy. Ale nevím, jestli by se mi tahle cesta chtěla absolvovat každý den, zvlášť při představě, že i ke konci září je tahle pláž celkem plná. Odměnili jsme se zmrzlinou a u kontejneru na odpadky objevili kočičí rodinku, které jsme na hromádku nasypali ještě granule, co byly po kapsách. Pak přišla ta smutnější část dne a to balení, aby po večeři byl už klid. Cestou na večeři jsem ještě před euromarketem nechali krabici se zbytkem granulí. Musím říct, že právě tahle věc se mi líbila. Před krámem byla větší plastová krabice, na které bylo řecky napsáno delší povídání. Pochopili jsme však podle fotografií a také obsahu krabice, že se jedná o dobrovolné příspěvky na opuštěná zvířata. Lidé tam nechávali psí a kočičí konzervy, prodavačka tam odložila pytel granulí, co jí při přepravě praskl…a my tam dali náš zbytek. Už během předchozích dní jsme pozorovali, že se obsah mění, a tedy jezdí krabici pravidelně vybírat. Možná by byl tenhle způsob dobrý i u nás…většina z nás když takovou věc uvidí před nákupem, tak do vozíku hodí jednu nebo dvě konzervičky a pak je v krabici nechá…spíš, než by poslal peníze na účet, kde ani neví, co se s nimi stane.
Na poslední večeři jsme si velmi pochutnali, opět nesmělo chybět bílé domácí víno, naposledy se prošli přístavem a pak už nás čekal jen brzký ranní budíček, transfer ještě za tmy na letiště a stání v dlouhé frontě. Asi po téměř hodině jsme se dozvěděli, že nám zavazadla sice odbaví, ale čeká nás asi hodina a půl zpoždění. S manželem nám to bylo jedno, hlavně když budeme pryč z té fronty. Po odbavení zavazadel a prohlédnutí pasu a palubního batůžku jsme se ještě rozmazlili čokoládou v místním duty free krámku a vybalili karty, kterými jsme si přeměnili nudu při čekání v zábavné zápolení. V letadle se nám personál několikrát omlouval za zpoždění a rozdal nám v poledne snídaňové občerstvení. Což o to, děvčatům to moc nevadilo, ale pánové už krapet šilhali hlady. Let proběhl bez problémů, bylo jasno, takže i hezká viditelnost. A tak skončila naše dovolená na Lefkadě.
Kdo jste dočetl až sem, klobouk dolů, máte trpělivost:-))
SFotografie budu dodávat postupně, jak čas a blížící se Vánoce dovolí:-))

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (15)
27.02.08 15:30 Dita
Dylan: Vůbec není zač, jsem ráda, že se ti líbil. Kdybys měl nějaké další dotazy ohledně Lefkady, klidně mi písni. Já si dovolím obrátit se na tebe, až dojde na Krétu...taky mě začíná lákat. Šmankote a co z řeckých ostrovů ne?:-)
27.02.08 15:27 Dita
Evo, to jsem ráda, že ti ta fotka západu slunce v Lefkasu udělala radost. Já už ji fotila taky jen ze skútru, už jsme toho měli dost, ale nemohla sjem si to odpustit:-) Byl to totiž momet skoro jediný, který se mi v hlavním městě líbil...jinak z něj nejsem nadšená, narozdíl např. od Kerkyry, která je nezapomenutelná...
30.01.08 01:26 dylan
Ditko, dekuju za krasny a netradicni cestopis :) Precetl jsem ho jednim dechem v 1 v noci a to za 5 hodin vstavam. Chystame s na Lefkadu o prazdninach, urcite si pujcime auto a objedme ostrov nekolikrat. Minuly rok jsme byli na Krete, pokud planujete cestu, muzu vam lecos doporucit, hlavne Aguapark v Chanii nema chybu.. Kdyztak napiste mailik
25.01.08 09:47 nudista
Dito, ten západ slunce v Lefkasu je skvělý - my jsem ho jen zahlédli, když jsme se vraceli z Vikosu a byli jsme tak utahaní, že jsme neměli sílu slézt z motorky a tu nádheru vyfotit - strašně mě to pak mrzelo, takže speciální dík za tuto fotku. Eva
24.01.08 16:10 Dita
Biba: To jsem ráda, že jsem tě inspirovala, ten ostrov vážně stojí za to:-)
24.01.08 16:09 Dita
Nudista:My už lefkadu po páte neuděláme...asi se spíš podruhé vrátíme na Korfu:-)
24.01.08 16:08 Dita
Kri.grity, nudista, biba: To jsem moc ráda, že se vám to líbilo:-) Přidala jsem konečně nějaké fotky, vynechala jsem ty klasické lefkádské (krásné pláže) a zkusila sem dát i trošku jiné věci...
24.01.08 16:06 Dita
Kri.griti: Všechny ty kočičí tlapky ode mě pozdravuj a ať jim chutná:-)
14.01.08 16:51 biba
KRÁSNÝ!!! Četl jsem to jedním dechem! Byl jsem v Řecku už 7x, ale na Lefkádě ještě ne. Už ji studuji a po přečtení tvého cestopisu mám cíl jasný - LEFKÁDA. Díky!
14.01.08 14:25 nudista
Dík za vtipný cestopis. Chápu smutek z toho, že se Lefkada prudce mění - i my zažívali to, že se lidičkové vzájemně zvesela zdravili a navíc v září už jich na ostrově bylo fakt málo. Nic z toho už není pravda. Beach bar na Egremni nás natolik vyděsil, že jsme tam nedokázali strávit víc než asi půl hodiny. Snad se příští rok odhodláme tam vydržet dýl. Už letos jsme tvrdili, že to bude poslední Lefkada, ale ještě jednou to zkusíme. Už máme naplánovány zase trochu jiné výlety než letos.
09.01.08 16:01 Kri.girty
...Kočičí granulky na Lefkádě budu nadělovat také...
09.01.08 16:00 Kri.girty
Krásný cestopis, zábavný, podrobný, četla jsem ho bez dechu, u prasečáku jsem se válela smíchy... 8-)
29.12.07 21:13 Dita
...a samozřejmě také připojit k fotkám popisky:-)
29.12.07 21:12 Dita
To máš pravdu...už jsou prostě takoví...jen to na téhle nově vzbudovabé ztezce víc bilo do očí...a ještě jednou díky, podle tvého popisu jsme to našli napoprvé...byl naprosto přesný. Co nejdřív přidám další fotky, cvakali jsme obrázky jak o žvot:-)
24.12.07 13:57 tonka
Jasně, že člověk v Melisse potká plechovky od barvy a podobné věci, za které by Řeky nejraději zabil, ale kde je v Řecku nepotkáš?:))
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
53PUU
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Dita˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Galerie3
Hotely2
Diskuze0
 
Venus Trade and Tours CK MARTED Greek Market