Na úvodní stránku
Napsat vlastní cestopis
Fotogalerie
Videogalerie
Recenze hotelů a apartmánů
Recenze míst
Recenze taveren
Diskuzní fórum
Přihlášení
Jste nepřihlášen
OnLine: 0 | 6
Melissa travel
© 2002 Řecko a řecké ostrovy
webmaster(zavináč)recko.name

Arabatzis S. Sotiros

Autor:
Zařazeno:
Thassos
Napsáno:
15.09.06 17:35
Fotografií:
35
Přečteno:
16019
Tisknout cestopis
Doporučit přátelům
Dnes 03:50
7 °C
Zataženo
V, 4.6 m/s
Ta nekonečná doba, která nás dělila od toužebně očekávaného odletu na dovolenou, odtikávala své poslední minuty a vteřiny. Nastal čas zamknout byt, odjet na letiště a rychle se přenést za sluncem a mořem na jih a užívat si.

Pravidelně od února na nás doma padne cestovní horečka a často se bavíme kam že to letos na dovolenou. Poslední dobou, tedy posledních 6 let, navštěvujeme řecké ostrovy. Nyní už pouze manželka s dcerou a já. Nejstarší dcera má svou rodinu. Syn už nás taky nemusí. Naší malé dcerunce je bohužel také každý rok o několik centimetrů víc a letos už patnáct let. My, geronti, jsme pořád stejní, snad jen poněkud zchátralejší. Takže po prostudování všech možných nabídek a jejich křížovému porovnávání, ceny, kvality ubytování, pláží a rušnosti prostředí jsme došli k názoru a byla to především moje myšlenka, že za vydané peníze dostaneme nejvíce tam kde jsme byli vloni a tedy jsme opět směřovali do malé osady Skala Sotira na Thassosu. Ty tři dny deště se přece nemohou opakovat.

Dámy nechtěly o této variantě ani slyšet. Prý je třeba poznávat nové kraje, lidi a vůbec. Leč já, obézní kardiak s lékovou cukrovkou a poruchou spánku tam ráno mohu chodit do přístavu na ryby, nikde to nemám do kopce, moře je jak teplá vana a křišťálově čisté, domorodci mírní a přívětiví, dokonce už i trochu, v některých případech, přátelští. Ti co již časně ráno pracují mají radost, že se tam někdo courá a často si, pokud nám to jazykové potíže dovolí, poklábosíme. Navíc není třeba utrácet za lehátka, protože na pláži jsou volně k mání a slunečník za nějakých 6 € koupíme v obchodě ( letos tam byly i slunečníky ). Za ušetřený peníz si půjčíme auto a budeme objíždět pamětihodnosti a taverny v okolí. Na tyto argumenty to nakonec samy, rády, musely uznat. A hlavně, tady mám na pláži plastikovou židli a nemusím stát!! ( na lehátku vydržím tak maximálně 130 vteřin ).

Je asi 10 hodin a jsme konečně na letišti v Brně Tuřanech. Po loňských zkušenostech kdy jsme tam strávili 6 hodin čekáním na zpožděné letadlo, jsme moc nespěchali a přijeli jenom tak jeden a čtvrt hodiny před odletem. K našemu nemalému překvapení jsme hned nastoupili do éra a odstartovali. Moje nadšení neznalo mezí. Takhle tam budeme už dlouho před polednem a celé odpoledne se budeme čvachtat v moři a relaxovat a relaxovat..... Leč nadšení ze mě rychle vyprchalo, protože letadlo letělo nesprávným směrem, nikoliv na jih, ale na sever. Za dvacet minut jsme se ocitli na mezinárodním letišti Ostrava Mošnov. Šok. Poděkovali nám, že jsme použili pro let na dovolenou právě ČSA, člena SKY TEAMU a vykopli nás na letištní plochu. Těch trochu překvapených a zmatených cestovatelů tam bylo více. Nakonec jsme se dozvěděli, že odletové místo je z Brna, nebo Ostravy a vše je v naprostém pořádku. Tedy pro mě bylo všechno v tom největším, nejhorším a neomluvitelném nepořádku. Létám z Brna proto, abych si vychutnal ten pocit být za dvě hodiny u moře, mezipřistání v Ostravě nechci, nekupuji a nemohu duševně akceptovat. Připadám si podvedený, ošizený, zneuctěný, téměř zavražděný leč jak se tak na to dívám,..... jediný koho to štve, žere a přivádí k běsu jsem pouze a jedině já.

Určitě nemám nic proti Ostravě, ale mezinárodní letiště bez informačního systému pro cestující je zvláštnost. Na ploše stálo více letadel a najednou k jednomu z nich začali proudit lidé. Hledal jsem nějakou informační tabuli o odletech, nebo televizní monitor, prostě cokoliv, abych se dozvěděl kam že to ti lidé letí ? Když jsem nikde nic nenašel, říkal jsme si, že jsme asi ňouma a buran, který to na mezinárodních letištích prostě neumí a tak jsem se kolemjdoucího policisty zeptal jak ti lidi poznali, že mají nastupovat do letadla, když jsem neslyšel žádné hlášení. Podíval se na mně jako na Bin Ládina a pak přece jenom důvěrně sdělil, že na letišti žádný informační systém není, natož rozhlas. Kdo chce něco vědět musí se zeptat těch lidí co sedí u stolečku před východem na runway. Po zhruba třech hodinách naše letadlo zase nacpali našimi zavazadly, vyluxovali podlahy a sedadla, naplnili boxy s jídlem a dáma co seděla u stolečku dokonce přišla i do druhé haly a osobně nás upozornila, že letadlo je připraveno a můžeme nastupovat. Kolem druhé z poledne jsme opět nechali Brno hluboko pod sebou a konečně směřovali tím správným směrem, na jihovýchod.

Přistání na letišti Alexandra Velikého u Keramoti proběhlo již zcela hladce. Po vystoupení z letadla na nás dýchlo pravé řecké vedro, provoněné nějakými místními kytičkami a za malou chvilku jsme byli naloženi do autobusu, který nás odveze k lodi a potom na místo. Vidina moře a relaxace se zase začala zjevovat na mém dušvním obzoru a bylo mě blaze. Do přístavu jsme dorazili přesně s odjezdem trajektu na ostrov. Další pojede až za jeden a půl hodiny,
„ takže si můžete prohlédnout přístav Keramoti „
oznámila nám zástupkyně, nebo delegátka, cestovních kanceláří ( asi pěti ). Naše, možná je správně moje, představy o čachtání se v moři dnes odpoledne už zase braly pomalu za své. Situaci vylepšilo první řecké frapé letošní sezóny v taverně u přístavu ( mimochodem úplně to nejhorší za celou dovolenou, ale tady nám sakramentsky šmakovalo ). I ta jeden a půl hodina utekla a jakmile se trajekt naplnil auty a lidmi vyplulo se. Během plavby jsme jako vždy měli hojný letecký doprovod, který obstarává hejno racků. Je to zvláštní podívaná. Cestující jim nabízí kousky chleba a ptáci si ho berou z ruky přičemž jako by stáli ve vzduchu, rychlost lodi i ptáků je stejná. Nikdy bych neřekl, že racek je tak velký pták. Pokud to tedy byl racek.

Jakmile jsme se vylodili na ostrově, všechno zapadlo do správných kolejí. Za chvilku jsme ujeli nějakých 20 km od hlavního města po slušné pobřežní silnici a zabrzdili v nám dobře známém místě. Skala Sotiros je malé, ale hezké letovisko s několika tavernami, dvěmi markety, s malou písečnou pláží s pozvolným přístupem do moře. Na pláži je restaurace, kavárna a bar. S provozovatelem baru Alexem si ráno povídám když jdu z ryb, majitel restaurace se k nám chová jako bychom tam utratili už milion a obézní majitelka kavárny od loňska zase přibrala aspoň dvacet kilo, chuděra.

Ale napřed byla povinná porada s delegátkou cestovní kanceláře. Pro mě zkušeného a dobře s místem obeznámeného pobytáře strašná nuda. Leč chtěli jsme si půjčit auto. Nabídka v katalogu, který tam pro nás cestovka měla to vypadalo lákavě a zajímavě. Auto na 5 dnů + další dva dny zdarma byla 90 €. Hned jsem si to objednal s tím, že v úterý nám ho mají přistavit Delegátka si vzala zálohu v plné výši a všechno bylo pěkné slunné a pohodové, až na ten čas, bylo kolem šesté odpoledne a na moře už nebyla nálada. Zašli jsme na večeři, připili si s majitelem restaurace a měli jsme radost, že se zase vidíme. Z pevniny se stahovaly mraky a poslední naháči opouštěli pláž.

Pak se to začalo kazit. Mraky zakryly oblohu a hrozily bouřkou, naše apartmá bylo přichystáno pouze pro dvě osoby a delegátka volala, že ceník půjčovny aut platil jenom do včerejška. Od prvního července platí ceník nový a oni ho ještě nemají k dispozici. Reklamoval jsem vybavení pokoje a požádal o vrácení zálohy. Samozřejmě, že nic nešlo. Po kratším dohadování jsem na telefon dostal Marcelu, což je manželka majitele místní cestovky a pochází od nás, nemá žádné jazykové problémy. Konečně někdo kompetentní a celkem i rozumný. Zařídila doplnění prostěradel, polštářů, ručníků, příborů, prostě všeho co chybělo.

Náš penzion patřil dvěma velice milým starouškům. Stařenka ke mně pojala velkou náklonnost a kdykoliv jsme byl po ruce, ihned se mnou pohovořila. Mluvila velice dobře a rychle, ale pouze řecky. I přesto, že jsme si vůbec nerozuměli, jakmile byl nějaký problém přiběhla za mnou. Dalo se to snadno řešit telefonem na Marcelu, která jí pochopitelně rozuměla. Když přijel další turnus z Ostravy autobusem, tak tam někdo zkolaboval a musel do nemocnice. Když jsme se vrátili z pláže stařenka za mnou ihned přiběhla a předvedla velice dramatické divadlo, takže jsem z její pantomimy pochopil co se stalo a nabídl jí odvoz do nemocnice, Nebylo třeba, měla to pod kontrolou a čekala na odvoz od někoho místního. Pouze se chtěla se mnou podělit o tuto neblahou událost.

Konec prvního dne nebyl tedy moc povzbudivý. Pak se pokazilo úplně všechno. Kolem druhé hodiny ráno mně probudila drsná bouřka. Zeus zuřil, hrůzostrašně hřmělo. Blesky se křižovaly a lilo jak z konve. Bouřka odešla, ale déšť zůstal a vytrvale padal na vyprahlou ostrovní půdu. Ráno to bylo jako ve zlém snu. Nad hlavou mračná deka od obzoru k obzoru, a prší a prší a…. Velice se také ochladilo. Domorodci vytáhli prošívané bundy a další zimní výbavu. Prostě pohoda dovolené u moře jak vymalovaná. Abych to zkrátil, přijeli jsme v sobotu, neděle propršela, pondělí propršelo, úterý propršelo až do odpoledne kdy na chvíli vysvitlo slunce. Hned jsme utíkali na pláž a šli se namočit. Moře bylo pohříchu dost studené, kde že jsou loňské rozkoše dlouhodobého namáčení se v teplé slané vodě. Jak se říká rychlá voda, rychle dovnitř, rychle ven. Přesto se nám podařilo si na odpoledním slunci připálit svá bílá tvarohová těla. Za tu chvilku to bylo skoro nemožné, ale stalo se.

Trpěl jsem jako pes. Každý den dovolené je pro mě naprosto nepostradatelný. Za těch dvanáct dnů u moře musím dobít svoje akumulátory na dalších 353 dní ( abych to zase nepřeháněl soboty, neděle a vánoce většinou nepracuji ) stresové dřiny deset a víc hodin denně a namísto pohody slunce, vody a sladkého nic nedělání chodím a marně vyhlížím kousek modrého nebe. Do toho mně vytáčí delegátka, která je schopna poplést úplně cokoliv. Ceník k autům sehnala v úterý a byl to pěkný mazec, skok o 33 %. Auto na tři dny přišlo na 100 €, žádné zvýhodnění a nic moc výběr, pokud jsme chtěli dodržet termín, pak jsme museli brát co je, nebo jsme si mohli vybrat typ auta, ale pak jsme se museli přizpůsobit termínu kdy bude volné. Naplánovali jsme si to na sobotu, neděli a pondělí, objednali a doplatili. Odpoledne volala delegátka, že auto bude jak jsme chtěli od čtvrtka. Pokusil jsem se jí trpělivě vysvětlit, že po změně ceny auto nebereme na pět dní ale pouze na tři dny a to od soboty. Další den jsem to už nevydržel a zavolal Marcele, abychom zase neměli co nechceme a kdy to chceme to zase nebylo. Pomohlo to.

Počasí se zlepšilo, dalo se koupat a slunit, ale nic moc. Mnoho mraků, vítr a celkem chladno. Večer jsme chodili sbírat kamínky, které každoročně od moře vozíme a je nutno přiznat, že ty ze Skala Sotiros patří k nejhezčím. Při zdejším kamenobraní lze najít skoro kulaté sněhobílé, mramorové kousky nejrůznějších velikostí. Mně to moc nebere, ale manželka a její známe jsou z toho úplně vedle. Doplnili jsme naše zavazadla asi o dvacek kilo šutrů a musím říct, že v Brně se po nich jen zaprášilo.

Jako správný obézní kardiak, diabetik a člověk pouze s levou polovinou plic se ráno budím poměrně dost brzo. Když vstávám o půl páté, říkám, že jsme se suprově vyspal. Pochopitelně moje žena a dcera takové problémy nemají. Vloni jsme si zde koupil udici a ráno chodil do přístavu na vlnolam chytat ryby. Nešlo o to si nachytat něco k snědku, ale nějak zábavně vyplnit čas než se ostatní vzbudí a začnou se hýbat. Je to velice zvláštní zábava, protože je vidět návnadu a kolem ní vždycky hejno až čtyřiceti rybek, které jsou však tak malé, že ji nemohou sežrat a chytnout. Je to jako by s návnadou hráli košandu. Strkají ji zprava doleva a zpět, dokud ji neožerou a návnada nespadne, nebo dokud někde ode dna nevystřelí větší ryba která se chytne. Ryby vracím zpět, leč někdy do vody nedopadnou, protože je ve vzduchu chytne racek, kde se vzal tu se vzal. Při svých rybářských ránech jsem tam viděl i velice podivné hlavonožce a jiné potvůrky. Letos to bylo na nic. Vítr honil splávek jak Jágr puk po ledě a čeřil vodu tak, že jsem družstva rybích basketbalistů neviděl.

Alespoň že Alex ráno vždycky uklízel po nočních radovánkách v baru Rebels´. Uměl trochu německy, což je pro mou konverzaci podstatně lepší , než obecně užívaná angličtina. Dali jsme si preso pikolo a sklenici vody, srkaly horký nápoj a důležitě klábosili. Takhle brzo z rána funguje také místní pekárna na „náměstí“. To náměstí je v uvozovkách, protože se jedná v podstatě o křižovatku. Hlavní silnice vedoucí kolem ostrova se tu křižuje s cestou do přístavu a do hor kde leží vesnice Sotira. Z moře je vidět vysoko v kopcích . Je to tak vysoko, že jeden má pocit, že posledních 200 m se musí lézt po žebříku. V pekárně jsem koupil čerstvý chleba, pokochal se lákavým sortimentem, který pochopitelně nesmím, nasál zhluboka vůni čerstvého pečiva aby mně to dlouho vydrželo a pomalu pochodoval k našemu bydlišti. Osada se probouzela. Černě oděné babky zametali kolem domů a tvářily se někdy velice nevrle. Pokud jsem viděl opravdu nepřátelský pohled nasadil jsem okouzlující úsměv a pozdravil „ kalimérá“ . Většinou to s nimi pořádně hnulo, ale kupodivu vždycky odpověděli a dlouho se za mnou dívaly. Po týdnu už se na mně ani nemračily.

Věci se pomalu urovnaly. Počasí se lepšilo, ale dny letěly jak šílené. Užívali jsme si plážování, moře se oteplovalo den ode dne, na pláži bylo možno si objednat cokoliv z restaurace kavárny i baru. Pili jsme frapé od Napoleona, odpoledne kolem páté zašli k Alexovi do Rebels´na točené pivo Mythos podávané v naledovaných půllitrech. Vedle pekárny byla také vynikající „gyrosárna“, kde se odpoledne dal pořídit mňam, mňam gyros v placce. Večer jme chodili nakupovat do vzdálenějšího marketu, protože ten na „náměstí“ byl podstatně dražší. Večeře u Napoleona byly takové třešničky na denním dortu. Ryby, jehněčí na grilu, plněné papriky a rajčata, kuřecí v rajdě majdě, mega fazole, masa a zeleniny na špízu prostě kulinářské slavnosti. Zkusili jsme také dojít do Sotiry, leč kopec byl nad mé síly. Zastavili jsme se těsně pod lesíkem u pramene, kde už určitě začínaly ty žebříky.

Pak přišla sobota ráno a naše auto. Dáma z půjčovny si z pasu opsala jméno a odkud jsem. Čmárla do smlouvy značku kde je rafika ukazatele benzinu a po delším povídání jsem pochopil, že vrácení proběhne v úterý ráno tak, že klíče nechám v otevřeném autě za sluneční clonou. Představa pro našince hodně absurdní. Podepsal jsem smlouvu a obdržel klíče od auta. Mám-li řidičák bylo dámě z půjčovny šuma fuk. Smlouva je uzavřena od soboty 8.00 do úterý 8.00 ráno. Již vloni jsme objeli ostrov a porozhlédli se po některých zajímavostech. Díky mé částečné slepotě a blbosti jsme antické vykopávky hledali v Limenarii, ale jak se pak ukázalo měl to být Limenas, což je hlavní město obecně Thassos. V Limenarii jsem tudíž našli jen to co tam je a vykopávky to nejsou.

Naše první cesta v sobotu dopoledne vedla tudíž do Thassosu, či Limenasu za antikou. Autíčko bylo dost pokažené, protože nešlo slušně zařadit jedničku, což je u auta vada dost podstatná. Ať jsem zkoušel co chtěl nikdy jsem nepoznal zda jsem tam šoupl jedničku, nebo trojku. To se poznalo až podle poskoku a chcípnutí motoru. Pak jsem bezpečně věděl, že je tam trojka. Připadal jsem si jako úplný začátečník a jezdím už od osmašedesátého a pro vše mechanické mám velký cit. Jinak všechno a tím mám na mysli především klimatizaci, fungovalo dobře. V pohodě jsme dorazili do přístavu a zaparkovali na soukromém parkovišti ve staré zahradě. Nechat si auto ve stínu pod olivovníky bylo velice příjemné a ty dvě eura za to určitě stály. Pracuji jako realitní makléř a proto jsem naprosto povinen najít jakoukoliv nemovitost kdekoliv na světě včetně antických vykopávek. Prošli jsme městem naprosto nejkratší cestou a byli jsme tam. ( No předem jsem trochu kouknul do mapy).

Prohlédli jsme si starověké městské centrum, které končilo branou, pojmenovanou po nějakém neznámém bohovi a to se v těch postavách místních mocných dost vyznáme. Dcera je opravdu skutečný expert. Všechno jsme prošmejdili a dost nás udivovalo, že se tu nic neplatilo a nikdo to nehlídal. Po hodině ve starověku jsme se vrátili do současnosti a navštívili místní, moderní archeologické muzeum. Tam se platilo, ale z nám neznámých důvodů dcera dostala u pokladny volňáska. Zase jsem musel jenom závidět. Tady jsme se z informačního filmu dozvěděli, že ta brána se nejmenuje po bohovi, ale po nějakém starověkém boxerovi, který zvítězil v těžké váze na třistapadesátéosmé starověké Olympiádě. Silně pochybuji o tom, že se u nás za tři tisíce let bude vědět kdo to byl Emil Zátopek, nebo Jiří Raška. Jiný kraj….

Od loňska jsem měl pevné odhodlání navštívit zdejší antické divadlo i kdybych měl cestou duši vypustit, protože jsem věděl, že je na kopci. Po procházce rybářským přístavem jsme zatočili na úpatí kopce a vyrazili podle směrových ukazatelů na horskou tůru. Tedy moje spolucestovatelky vyrazily, kdežto já se začal záhy opožďovat, těžce se plazit do svahu, kde nebylo kyslíku. Navíc cesta se záhy proměnila na různě zatočená schodiště a schody jsou můj nepřítel. Když jsme vystoupali asi do patnáctého patra volala na mě dcera z velké dálky nahoře:
„ za zatáčkou jsou další schody !“
Už jsem lezl jak šnek a furt jsem se zastavoval, abych se trochu okysličil. Nakonec jsme tam přece jenom dorazili. Před očima se mi dělaly rudé kruhy a plíce marně pracovaly na plné obrátky, kyslík nebyl. V cestě nám však stál plot s řetězem a zámkem, opatřený cedulí, že Odeon je v rekonstrukci a tudíž je nepřístupný !!! Tohle ti šílení, nezodpovědní, líní a zločinečtí Řeci nemohli napsat dole pod kopcem u směrové cedule??!! Byl jsem tak velmi blízko Odeonu i nějaké náhlé srdeční příhodě. Plot byl umístěn tak, že z divadla nebylo lautr nic vidět.

Naštěstí mladší členové naší výpravy propátrali okolí a zjistili, že kousek výš je další cesta a zde je plot prošlápnut až k zemi. Nemám to ve zvyku, ale použil jsem tento ilegální vstup, protože široko daleko nikde nikdo. Byl jsem tam, viděl jsem starověké divadlo a měl jsem pocit, že jsem si to celkem zasloužil ( později jsem se dozvěděl, že tento stav trvá už nejméně posledních patnáct let. A podobné pocity mělo už hodně lidí ). S odstupem času to byl vlastně celkem humorný zážitek z našich výprav do okolí ( dýchat už můžu, tak o co vlastně šlo ).

Odpoledne jsme se zase plážovali a večer jsme jeli navštívit letovisko Potos. Ať jsme se ocitli kdekoliv sháněli jsme třešně. Jednak byla právě sezóna a jednak jsme vloni ochutnali něco tak dobrého třešňového, že se o tom dá jen těžko mluvit. Při zdejších cenách ( ty nejlepší z Limenarie přišly bratru na 5.50 což je v přepočtu 160,- Kč za kilo ) jsou třešně asi dost přepychové ovoce, ale jsou fakt extra chutné a bezmasé a veliké, že je té chuti a vůně plná pusa. Kromě večeře v taverně na pláži jsme v Potosu ještě potkali palačinky a ty třešně. Palačinku dcera snědla na místě a třešně jsme mlsali na naší terase a pokoušeli se peckami přestřelit ulici do protějšího olivovníkového sadu.

Tento způsob dovolené, tedy ráno na pláži, v poledne někam na oběd a pamětihodnosti, odpoledne na pláž a večer zase někam jinam, shlédnout večerní provoz v přístavech a letoviscích, nám velice vyhovoval. V přístavu Skala Prinos jsme viděli kromě lodí a trajektů i obrovské kraby na vlnolamech a snad jen půl metru od břehu více jak metrového žraloka. Také jsme si zajeli do Sotiry, abych se přesvědčil, že těch posledních dvě sta metrů fakt není po žebříku. No není, ale skoro. Navštívili jsme také proslulý Iris Gold, ale musím říct že nic moc. Někteří z nás jsou však jiného názoru. Slibovaná továrna na šperky je ve skutečnosti pouze velká, mírně nevkusná, šmukárna, kde se nic nevyrábí, ale jen prodává. Znovu jsme navštívili Thassos, prolezli jeho uličky a taverny. Pestrost denního programu se nám nesmírně líbila a moje baterky se začaly rychle dobíjet. Prostě jsme si to užívali a bylo nám moc fajn.

V pondělí večer, po návratu z pláže přiběhla naše stařenka s telefonem v ruce a svým nezaměnitelným ječákem volala na manželku,
„Má selá, má selá!“
žena vůbec netušila co se po ní žádá. Nakonec si vzala nabízený telefon a zjistila, že na drátě je Marcela. Přenosný telefon majitelů penzionu však moc nefungoval. Nakonec se spojení přerušilo a protože jsem měl Marcelino číslo v mobilu zavolal jsem, abych zjistil o co „go“. Marcela mě oznámila, že půjčovna chce auto zpět už večer v nejlépe šest hodin. Kalkulačka ve mně zahrčela, cinkla a řekla, že to dělá necelých dvacet euro. Chtěli jsme večer strávit v Limenárii a na závěr se zastavit ve večerní Skala Kalirachi v sousedství. Řekl jsem Marcele, že se nám to moc nehodí a večer ještě někam jedeme a smlouva je ráno do 8.00.
„ To se jim ale vůbec nebude líbit“
slyšel jsem z druhého konce mobilního drátu. Nevěřil jsem svým uším.
„Vrátí nám dvacet euro ?“,
chvíle ticha a pak
„ to samozřejmě nevrátí, počítáme s tím, že už to auto nebudete potřebovat a proto nemusí do rána parkovat před domem“.
Tohle mě moc pod fousy nelezlo, ale je pravda, že stát do rána před penzionem auto nemusí. Nikomu to nepomůže, ani neublíží, navíc nebudu nervózní, že ho někdo ukradne. Nabízím kompromis, auto si mohou vyzvednout ve 22.00, až se vrátíme z výletu do Limenárie. Asi za půl hodiny volala Marcela zpátky, že to berou.

Poslední výlet do Limenárie proběhl celkem bez problémů, pokud nepočítám své mírné bloudění které mělo za následek průjezd několika pobřežními tavernami přímo mezi stolky, což bylo i na všechno zvyklé domorodce dost silné kafé. Jenže po normálním odbočení do města směrem k moři se silnice zužovala a zužovala až skončila mezi stolky restaurace, značka samozřejmě nikde. Všechno dobře dopadlo, nikoho jsme nepřejeli, jenom jsem musel odmítat jídelní lístky, které nám nosili až do auta. Hluboce se stydíce jsme projeli, tedy proploužili se po pěší zóně a nakonec se přece jenom dostali na známou pobřežní promenádu. Pobyt se nám chýlil ke konci a tak jsme nakupovali dárky pro naše vzdálené blízké. A tady jsme narazili na neuvěřitelný problém. Chtěli jsme dovézt pět plechovek čokoládových trubiček, ale ouha! Ačkoliv byl teprve začátek sezóny, nikde neměli více než dvě balení ! Obíhali jsme všechny markety v druhém největším městě ostrova, ale pět kusů jsme nesehnali, pouze čtyři a z toho jedna byla pěkně promáčknutá. Poslední plechovku jsem dostal až v marketu na křižovatce „náměstíčku“ druhý den ráno a byla tradičně o euro dražší, než ty z Limenárie a taky poslední.

Již za tmy cestou domů jsme navštívíli sousední osadu Skala Kalirachis. Je tam podstatně větší přístav než u nás. Kotvila v něm celkem pořádná rybářská loď. Posádku tvořili většinou Turci, nebo Kurdové, v každém případě to byli muslimové a my jsme šli kolem právě ve chvíli kdy měli večerní bohoslužbu. Nevím jestli je to pravda, ale zdálo se mě, že dva Řeci v hezkých oblecích s kravatami, tak kolem šedesátky, si z těch chudáků na lodi dělali strandu. Jsem ateista, ale tohle se mi ani trošku dost nelíbilo. Domorodci všechno do mrtě konzultují s popem a proto bych očekával poněkud tolerantnější přístup k jinému vyznání. Rybáři to snášeli hodně pokorně a trpělivě, kdoví jestli těm dvěma posměváčkům ta loď nakonec nepatřila.

Ve skala Sotiros na hlavní „třídě“ je kavárna kam chodí výhradně domorodci a jenom muži. Nikdy jsem tam neviděl žádného turistu, ani ženskou. Muži sedí na terase pozorují cvrkot, důležitě diskutují o globálních problémech, popíjejí a v noci kolem dvanácté se rozjíždí do svých domovů. Jedou autem i třeba 100 m. Často dost v náladě. Náš stařeček tak dvakrát týdně dorazil také. Sotva se udržel na nohou, zpíval si, měl skvělou náladu a auto zásadně nezamykal. Na ostrovech se prostě nekrade. Jednou jsem upozornil majitele restaurace Napoleon, že má u auta otevřené okno. Zamyslel se a řekl „ tak to už musí být od včerejška, protože dneska jsem nikde nebyl.“

Bohužel i ten poslední den uběhl, naposled jsme vylezli z moře, naposled jsme zašli k Alexovi na Mýthos v naledovaných půllitrech, naposled jsme skočili k Napoleonovi na slavností večeři a pak už následovala jenom krátká noc cesta do přístavu, trajektem na pevninu, kousek na letiště a frnk, brnk je tu Brno Tuřany. Cesta zpátky byla skvělá, vše šlo jak na drátkách, nikde jsme na nic nečekali, leč smutná. Vstávali jsme o půl páté ráno a v půl deváté jsme byli doma.

Thassos je asi skutečně ostrovem Sirén. Začátek pobytu jsme protrpěli, avšak konec byl úžasný a červ pochybnosti již hlodá a den ode dne je silnější. Ale za poslední dva roky jsme tam z dvaceti čtyř dnů šest propršeli. Příští rok se asi pokorně vrátíme zpět na Korfu, kde to sice už taky všude známe, na pláži o židli ani nezavadím, za lehátka a slunečníky se platí, ale prší tam maximálně tak dvě hodiny za dovolenou......... I když,............. Hm, přece jenom,............. Víte, ta Skala Sotiros.........

© na toto dílo se vztahuje autorský zákon, a proto není možné cokoliv z tohoto díla kopírovat a používat k jiným komerčním účelům.
Komentáře (8)
02.09.08 08:18 Kykina
Fakt pěkně a vtipně napsaný cestopis!!!!!! Jitka
29.05.07 12:39 ladybee
Pani Marcela bola fakt super. A s tými kľúčami za slnečnou clonou sme to zažili aj my, absolútne nepredstaviteľná myšlienka :-)
28.05.07 09:40 Pechmann
Prsty v tom mají určitě ty Sirény.Letos tam jedeme již po šesté :-)) (jinač - dávám jedničku za článek, ..počasí je ale bohužel rok od roku horší)
21.10.06 16:17  (nepřihlášený uživatel) ...***
Článeček je trošičku delší, ale natolik zajímavý, že jsem ho "zhltla" jedním dechem:-)
17.10.06 12:17  (nepřihlášený uživatel) ...***
Cestopis se mi moc líbí :-) Kachnicka
21.09.06 17:25  (nepřihlášený uživatel) ...***
Fotečky ale trochu patří do rodinného alba.......
20.09.06 21:06  (nepřihlášený uživatel) ...***
Mně se Váš styl psaní moc líbí!! karel
19.09.06 14:28  (nepřihlášený uživatel) ...***
Dosť obsiahle, ale zdolal som to.
Chystáte se napsat komentář jako nepřihlášený uživatel. U Vašeho jména bude zobrazena i IP adresa.
gRnny
(opište bezpečnostní kód)
1. Komentář nesmí jakýmkoliv vulgárním způsobem urážet autora díla.
2. Nezpochybňujte komentáře od ostatních uživatelů.
3. Toto není diskuze. Chcete-li se na něco zeptat pište do DISKUZE.
4. Komentáře, které nesplňují pravidla budou vymazány.
 
˝Obelix˝ a jeho/jí aktivity
Cestopisy3
Galerie3
Hotely4
Diskuze1
 
CK MARTED Greek Market
Půjčovna Kréta
Půjčovna Korfu
Půjčovna Rhodos
Půjčovna Lefkada
Půjčovna Thassos
Půjčovna Zakynthos